Bylo to v době laskavé hegemonie monopolního komiksového magazínu Crew. V roce 1998 se po dlouhé pauze opět objevil původní český comics (tedy „komiks“) – ostravské Origami. Jistě byla potřeba notná dávka odvahy a lásky k žánru, aby se někdo do podobného projektu – periodika postaveném čistě na domácí produkci – vůbec pustil. A je třeba to ocenit. Nelze však pominout ani dětské nemoci, kterými nový přírůstek na poli českého komiksu trpěl. Ano, trpěl, neboť Origami už není. I když…
Tak jsem se Vám jednou vrátil z návštěvy jednoho skoro zapomenutého kamaráda, který se po dobu, co jsem ho neviděl, vypracoval ve velikého boháče, bydlícího nyní ve čtvrti tunelářů a vychytralých podvodníků, nazývané příznačně Beverly Hills. Po luxusním pohoštění se mě nenápadně zeptal, jestli se věnuji také nějaké bohulibé činnosti, což v přeloženém slova smyslu znamenalo, jestli (jako on) tuneluji například banku/kampeličku či pouze okrádám ubohý český lid jiným, ale méně výnosným způsobem. Když jsem mu pověděl, že nic takového, a že raději čtu doma dobré a kvalitní komiksy, nežli vydělávám nečisté peníze, jeho zájem o mojí osobu rapidně ochladnul a já brzy pěšky opustil jeho luxusní rezidenci s tím, že doma mě čeká udřená manželka, hladové podvyživené děti, a také na nočním stolku ležící časopis CREW číslo 6, který jsem si prozřetelně ráno nachystal, bych měl večer co čísti a prozaicky tak zahnal starosti a deprese z tíživé finanční situace. Ať si má ten hnusný pracháč svoje tučné konta, honosné domy, rychlá auta, krásné ženy; já mám svoje kreslené časopisy - a kdo má víc?!
Dalším důvodem toho proč je Sin City tak skvělé, je atmosféra. Atmosféra je jakési zastřešení všeho, konečný produkt všech těch už tu zmiňovaných věcí i té jedné ke které se ještě dostaneme. Zlatý hřeb. Třešnička na dortu. Univerzální odpověď na všechno. Když se vás někdo zeptá, proč TAK milujete Sin City, klidně můžete odpovědět tímto jediným slovem. Atmosféra. Některé komiksy a knížky ji mají, některé ne; ale ty bez atmosféry se nikdy nemohou stát kultem.
Většina z nás chová k magazínu Crew city podobné těm, které doprovázejí první lásku - i když jsme už někde jinde a Crew už zdaleka není jediná, přesto jsme nadšení každým jejím novým číslem a jsme ochotni odpustit jí lecjakou tu chyb(k)u (včetně toho, že o sobě nedala rok vědět). Při takovém obecném nostalgickém vztahu, který ke Crwi většina z nás chová, je obtížným recenzentovým úkolem nějak “objektivně” každé nové číslo zhodnotit a mimo vyzvednutí pozitiv i právě na ony případné chyby poukázat.
Jakýpak nedostatek původních českých scénářů, chtělo by se reagovat na tradiční stýskání při pohledu na úctyhodný 360stránkový svazek Velké knihy komiksů! A jaképak scénáristické neobratnosti v tomto arcidíle? Stačí si přečíst nadšená poděkování na webstránce BB Artu, abychom věděli, že tu máme co činit se snůškou kultovních děl, a jak známo, tady kritice pšenka nepokvete.
Určitě to znáte. Ve špatný okamžik na špatném místě. A přesně to se mi stalo. Shodou nešťastných náhod jsem se ocitl poblíž mého vydavatele ve chvíli, když se s někým bavil o jednom prastarém comicsu a tak než jsem se stihl nějak v situaci zorientovat, byl jsem pověřen napsáním recenze právě na tenhle comics. Chvíli jsem se ještě pokoušel z toho vykroutit, ale nakonec jsem to vzdal, když mi byla připomenuta základní poučka každého recenzenta: Čtenář je jediný bůh a vydavatel je jeho prorok. A tak mi nezbylo nic jiného,než si ten comics doma vyhrabat, přečíst a napsat na něj recenzi.
"Na Miho není nic sexy . Miho je stroj na zabíjení."
Tímto pravdivým prohlášením se dostáváme k dalšímu, teď už všeobecnějšímu, důvodu obliby Sin City. Je jím to, že Sin City je hlavně o hyperzabíječích. Hlavní hrdinové všech booků jimi totiž bezesporu jsou. Co dodat. Lidstvo, už od vzniku prvních primitivních jazyků, si vyprávělo a bylo fascinováno příběhy o hrdinech, kteří překonali hranice lidských možností a přiblížili se bohům.
Těsně před Vánocemi 2001 vyšel v nakladatelství Leprez (www.leprez.cz) další svazek výboru „ze starých časopisů“, konkrétně z poválečného Junáka a Vpředu nazvaný Závod o Měsíc. Mimo nejrůznějších příběhů, povídek, návodů, rad a zajímavostí opět přináší i několik komiksů (či chcete-li kreslených seriálů), z nichž jeden, jehož realizaci překazil komunistický převrat v roce 1948 (který zmíněné časopisy nepřežily), vychází vůbec poprvé.
Po dohodě s Petrem Litošem a Tomášem „Hibim“ Matějíčkem předkládám pár slov k českému překladu Dilberta – „Schůzky s blbcem odkládejte na neurčito“. Předem říkám, že nejsem žádný znalec a jediná má deviza je to, že mám většinu Dilbertů přečtených v angličtině. Takže tady je pár postřehů.
