Aargh! byl, je a bude. Dvojhlavá redakce ve složení Tomáš Prokůpek (TP) a Tomáš Kučerovský (TK) se o to alespoň snaží, seč může. Nejen o peripetiích nakladatelské činnosti, zapeklitosti distribuce, specifičnosti české komiksové scény, úspěších minulosti i smělých plánech je tenhle rozhovor s oběma aarghonauty.

Vizuální speciál Aargh! 5.5, interludium mezi „pravidelnými“ čísly revue Aargh! tentokrát postrádá publicistiku, a soustředí se jen a jen na comicsy – znovu uvádí kuchaře známé z předchozích čísel, ale do brněnského lahůdkářství zve i čerstvé posily, a nebojí se exotiky. I když výsledný eintopf vypadá na první pohled spíš jako úklid v kuchyni (a autoři se tím v úvodníku nijak netají), bližší ochutnávky před námi rozestřou oceán chutí… Tedy: přijměte pozvání!

Vážený soude, je velmi těžké vysvětlit, proč jsem tak bezohledně a brutálně napadnul toho postaršího prodavače novin a časopisů, a proč jsem jej minimálně pětkrát přetáhnul kovovou tyčí po jeho měkké hlavě. Je nekonečně obtížné o tom dneska před Vámi mluvit a vše vysvětlit, ale pokusím se o nemožné a snad poté budete k mojí osobě shovívavější… Víte, ten den, kdy vyšel komiksový časopis CREW číslo 12 jsem po něm zatoužil jak panic po macaté padesátnici…

Není snadné vpravit se do četby experimentálního koutku domácí produkce, který jeho vydavatel v úvodníku s názvem Nekrolog nazve mumií, přizná značný čtenářský nezájem i děsivě špatnou prodejnost, dvouletý skluz, odcituje samotného Ježíše, jako že za mrtvými se nemáme ohlížet, a nakonec požádá o odpuštění všechny adepty zařazení do komiksové dílny, na něž se nedostalo. A už se ani nedostane, neboť jde o číslo poslední…

V čase vánočním, jenž je časem klidu, míru, lásky a pohody, k nám dorazilo další, speciální, číslo crwavého magazínu. Samozřejmě se dalo očekávat, že na stránkách to zrovna o klidu, míru a těch ostatních zbytečnostech nebude. No a vidíte, nebylo.

A je to tady! Další nálož kvalitně porcované crwavé sekané se přiřítila v těsném závěsu za číslem devět. Po minulém, oddechovějším čísle to bude tentokráte přímá rána panzerfaustem do obličeje. Takové normální příběhy o válčení…

Aargh = Kučerovský + Prokůpek. Vzhledem k tomu, že oba šéfredaktoři jsou studovanými architekty, stavební paralely se přímo samy nabízejí. Nářky čtenářů na nesnesitelnou periodicitu se při pohledu na výsledek rozplývají: ani Řím nepostavili za den, a práce, věnovaná jedinému číslu, si svůj čas – a očekávání – zaslouží.

Po kratší letní odmlce přichází další nálož crwavých comicsů. Dočkali jsme se dokončení znamenitého Blacksada, objevil se Bakerův Kovboj Wally, Moorův Jack B. Quick… a především se o návrat pokusili Mlíko a Sejra poněkud vyšinutého Evana Dorkina.

Třetí číslo svého fanzinu vyZkratoval Martin „M@P“ Přibyl v comicsové baště města Brna. Udržel pravidelnou periodicitu a dal tak najevo, že to myslí smrtelně vážně. Navíc, což je ještě důležitější, tlačí svoje dítko stále dál. Po technické stránce se vytasil s dvoubarevnou obálkou a po té obsahové se mu podařilo zajiskřit ještě víc. Tramtarááá!... přichází vítěz letošní comiCZaward za scénář Miloš Mazal!

