Komiks.cz


Logo Komiks.cz
     Hlavní stránka      Mapa webu      Úvodní seznámení s komiksem      Seznamy komiksů      Komiksy zdarma

STRUČNÁ HISTORIE ITALSKÉHO KOMIKSU 1881-1990 (10)

07.03.2011, autor: Zarkoff

Devadesátá léta




Vydávání amerických kvalitních produktů a obliba hororového žánru vytvořily začátkem devadesátých let prostor pro některé práce italských autorů, které však neměly valnou odezvu u čtenářů. Odvážná iniciativa nakladatelství Granata Press, které se počátkem devadesátých let snažilo systematicky v albech i v časopisech vydávat nejlepší práce mladých italských autorů, a usilovalo tak vytvořit si okruh dospělých inteligentních čtenářů, trvala jen několik let přesto, že tuto svou produkci nakladatelství dotovalo z prodeje japonských komiksů.

Ke kmenovým autorům nakladatelství Granata patřila kromě Mattottiho a Igorta také celá řada autorů, jež formovala komiksová škola, kterou několik let vedli v Bologni autoři ze skupiny Valvoline. Mezi nimi vynikli zejména Onofrio Catacchio (*1964) a Otto Gabos (*1962; obr. vlevo), kteří v rámci fantastického a vědeckofantastického žánru vyhledávali melancholická a intimní témata, a také dvě ženy, první dvě ženy, které stojí za zmínku mezi tolika mužskými autory, totiž Francesca Ghermandi (*1964; obr. vlevo) a Gabriella Giandelli (*1963; obr. vpravo). První z nich kreslí (nejčastěji ve spolupráci se scénáristou Massimem Semeranem; *1964; obr. vpravo) stylem, který bychom mohli považovat za jakousi expresionistickou variantu klasického disneyovského stylu, neboť pracuje se zaoblenými liniemi a zakulacenými těly, jež jsou však vždy jaksi nezdravě pokřivená; její příběhy jsou plné paradoxních gagů a její komiksy jako celek vzbuzují dojem, že jsou určeny přerostlým dětem, kteří si nepřejí dospět ani vyrůst, a přesto se musí vyrovnávat s dospělostí.

Gabriella Giandelli, která začala publikovat již v polovině osmdesátých let, vypravuje naproti tomu melancholické příběhy z velkého města, přičemž dokazuje, že i nápadné barvy a nezvyklé chromatické kontrasty mohou vyjadřovat jemné citové odstíny a tlumené události, kdy se zdá, že se vlastně nic neděje, i když po existenční stránce její postavy neodvratně spějí k zániku. Giandelli vědomě navazuje na Mattottiho poetiku, dospívá však k osobitému pojetí pocitů, které zneklidňují současného městského člověka, a postupně se vzdaluje panickým frustracím svého mistra.

I když tito autoři jsou z hlediska kvality vynikající, jejich dopad na historii italského komiksu počátkem devadesátých let byl – alespoň z tržního hlediska – jen zcela nepatrný. Obliba hororových příběhů, které ostatně nedosahovaly valné úrovně, trvala jen krátce, ovšem s jednou výjimkou, a tou byl komiks Dylan Dog (obr. vlevo).

Zrodil se bez velkého povyku roku 1986 v hlavě scénáristy Tiziana Sclaviho (*1953); přestože zpočátku nabylo jisté, zda přežije delší dobu, stal se náhle po dvou letech přímo kultovním fenoménem a jeho prodejnost v Itálii stoupla až na úroveň komiksů Mickey Mouse a Tex. Dylan Dog do jisté míry změnil obraz svého nakladatele Bonelliho, který patřil tradičně k vydavatelům populárních a kvalitativně konzervativních sérií.