Jediná stopa, která "Třináctce" zůstala v rukou po útěku před Mangustou na konci prvního dílu, je fotografie Kim Rowlandové se vzkazem jistému Jakovi. Bude jej čekat "Tam, kam jede indián". Náš hrdina se proto vydá po stopě kapitána Rowlanda, která jej dovede na americkou vojenskou základnu Hualpar Base. Po několika nedorozuměních (rozuměj střetech s vojenskou policií) se mu představí sám generál Ben Carrington a sdělí mu, že kapitán Steve Rowland je on sám. Je tato nová totožnost záhadného hrdiny pravá nebo jde znovu o falešnou stopu?
Crew nám sice pomalu znovu stoupá do hlavy a kdesi v dáli někdo řve Aargh!, nicméně to, co je od třetího lednového týdne nejvíce cítit, je – s prominutím – Pot. Další číslo experimentálního koutku domácí produkce právě zavanulo na naše oblíbené pulty…
Ale teď už zpátky k Dámě pro kterou se zabíjí a tomu, jak se jí z celkem normálního člověka (tedy mě) podařilo udělat Frankova totálního obdivovatele (ale ne tak, jak si myslíte, vy buzíci). Stačily jí k tomu pouhé dvě finty.
Vydavatelství PRÁCE z Prahy v roce 1989 zpracovalo a přineslo fanouškům českého komiksu výbor tří libret, a to od pánů Macourka, Neffa (který by se ostatně měl držet svého kopyta nebo co to vlastně má a nevměšovat se do, řekněme asijských záležitostí, když jim h***o rozumí) a pana Nesvadby.
Celý soubor se pak jmenuje „Třikrát Kája Saudek“ a jak ti bystřejší z vás jistě pochopili, že důvodem je, že kreslířským otcem celého sešitu je právě, námi všemi milovaný, Kája! (ne ten z Ein Kessell Buntes….)
Jsou různé úrovně suchého humoru. Ten nejklasičtější oceníte kývnutím hlavy, bez úsměvu, pro jeho kusost. Břitký sarkasmus druhé úrovně oceníte pousmáním a kvalitní absurdita třetího stupně se dočká možná i smíchu. Vtip suchý až to praští zůstane opět bez úsměvu a tak dále… No, a tak Dilbert má asi třikrát přetočenej tachometr…
Když dneska dopoledne přišel k mému novinovému stánku, kde tak strašně rád prodávám kvalitní KOMIKSY, drzý chlap kriminálního vzhledu, a začal si provokativně vymýšlet, urážet mojí osobu a požadovat kupu peněz na vánoční charitu pro místní vyžrané bezdomovce, tak jsem si vzpomněl na jednoho svalnatého hrdinu, barbara, jménem CONAN, který by takového hňupa poslal letmým švihem svého ostrého meče do říše mrtvých i s jeho drzou vulgární hlavou.
Mořské vlny vyhodí na břeh tělo muže. Muž není mrtev, ale v hlubokém bezvědomí. Ujmou se jej staří manželé Sally a Abe. Nad levou klíční kostí má muž vytetováno římskými číslicemi "XIII". Někdo jej střelil do hlavy, ale nepořádně; kulka muže jen škrábla a udělala mu na levém spánku jizvu, která postupně zaroste charakteristickým proužkem bílých vlasů. Když se náš záhadný hrdina nakonec probere z bezvědomí, zjistí, že si o své minulosti nic nepamatuje, že nezná ani své jméno.
Moc jsem se na napsání této recenze těšil. Než jsem však mohl začít, čekal mě menší oříšek. Musel jsem zjistit, kdo se skrývá za pseudonymem Pet Dudwöl. V tom, že se jedná o pseudonym, mě utvrdily internetové vyhledávače všeho druhu, které na můj naléhavý dotaz odpovídaly pouze: žádný odkaz nenalezen, no results atd…
O scénáři lze říct to samé, co o všech ostatních, které kdy Frank vytvořil. Má obrovskou sílu, prostě vás strhne. Hlavně díky tomu, že je, stejně jako všechny ostatní Frankovy příběhy, o drsných mužích, kteří nemají na výběr, v tomto případě dokonce už od začátku si jsou jisti že zemřou. Ale to jim rozhodně nepřekáží bojovat až do konce.
Pozemšťané, symbolizujíce vyspělou civilizaci, sestoupí na jinou, panenskou planetu a pozvednou tamní obyvatelstvo na vyšší úroveň. Možná to zní jako nesmysl, vždyť člověk se sotva odpoutal od matičky Země, ovšem v komiksech – tam je možné všechno. Něco takového si asi pomyslel i Vlastislav Toman, když se rozhodl napsat scénář k „Příchodu bohů“, druhému dílu hvězdné ságy „Pod paprsky zářícího“.
V listopadu roku 2001 se čeští komiksoví fandové konečně dočkali 18. čísla Crwe. Nalezli v něm mimo jiné i první část první epizody série HANS. Tato první epizoda se jmenuje POSLEDNÍ OSTROV a byla rozdělena do tří částí; další dvě se mají objevit v 19. a 20. čísle Crwe. A tak, ještě než se pustíme do vlastního příběhu, máme důvod ke třem hlasitým protestům:
Cílem webu komiks.cz je přinášet kvalitní publicistiku náročnému čtenáři. Neexistuje tu žádná závislost na jakémkoli nakladatelství, komiksy jsou podrobovány odůvodněné kritice a autoři za ni nesou odpovědnost.
Jste tvůrce komiksů?
Rádi vám dílo zveřejníme v rubrice Volná tvorba. Komiks zpropagujeme, jednotlivé stránky komiksu pak budou postupně vycházet každý týden na pokračování přímo na hlavní stránce. Kontaktujte nás!