Přes jeho skromný vzhled nebylo už od prvního čísla pochyb, kdo to vládne české comicsové scéně. A není o tom pochyb dodnes. Ani Aargh! se svou špičkovou kvalitou nebyl schopen Sorrelu vyrazit jeho hlavní zbraň z osvalené končetiny. Protože i když je stále mezi comicsovými fanoušky poměrně neznámý, může se Sorrel pyšnit nejlepšími původními domácími comicsy, které u nás vycházejí. Pokud s tím nesouhlasíte, recenzent se vám to pokusí dokázat…

Tak si to řekněme: kde má dneska mladý, perspektivní comicsový autor vůbec šanci publikovat? Aargh! je ročenka, Pot u ledu; takže: rozvíjející se Bedeman, občasník Sorrel nebo… Zkrat, v tuto chvíli zřejmě nejagilnější fanzin. Po prvním čísle, jehož jedinou slabinou byl snad lehce recyklátový odér, přináší druhé číslo o poznání vyprofilovanější obsah...

… neb je tady další nálož kvalitních crwavých comicsů. A že je o co stát, prozradí čtenáři už obálka: do našich krajů totiž poprvé zavítá precizně kreslený a skvěle vymyšlený panter Blacksad. A kromě něj Ellisova Planetary a dva hooodně drsné Flinche…

CREW druhá letošní tak trochu připomíná silvestrovské hitparády: ve snaze zavděčit se co nejširšímu publiku střídá styly téměř s každou stránkou. Žánrově různorodé comicsy ovšem mnohdy spojují celkem silná jména. Mezi bublinami, které znamenají svět, tentokrát hostují: Gaiman, Lee, Manara, Ross…

Zkrat obvykle nepotěší. V lepším případě vyhodí pojistky, v tom horším i zničí nějaký elektrospotřebič. Ale ne tenhle – komiksový fanzin, který byl představen a prvně k mání na letošním comiCZconu právě pod úderným titulem Zkrat. Od té doby již uplynul nejeden pátek, během nichž (ale samozřejmě i jiných dnů v týdnu) se Zkrat rozšířil po republice, aby se k němu mohlo dostat co nejvíce zájemců. Je tedy nejvyšší čas podívat se našemu novorozenci na zoubek.

Patnáctá CREW přivála do našich končin špetku exotiky. Redakce magazínu vyslechla volání čtenářů, které bylo slyšet snad i na Měsíci, a konečně předhodila mangu. Ale ani ostatní comicsy se nijak neztratily. Považte: kromě Dirty Pair se objevil Wolverine, Mlíko i se Sejrem a kontroverzní Devlin Waugh…

Za rok svého nového působení už byla CREW průměrná (č. 1), nadprůměrná (č. 5), velmi dobrá (č. 3) i vynikající (č. 2, 4). Pošesté bude i jiná. Minulý ročník se nesl ve znamení „příběhů a temnoty“, tento hodlá redakce „zasvětit akci a kresbě“. A v čem tato změna přesně spočívá má naznačit toto číslo. Jaké tedy je a co od něj můžeme čekat (krom zdvojnásobené publicistiky)? Máte pravdu, řečeno s Jackem B. Quickem: „Nejspíš při tom neporuší žádné fyzikální zákony.“ Ale to ostatní pro vás záhadou zůstane dokud si nepřečtete celou recenzi, že? Chytrému napověz…

Crew 14 byla jeden z dalších zlomů. Nejen tím, že s ní přišli vetřelci a predátoři. Nejen tím, že se poprvé u nás objevil Wolverine, nutno podotknout že v jednom z nejúžasnějších krátkých comicsů, který kdy pod hlavičkou CRWe vyšel. Hlavní událostí totiž bylo vyhlášení soutěže začínajících kreslířů Zemřít znamená nežít; první místo v prvním rozsáhlejším českém comicsu CRWe obsadil tenkráte ještě neznámý Jirka Grus…

Čas je neúprosný a nemilosrdný jako Lobo. Dělá si s váma co chce, a kdykoliv vás zmasakruje. Čas symbolizuje písek v přesýpacích hodinách, písek symbolizuje Sandmana, Boha snů. Čas je svině, než se nadějete, jste mrtví. Postarají se o to Sin a Dex. A konečně, je to už nějaký čas, co vyšla Crew 13. Pojďme tedy vzpomínat a zazpívejme si: "Řekni, kde ty časy sou…"

V řádném termínu předhodilo vydavatelství Crew před hladové a věčně nenamlsané čtenáře další díl kultovního (crewního) plátku. Slíbilo čtenářsky hóódně atraktivní příběh Loba a Hitmana. Slib splnilo, vánoční číslo bylo tlustší než je tomu obvykle, především právě díky tomuhle dílku Gatha Ennise. Ale že by se ostatní comicsy nechaly nějak zahanbit, to teda ne…

Pokračujme v rejpání crwácké minulosti. Tentokráte se budem šťourat ve vnitřnostech Crew číslo 12 a věřte že tentokrát vyšťouráme fajn věci. Crew 12 byla totiž jako blesk z čirého nebe. To znamená ... é ...velká a klikatá. Hm, tak použijeme trochu jiné přirovnání. Byla jako herečky z německého porna. Čili tlustší a o zvracení. A taky byla dost dobrá…!