Dylan Dog je nesmírně zajímavý ze stylistického hlediska. Je to komiks určený širokým vrstvám čtenářů, je to kolektivní produkt, který řídí původní autor Tiziano Sclavi (obr. vlevo), na který však stále a nepřetržitě dohlíží vedení nakladatelství a na kterém pracuje skupina skutečně schopných kreslířů a pomocných scénáristů. Současně to však je autorská série zaměřená na intelektuální publikum, série, ve které se zřetelně projevuje Sclaviho autorský přístup. Tento rozpor je v narativní osnově Dylana Doga mistrovsky řešen. Sclavimu se podařilo vytvořit sérii, ve které propojil tradiční žánrové prvky s množstvím citací, aniž by přitom upadl do manýry nebo do intelektualismu. Komiks čtou převážně dospívající čtenáři; průměrný čtenář pravděpodobně ocení, jak jsou vybudovány příběhy, v nichž překvapení střídá překvapení a které navzdory přehánění a neustálým excesům nikdy nenudí. Sclavi má neuvěřitelnou schopnost obměňovat notoricky známá témata a místa děje, exploatovaná převážně filmem. Řada příběhů komiksu Dylan Dog obměňuje zápletku z některého úspěšného filmu, avšak tyto variace jsou transformovány s takovou vynalézavostí, že se čtenář neustále ptá, jak to bude dál a jak dalece se autor odchýlí od tradiční zápletky.

Sclavi má v Itálii množství následovatelů. Pod jeho vlivem velkou část italských komiksů, zejména komiksů z nakladatelství Bonelli, zachvátila móda citací. Objevila se řada pokusů napodobovat Sclaviho narativní metodu, kterou charakterizují především dějové zvraty; tato metoda je ovšem mnohem obtížnější a složitější než se zdá na první pohled, a proto se nikomu nepodařilo ji úspěšně zužitkovat.

Zatímco obliba francouzských komiksů v sedmdesátých letech byla pro mladé italské autory přínosná, zcela opačný účinek měla obliba amerických a japonských komiksů v osmdesátých a devadesátých letech. Trh nasytili superhrdinové a mangy (ty uvedlo na italský trh – jak jsme již naznačili - boloňské nakladatelství Granata Press), což sice přineslo zisk nakladatelům, ale na úkor italských autorů a vůbec národní komiksové produkce.

Jedinou výjimkou byl vydavatel Daniele Brolli (obr. vlevo), který nejprve založil časopis Cyborg a pak také nakladatelství Phoenix. Obklopil se vynikajícími scénáristy a kreslíři, a navzdory nepatrným peněžním prostředkům a malému, i když dostačujícímu zájmu čtenářů, publikoval řadu navzájem dějově propojených vědeckofantastických sérií. Jeho cílem bylo vytvořit italský superhrdinský epos, jehož hrdinové by na rozdíl od svých amerických vzorů byli více psychologicky prokresleni a jednotlivé série po dějové stránce méně primitivní. Byl to obtížný pokus, protože bylo nezbytné prolomit setrvačnost čtenářů. Ne náhodou se nejzdařilejší sérií stal komiks Fondazione Babele (Babylonská nadace) Massima Semerana (*1964) a Marca Nizzoliho (*1968; obr. vlevo), jehož (super)hrdinové tvoří skupinu úspěšných umělců, kteří prožívají nešťastná komická dobrodružství ve vyšší společnosti. A ne náhodou byl nejvýznamnějším autorem Brolliho týmu Giuseppe Palumbo (*1964), který se již řadu let věnuje superhrdinským příběhům naruby: prorazil na trhu již v polovině osmdesátých let komiksem Ramarro (obr. vpravo), který vypráví příhody „Prvního masochistického superhrdiny“ vybaveného nadpřirozenými schopnostmi, jichž používá k tomu, aby obdržel super-výprask.

Italský komiks je tedy neustále v pohybu, i když musí překonávat řadu nesnází a obtíží. Někteří významní autoři humoristických komiksů (např. Massimo Cavezzali [*1950; obr. vlevo] a Sauro Ciantini) publikovali v devadesátých letech v časopisu Comix, jiní uveřejňovali komiksy vlastním nákladem, další, jako například Paolo Bacilieri (*1965), odcházeli do Francie, kde je život komiksových autorů přece jen méně trpký.

