To se ve 20. století projevilo mimo jiné i tím, že „seriózní“ noviny a časopisy soustavně odmítaly pustit komiksy na své stránky. Prodej komiksů byl a je v Itálii i v těch nejlepších letech málo rozvinutý a jejich produkce se ve velké míře přizpůsobuje malým nárokům potencionálních čtenářů.
Předsudky oficiální kultury vůči komiksům poznamenaly silně také historii italského komiksu.
Přesto se v Itálii opakovaně objevují produkty, které jsou po komiksové stránce nesmírně zajímavé, a to nezřídka za podpory francouzského trhu, který umožňuje přežít autorům, jež by jinak neviditelná ruka trhu nelítostně rozdrtila. Italští komiksoví autoři pracují na okraji zájmu kritik a čtenářů, za situace, kdy se velcí vydavatelé o tento žánr vcelku nijak nezajímají; tito autoři často hýří invencí a nápaditostí (v mnohem větší míře než například francouzští autoři), veřejného uznání se však doma dočkají jen velmi vzácně.
Začátky

_1876-1943-small.jpg)

Roku 1889 založil Enrico Novelli (pod pseudonymem Yambo; 1876-1943; obr. vpravo) v Římě časopis Il Novellino (obr. vpravo), první skutečný ilustrovaný časopis pro mládež, který od roku 1901 otiskoval první italskou komiksovou sérii „Cretinetti“ [Pitomečci] a který roku 1904 otiskl dvě stránky amerického komiksu „Yellow Kid“. Il Novellino byl čistě zábavný časopis, bez didaktických aspirací, plný ilustrací, které byly na řadě stránek barevné.

Obrázkové příběhy se objevovaly také v časopisu Domenica del Corriere (obr. vlevo), který začal vycházet roku 1899.

První nesmělé krůčky udělal komiks v Itálii roku 1908 na stránkách právě narozeného týdeníku pro mládež „Corriere dei Piccoli“ (obr. vpravo; šlo o vedlejší produkt deníku „Corriere della Sera“; jeho první číslo vyšlo 27. prosince 1908; jeho ředitelem a zakladatelem byl novinář a spisovatel Spaventa Filippi), který tiskl komiksy převzaté z „New York Heraldu“ a také italské komiksy, přičemž všude nahrazoval bubliny vysvětlujícím rýmovaným textem (byly to ty slavné osmislabičné verše se sdruženými rýmy). Tuto transformaci navrhli Antonio Rubino a Attilio Mussino, aby čelili námitkám a kritikám, že komiksy obsahují málo textu, a jsou proto málo výchovné. Bubliny se v tomto časopisu začaly objevovat teprve v polovině šedesátých let. „Corriere dei Piccoli“ vycházel 88 let; poslední číslo se objevilo na stáncích 30. ledna 1996; celkem vyšlo 4504 čísel tohoto oblíbeného časopisu. Na stránkách časopisu „Corriere dei Piccoli se tak na začátku století objevily barevné nedělní stránky komiksů Buster Brown, Happy Hooligan, The Katzenjammer Kids, The Newlyweds, Bringing up Father a Little Nemo. Původní jména komiksových postaviček byla soustavně nahrazována italskými jmény. Například Buster Brown, jeho sestra a pes byli po řadě přejmenováni na Mimmo, Mammola a Medoro.

V časopisu „Corriere dei Piccoli“ měli možnost debutovat také italští kreslíři. Již v prvním čísle se objevil první italský komiksový hrdina, černoušek Bilbolbul (obr. vlevo) kreslíře Attilia Mussina (1878-1954).

Mezi italskými komikovými kreslíři v tomto období vynikl zejména spisovatel, malíř a básník Antonio Rubino (1880-1964), který v roce 1909 vytvořil postavičky Pino e Pina a Quadratino (obr. vpravo).

Z dalších italských komiksů, které se objevovaly v tomto časopisu, dosáhla kvalitativně vysoké úrovně například série Bonaventura (obr. vlevo) Sergio Tofana (1886-1978) o muži, jemuž každá, i ta nejnepříjemnější příhoda vynese milion lir,

a Sor Pampurio (obr. vpravo) Carola Bisiho (1890-1982), jehož mírumilovný hrdina neustále hledá vhodný byt. Tyto komiksy po grafické stránce reflektovaly malířské styly příslušného období, tj. kubismus, dadaismus a modernismus. O tom, že zmíněný týdeník nebyl určen jen mládeži, svědčí množství reklam na výrobky pro dospělé (příručky pro porodní asistentky, přípravky proti revmatismu, depilační přípravky, fonografy, brilantýny a vlasové krémy).