Proč se nutit do šablon?
Proč zas psát, jak má se psáti?
Neohrávat známý tón
nový Sorrel šanci dá Ti!

Crew se opět pevně zabydluje u svých krvefilních fanoušků a věčně nedostatečně nasosaných čtenářů. Po třetím čísle "nové generace" nadupaném kvalitními comicsy přichází čtvrtý počin: číslo kreslenými opět nadupané příběhy té nejlepší kategorie, plné scénáristických a kresebných es. Z obálky se navíc na vás zubí pravý nefalšovaný Glen Fabry. Tedy obrázek od něj. A co budeme v Crew2 4 dělat? No přece zabíjet lidi…

A je zde opět krvavé rejpání do historie legendárního comicsového magazínu. Crew 10 vyšla s minimálním zpožděním a k českým čtenářům "pokleslých" obrázků se s ní vrátilo geniální Millerovo Sin City. Ale to nebyl hlavní trhák čísla. Hlavní comics byl trhák doslova, protože když nějakému krvefilovi trafikantka výtisk podala, ten nadrženě a slintajíc škubnul a domů si odnesl i její ruce. Na první návštěvu k nám totiž přišel vyslanec z pekel, emisar samotného ďábla a v té době nejpopulárnější comics světa. Hádejte třikrát.

Druhé číslo veselého obrázkového magazínu Crew2 stačilo během parných letních dnů zaschnout v knihovnách a ve dnech poprázdninových se na knihkupeckých pultech s neobvyklou pravidelností objevilo číslo třetí. Tož to se do něj pusťme…

Crew č. 7 a 8 měly 100 stránek. Crew č. 9 jen 52. Tíživá ekonomická situace tenkrát český kultovní magazín málem zabila. Ale ten hbitě seskočil hrobníkovi z lopaty. Pojďme si připomenout, jak to tenkrát bylo.

Vzpomínáte na to všichni! Psal se rok 1998 a svět byl jinej. Lepší. Legendární comicsový časopis Crew měl sto stránek a nacházel se ve zlaté (no, řekněme radši v crwavé) éře své existence. Ponořme se do smetiště dějin a hrabejme se v tunách zapáchajících odpadků. Copak vyhrabeme: fuj, plechovka od psího žrádla... Chceme ČASOPIS! Támhle jsou nějaké listy! Né, to je Top dívka. Jo, támhle! V našich špinavých rukou právě utkvěla Crew číslo osm...

Praha byla (a snad stále je) srdcem Evropy. Dá-li se něco podobného říci alespoň v paralele o comicsu, pak je jím při pohledu na čtvrté číslo bezpochyby Aargh!. Srdce Evropy comicsové ale tepe v Brně…

Avizované dvouměsíční čekání se téměř nedalo vydržet. V mé hlavě se rodilo tisíce otázek, které posléze zase skomíraly, když jsem je nedokázal nakrmit odpověďmi. Jaká bude nová Crew? Bude opravdu (konečně) vycházet pravidelně? Opravdu nám naservírují takovou nálož skvělých comicsů? Zlepší se přece jenom pokulhávající grafika a korektury?

U recenze na první číslo znovuoživšího, renovovaného a na naší scéně tak bezesporu kultovního počinu, jako je CREW, byste nejspíš čekali, že se budu nadšením mlátit kladivem do zubů tak silně, až se vám sklovina skrz monitor zavrtá přímo do vykulených bulv. Realita ale určila jinak. Realita totiž většinou není tak černobílá, jak bychom si přáli. Může za to ale přehnané očekávání a nebo je to skutečně tak?

