Mé jméno je Stelios. Říkali mi i jinak, ale to teď není důležité. Cítím, jak se moje bronzová přilba začíná rozžhavovat. Je teprve ráno, ale nemilosrdné srpnové slunce se už začíná snažit a rozpaluje zem i naše těla. Do očí mi stéká pot a stejně tak začíná pokrývat i mé tělo. Potí se mi ruce a ratiště kopí nestačí všechen pot nasát. Zbraň mi klouže v ruce. Ale to je jedno. Za chvíli mi to už nebude vadit. Za chvíli mi už nebude vadit vůbec nic. Protože za chvíli už budu mrtvý. Usměju se tomu pro sebe a pevněji sevřu ratiště kopí. Potím se pořád, ale to není strachem, jen je tu to zatracené vedro..
Rozhlédnu se zpod své přilby a pozoruji masu svých protivníků. Masu tak velkou, že připomíná spíš les nebo obrovský mrak nad oceánem. Elitní oddíly. Nesmrtelní. Vyzbrojení oštěpy a meči. V černých burnusech a s černými štíty. Jenom bílé skvrny jejich obličejových masek a hrudních pancířů narušují tu černou hmotu. Zhmotnělá temnota šklebící se na nás svými odosobněnými maskami. Armáda mrtvol s lebkami místo tváří.
A elitní oddíly lukostřelců. Šípy nasazené a tětivy natažené. A namířené na nás. Ta samá scéna se opakuje i za našimi zády. Jsme obklíčeni a odsouzeni k zániku. Mohli jsme ustoupit a zachránit se, ale my, Sparťané, nikdy neustupujeme. A proto teď zemřeme.
Mořský vánek začal chladivě líbat pot na mém krku a hrudi. Potěžkávám své kopí. Jeho hrot je list ocele velký jako lidská ruka a ostrý jako břitva. Je to báječná zbraň. Dá se s ním bodat, ale i sekat nebo házet. Je delší než meč nebo okovaná hůl. Meče jsou ve srovnání s kopím jen hračkami pro děti.
Pozoruji nepřátelskou armádu, ale ne příliš pozorně. Nezajímají mě. Neposlouchám zdlouhavé blábolení nepřátelského velitele. Jediný důležitý člověk je tu Leonidas, náš král. A já čekám na jeho signál. Musím pro něho udělat ještě jednu prácičku, než zemřu. Čekám na signál.
Teď! Vrhám se vpřed s úmyslem trochu Leonidovy nepřátele zaměstnat. Napřáhnu ruku a celou silou své paže, těla a setrvačnosti probodávám jejich velitele s takovou energií, že kopí prorazí hrudník Nesmrtelného stojícího za ním.
Nastává zmatek. Vrháme se do útoku. Ozývá se zvláštní zvuk. Praskání současně uvolněných nesčetných tětiv. Mrak nepřátelských šípů zakryje slunce. Pouštím kopí, které mi je k ničemu, není čas vytáhnout ho z nepřátelských těl a kryji se za trupy Nesmrtelných. Prvnímu z nich rozdrtím kopem obrněné holeně koleno a jediným pohybem z pochvy taseným mečem mu šikmo rozseknu břicho a hrudník. Krev mi cákne do obličeje. Můj protivník padá a já ho přeskakuji. Za mnou se ozve vlna výkřiků, když mračno perských šípů narazí do přileb, štítů a hlavně těl mých druhů. Nedbám toho a prudkým sekem odděluji hlavu dalšího Nesmrtelného. Od přilby se mi odrazí šíp a já začínám vidět rudě. Vrhám se vpřed a sekám kolem sebe jako šílený. Vztek mě zaplavuje, protože vidím jak mí přátelé a bratři kolem mě umírají. Zčásti pod oštěpy a meči Nesmrtelných, ale hlavně pod neustálým přívalem šípů. Ty jsou nepřítelovou největší zbraní. Zabít Sparťana v boji z blízka není vůbec snadné ani pro Nesmrtelné, ale před souvislou stěnou šípů tě neuchrání nic. Brzy se mi nedostává spolubojovníků, protože většina už leží mrtva za mnou, probodána šípy, aniž by se jim poštěstilo vůbec zapojit do boje. Odporní zákeřní Peršané schopní bojovat jen z dálky!