Nadále vycházel (a dosud vychází) časopis Topolino, do něhož pod hlavičkou Walta Disneye přispívají kvalitní italští autoři, jako napříkad Romano Scarpa (1927-2005), Giorgio Cavazzano (*1947) a Massimo de Vita (*1941). O 80% italského komiksového trhu se dělí Sergio Bonelli Editore a The Walt Disney Company Italia (Topolino a řada dalších disneyovských publikací). Jedinými reprezentanty „prestižních“ komiksů jsou časopisy Linus a Comic Art. Jediným reprezentantem „temných“ komiksů zůstala série Diabolik. Čtenářsky úspěšné komiksy, převážně argentinského původu, otiskují týdeníky Skorpio a Lanciostory. „Rodinný“ týdeník Il Giornalino, který otiskuje hodnotné italské komiksy, měl v devadesátých letech náklad 150 000 výtisků týdně. Dále vycházejí ještě sešitky sérií Lupo Alberto a Cattivik, které měly v 90. letech náklad 100 000 výtisků měsíčně.

Ve vydávání amerických superhrdinů vedlo v Itálii nakladatelství Marvel Italia. V devadesátých letech dávalo na trh zhruba 70 titulů o celkovém ročním nákladu 6 000 000 výtisků. Také japonské mangy zažily v devadesátých letech značný úspěch; prodávalo se jich zhruba 2 500 000 výtisků ročně.

Některé komiksové série, například série autorů, jako je Crepax, Manara, Pratt, a francouzské série, jako je Astérix, Tintin, Lucky Luke, byly publikovány ve formě samostatných svazků s pevnou či brožovanou obálkou a prodávaly se pouze v knihkupectvích.

Italské deníky téměř neuveřejňují žádné stripy.

Můžeme proto skončit podobně, jak jsme začali: italské komiksy nemají snadný život, nicméně přežívají a v současnosti se staly již nedílnou součástí mnohovrstevné italské kultury.

Zpracováno na základě přednášky Daniela Brabieriho „Il fumetto in Italia“, kterou přednesl na sympoziu „Contempoprary Italy: The Construction of Identities“, jež se konalo 28. 10. 1995 na Warwick University, USA.




Autor:


Autor článku: Zarkoff

Související články:


Italský komiks
02.01.2017 Mandrake the Magician: Nejslavnější kouzelník
07.11.2016 Italský katolický komiksový časopis Vítězství
20.01.2014 Italský komiks (7): Další významné tituly






    


Hipísáci už ztratili hajp!

Jaké megakorporace USA ovládají Marvel a DC Comics?

BUM!!!
Totální komiksová bomba!
Celý svět vybouchne za 3..2...

Revoluce v citlivých partiích! Řešení ryze mužských a čistě ženských problémů.

Nakladatelství BBart si upšouklo. Znělo to asi takhle: BBrrrrrrrrt.





Vlastní vyhledávání




     Hlavní stránka      Mapa webu      Úvodní seznámení s komiksem      Seznamy komiksů      Komiksy zdarma


© 2000-2017
    Komiks.cz


Licence Creative Commons
Komiks.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.
Kontakt

Facebook

Google+

RSS
Nezávislost

Cílem webu komiks.cz
je přinášet kvalitní
publicistiku náročnému čtenáři. Neexistuje tu žádná závislost na jakémkoli nakladatelství, komiksy jsou podrobovány odůvodněné kritice a autoři za ni nesou odpovědnost.

Jste tvůrce komiksů?

Rádi vám dílo zveřejníme v rubrice Volná tvorba.
Komiks zpropagujeme, zhodnotíme jej
v minirecenzi a představíme v rozhovoru s vámi. Jednotlivé stránky komiksu pak budou postupně vycházet každý týden na pokračování přímo
na hlavní stránce. Kontaktujte nás!