Čtvrtek 24. dubna 2003, 17 hodin, knihkupectví Krakatit, Praha, ČR, planeta Země, tzv. Sluneční soustava; doutnák zapálen… Kdo, kde, kdy, s kým a za kolik? Naši reportérští honící psi vyrazili po stopě… A dál? A dál už nic; co taky čekáte, tady není Blesk, tohle bude objektivní… a krátké. A jen špička ledovce. Víc se toho totiž nestalo. Mno, tak deme na to, ne?

Nenechte se titulkem zmást, protože čtvrtý Sorrel ve vás kyselost určitě nevyvolá ... Ba naopak, pobavit vás přijdou stálice ústecké produkce jako jsou Šnek či Fanouš, nezklamou ani dílka častěji publikovaných autorů Michala Opitze nebo Tomáše Prokůpka, přispěvatelů v neamatérských časopisech Aargh! a Pot. A jako důkaz, že Sorrel na své čtenáře neustále myslí, čeká uvnitř černobílého fanzinu malé barevné překvápko!

Ó prosím, prosím, prosím! Můj Bože, můj Bože, pro smilování, nedej dopustit aby… Proč zrovna já?!! Proč zrovna já mám dělat recenzi na tuhle CREW?! Všichni říkají, že tohle číslo je její konec a já tak mám být ten, kdo ji bude muset definitivně popravit? ... Je jen na vás, jste-li dost tvrdí, abyste četli dál a zjistili, jak doopravdy celá situace vyhlíží. Chcete vědět jak to vypadá, když umírá legenda? Buďte tvrdí, protože já budu.
Recenzi předcházející Crwe č. 20 čtěte ZDE

Ta aktualita začínala nějak takhle: „Bez velkých fanfár a oslavných gest se koncem prázdnin objevilo i nové číslo fanzinu Sorrel.“ Takže: je čas na nějaké to oslavné gesto. Se zdviženým obočím a otázkou na rtech, ovšem…

Jsou díla, která nelze označit než jako přelomová. Jsou nakladatelství, která zásobují. Ale má-li komiksové komunita čím žít a rozvíjet se, potřebuje časopis – autoři prostor pro tvorbu, čtenáři kvalitní produkci i kratšího rozsahu, a ti lačnější i publicistiku pro rozšíření obzorů. Po dávno vyhaslé Kometě a zřejmě už definitivním zaškrcení Crwe se v boji o přežití časopisu (bez nadsázky kultovního) již potřetí ze spojených brněnských hrdel vydralo „Aargh!“

Vážení komiksoví hltači kreslených stránek, dneska k Vám budu stručný a věcný... Již moje maminka říkala, když jsem přicházel pozdě večer domů zamazaný od vlastní krve, že musím mluviti krátce, a že jí nemám zatěžovat nesmysly, když právě strká mrtvolu bohatého nápadníka do sudu s louhem. Jí vůbec nezajímalo, že mí vrstevníci v sousedství na mě pořádali zabijácké hony, a mučili mě celičký den jenom proto, že jsem trošku odlišný než oni. Bylo to pro mě kruté dětství a z něho mě zbyla pouze láska ke komiksovým časopisům, a hlavně k číslu sedm, které mám dodnes strašně rád...

S O R R E L: Svérázný, Odvařující, Rozverný, a i Rostoucí, Ej, i Lechtivý!

Stejně jako nové vládě nechává opozice sto dnů (tedy cirka tři měsíce) „hájení“, aby ukázala, co umí, tak stejný počet čísel (tedy tři, ne sto :-) už má za sebou i CREW pod hlavičkou Comics Art Publishers – dostatečná doba, aby její nové směřování získalo na vyhraněnosti…

Už na Vás někdy čuměli takové dva odporné ksichty, jako čumí na mojí hnusnou držku právě teď z přední stránky staršího komiskového časáku Crew číslo 5. Nééééééé? No řeknu Vám, nic neobvyklého to zase není, to jenom já musím zklidnit trochu svojí horkou povahu – protože jsem před malou chvílí umlátil elektrickou příklepovou vrtačkou drzého souseda, který tři dny vrtal do panelové zdi, a nepřestával ani v noci, kdy mají slušní lidé spokojeně spáti, a navíc musím počkat na kámoše Dextera, protože chceme během dnešního dne vykonat důležitou práci...

Dnes nás čeká další ponor do počátků naší moderní komiksové historie. Společně se totiž podíváme na další ze základních stavebních kamenů tvořících odrazový můstek do světa toho opravdu dospělého komiksu – podíváme se na Crew č.3 (dvojku mi totiž ukrad nějakej zelenej opřísavkovanej emzák a mumlal přitom něco o dražbě).

Tak jsem se Vám jednou vrátil z návštěvy jednoho skoro zapomenutého kamaráda, který se po dobu, co jsem ho neviděl, vypracoval ve velikého boháče, bydlícího nyní ve čtvrti tunelářů a vychytralých podvodníků, nazývané příznačně Beverly Hills. Po luxusním pohoštění se mě nenápadně zeptal, jestli se věnuji také nějaké bohulibé činnosti, což v přeloženém slova smyslu znamenalo, jestli (jako on) tuneluji například banku/kampeličku či pouze okrádám ubohý český lid jiným, ale méně výnosným způsobem. Když jsem mu pověděl, že nic takového, a že raději čtu doma dobré a kvalitní komiksy, nežli vydělávám nečisté peníze, jeho zájem o mojí osobu rapidně ochladnul a já brzy pěšky opustil jeho luxusní rezidenci s tím, že doma mě čeká udřená manželka, hladové podvyživené děti, a také na nočním stolku ležící časopis CREW číslo 6, který jsem si prozřetelně ráno nachystal, bych měl večer co čísti a prozaicky tak zahnal starosti a deprese z tíživé finanční situace. Ať si má ten hnusný pracháč svoje tučné konta, honosné domy, rychlá auta, krásné ženy; já mám svoje kreslené časopisy - a kdo má víc?!

Většina z nás chová k magazínu Crew city podobné těm, které doprovázejí první lásku - i když jsme už někde jinde a Crew už zdaleka není jediná, přesto jsme nadšení každým jejím novým číslem a jsme ochotni odpustit jí lecjakou tu chyb(k)u (včetně toho, že o sobě nedala rok vědět). Při takovém obecném nostalgickém vztahu, který ke Crwi většina z nás chová, je obtížným recenzentovým úkolem nějak “objektivně” každé nové číslo zhodnotit a mimo vyzvednutí pozitiv i právě na ony případné chyby poukázat.

Crew nám sice pomalu znovu stoupá do hlavy a kdesi v dáli někdo řve Aargh!, nicméně to, co je od třetího lednového týdne nejvíce cítit, je – s prominutím – Pot. Další číslo experimentálního koutku domácí produkce právě zavanulo na naše oblíbené pulty…

Je to tak, jak hlásá titulek. Ovšem situace se oproti předcházejícím letům, kdy Crew měla v podstatě monopolní postavení na českém komiksovém rynku, (naštěstí) změnila. Nejenom o tom jsem si povídal s šéfredaktorem Crwe Vladimírem Veverkou.

Dnes nás nečeká další hluboký ponor do naší moderní komiksové historie, místo toho si zaplaveme v nehlubokých vodách, které ještě nejsou staré ani jeden rok. Podíváme se na Crew č.17. K tomu, aby jsme ale pochopili celé pozadí jejího vzniku, je nutno se vrátit až do září roku 2000. Tehdy totiž vyvrcholila hluboká krize Nakladatelství a vydavatelství CREW, zapříčiněná dlouhodobými neshodami mezi dvěma frakcemi vedení této společnosti. To, v čem spočívaly, zde nebudu rozpitvávat, protože dvě verze, které jsem slyšel, se od sebe dost odlišují a tím pádem…

Konečně, konečně, konečně!!! Myslím,že tato tři prostá slova zcela vyjadřují pocity každého komiksového fanouška v této zemi, když, po plných deseti měsících čekání, jeho zrak konečně popatřil na novou Crew s pořadovým číslem 18. Tahle recenze je o tom, jestli jim to čekání za to stálo.

Byly to temné roky. Bezútěšný a beznadějný, „ten báječný nový svět“. Svět neomezených možností a neomezené svobody. A svět bez comicsu.

Vážení čtenáři kreslených obrázků, máte také ten velmi hnusný pocit, že život stojí za jedno veliké, smradlavé hovínko, a že konopný provaz, který jste si zakoupili loni na dovolené, Vám skočil sám do ruky a omotává se okolo Vašeho tučného krku……Jasně! Tak tenhle pocit zažívám v posledních dnech i já!!!

Když jsem se dověděl, že začal vycházet fanzin Sorrel, dostal jsem asi dvouhodinový záchvat euforie. Hurá! Už to jede! – jásal jsem v duchu. Konečně další zin vzniklý tlakem zdola!! Poté jsem se ale uklidnil, a když jsem otevíral zásilku s časopisem, byl jsem pro jistotu připraven na nejhorší.

Vydávat takový fanzin, to je jistě věc chvályhodná a snad i zábavná, ale především určitě přinášející spoustu starostí a problémů. Přesvědčit na vlastní kůži se o tom v nynější době mohou dva nadšenci z Ústí nad Labem, kteří právě letos spískali první číslo „magazínu amatérského českého komiksu“ Sorrel. O všech těch radostech a neslastech jsem si povídal s Danem Černým (DČ) a Danielem Binkem (DB).

Vážení čtenáři, už Vás někdy bolely zuby tak, že jste místo svých nejbližších osob viděli nadmuté kozy, stádo šílených krav a bandu usmolených afgánských teroristů? Mě tedy ano a řeknu Vám na rovinu, není to nic extra příjemného.

Chvilka pro reklamní pásmo…
Chceš-li komiksový život míti, Pot dvojku, tu musíš zakoupiti!

Vážení vesmírní obchodníci, pracháči a podvodníci, vítám Vás na dnešní galaktické dražbě nejcennějších artefaktů z nedávno zničené odbojné planetky zvané „Země“. Jako první, a nejcennější věc, bude nyní vydražen komiksový časopis Crew číslo 2, který byl náhodou zachráněn velitelem invazního křižníku v momentě, kdy jej řadový vojín z jednotky negramotných Orkánů chtěl použíti jako kvalitního papíru pro svoji velkou potřebu.

Aargh 2 na první pohled
Aargh is back & in force! 64 stránek na velmi slušném papíře, kvalitní, lesklá obálka (ve dvou verzích), zdařilá černobílá grafická úprava, zřejmě v mezích možností provedený tisk, tucet kreslených seriálů a spousta zajímavé publicistiky navrch. To vše za přijatelnou cenu 75 Kč.

Původně jsme měli v úmyslu začít tohle povídání hodně zeširoka. Chtěli jsme se rozpovídat o tom, že ke vzniku fungující komiksové scény je potřeba řada věcí a jednou z těch nejdůležitějších je pravidelně vycházející magazín publikující díla domácích i cizích autorů.

Vyšlo první číslo Potu, nového a velmi očekávaného komiksového časopisu. Zřejmě nejlepší hodnocení se nachází na jeho druhé straně v úvodníku autorů. Poslyšte tedy: “Pro ty, kdo by se ptali po jméně, odpovídáme předem: POT znamená v češtině něco, co páchne, teče to z vás, když je vám horko a do tramvaje s tím prý nesmíte. Tedy zhruba tolik, co znamená v češtině KOMIKS“. Tady bych mohl svou recenzi skončit, ale neudělám to, nezachovám se zbaběle a naopak se hezky rozepíšu.

Komiks je (už zase) tu!
Zní to jako pěkná pohádka z mechu a kapradí: žili byli dva mladíci, kteří milovali komiks. A protože v zemi, ve které měli to (ne)štěstí žít, ho bylo málo jako šafránu, rozhodli se, že začnou vydávat komiksový magazín. Sice se jim do toho moc nechtělo, protože byli od přírody líní, ale láska přece jen zvítězila nad lží a nenávistí a proto nakonec časopis, jejich společné děťátko, spatřil světlo světa. A nebyl to špatný synáček. Poučen nezdary a chybami svých předchůdců, vykročil svou vlastní cestou. Doufejme tedy, že ta křivolaká, zarostlá pěšina nevede do propastí a do bažin….

Po zhasnutí Komety tady dlouho nic nebylo. Až v roce 1997 se objevila Crew, zaměřená především na americkou tvorbu. Loni, hodně nenápadně, pak vyšlo první číslo fanzinového občasníku Aargh!, který má naopak na mušce hlavně českou scénu. Na podrobnosti jeho vzniku, zaměření a tak vůbec jsem se zeptal jeho otců Tomáše Kučerovského (dále T.K.)a Tomáše Prokůpka (dále T.P.).