Ale ani zde, v první linii, to není lepší. Božskému perskému králi Xerxovi totiž na několika mrtvých Nesmrtelných příliš nezáleží a tak dal rozkaz pálit i do vlastních řad, když bude nějaká šance zasáhnout alespoň někoho z nás. A jeho lučištníci ho poslouchají na slovo. Proud šípů kolem mě stále houstne. Pak se konečně trefí. Šíp mi probíjí pravé předloktí. Naštěstí to není vážné, pustit meč mě jen tak něco nepřinutí a tak ho příštím pohybem vháním do dalšího břicha. Vytrhnu ho a bezvládné tělo odmrštím proti dalším dvěma Nesmrtelným. Zbytečně. Vzápětí totiž umírají zasaženi do zad spřátelenými šípy. I já jsem cílem několika perských šípů, ale odrážím je svým štítem. Zatím mám štěstí. Ty další už mě však určitě zasáhnou lépe, protože počet mých spolubojovníků je již silně redukován a nepřítel začíná koncentrovat palbu. Jediným chabým úkrytem je boj muže proti muži a tak se znovu vrhám vpřed. Mám štěstí. Inkasuji pouze jeden zásah do levé holeně, ale ta je krytá pancířem a tak šíp nepronikne dost hluboko. Vzápětí už jsem opět obklopen nepřáteli. Dva meče zazvoní o můj štít a další mě škrábne do odkrytého boku, ale nevšímám si toho. Oni už poznají co to znamená dráždit Sparťana. Jediným švihem zápěstí odděluji ruku, třímající meč, od těla. Dalšímu muži rozseknu krk. Pak mi někdo rozpáře stehno. Podklesávám, ale vzápětí se vrhám do bezhlavého útoku, už není čas se krýt. Smrt je blízko. Rozháním se svým mečem okolo vší silou, protože čas na nějaké jemné finty s mečem právě skončil. Teď už jde jen o to vzít s sebou do Hádovy říše co nejvíc nepřátel. A tak utínám ruce, pářu břicha a hrudníky, odsekávám hlavy. Někdo mi vráží z boku meč do levého ramene. Paže se štítem mi poklesává, ale přesto ho nepouštím. Pak mi někdo definitivně podrazí nohy. Padám, ale nepřestávám kolem sebe sekat. Podtínám cizí nohy, otvírám břicha a slabiny a pak mě zavalí čísi tělo. Používám ho jako štít a oslepen vlastní i cizí krví, čekám na konečný úder z milosti. Ale nic se neděje. Zatřesu hlavou a rozhlédnu se. Všichni kolem mě, přátelé i nepřátelé, jsou mrtví, ale z nebe pořád prší šípy. To ty mě zachránily. Ale ne na dlouho. Jsem už víc mrtvý než živý. Má zranění jsou příliš vážná a brzy vykrvácím.
Zarazí mě to ticho. Žádný bojový pokřik, řev ani chropot umírajících, jenom tichý svist šípů. Pochopím to rychle. Já jsem poslední. Poslední živý Sparťan. Všichni ostatní jsou už mrtví. Dobře. Musím se k nim tedy také přidat.
Ztěžka se stavím na nohy. Výkřiky. Všimli si mě. Jeden Nesmrtelný po mě hodí svůj oštěp, nemám už sílu se mu vyhnout. Zasáhne mě těsně pod hrudní kost s takovou silou, že mě sráží zpět a strhává mi přilbu z hlavy. Kácím se vzad a teprve teď pouštím svůj meč. Už ho nebudu potřebovat. Nějaký šíp mi vniká do hrdla, ale cítím jenom slanou chuť krve na jazyku. Dopadám na záda. Zatmí se mi před očima. To už vím, že definitivně přichází konec. Smysly mě pomalu opouštějí. Poslední věc, kterou dokáži zaregistrovat je úplné a absolutní ticho. Šípy přestaly padat.
Rozhlédnu se zpod své přilby a pozoruji masu svých protivníků. Masu tak velkou, že připomíná spíš les nebo obrovský mrak nad oceánem. Elitní oddíly. Nesmrtelní. Vyzbrojení oštěpy a meči. V černých burnusech a s černými štíty. Jenom bílé skvrny jejich obličejových masek a hrudních pancířů narušují tu černou hmotu. Zhmotnělá temnota šklebící se na nás svými odosobněnými maskami. Armáda mrtvol s lebkami místo tváří.
A elitní oddíly lukostřelců. Šípy nasazené a tětivy natažené. A namířené na nás. Ta samá scéna se opakuje i za našimi zády. Jsme obklíčeni a odsouzeni k zániku. Mohli jsme ustoupit a zachránit se, ale my, Sparťané, nikdy neustupujeme. A proto teď zemřeme.
Mořský vánek začal chladivě líbat pot na mém krku a hrudi. Potěžkávám své kopí. Jeho hrot je list ocele velký jako lidská ruka a ostrý jako břitva. Je to báječná zbraň. Dá se s ním bodat, ale i sekat nebo házet. Je delší než meč nebo okovaná hůl. Meče jsou ve srovnání s kopím jen hračkami pro děti.
Pozoruji nepřátelskou armádu, ale ne příliš pozorně. Nezajímají mě. Neposlouchám zdlouhavé blábolení nepřátelského velitele. Jediný důležitý člověk je tu Leonidas, náš král. A já čekám na jeho signál. Musím pro něho udělat ještě jednu prácičku, než zemřu. Čekám na signál.
Teď! Vrhám se vpřed s úmyslem trochu Leonidovy nepřátele zaměstnat. Napřáhnu ruku a celou silou své paže, těla a setrvačnosti probodávám jejich velitele s takovou energií, že kopí prorazí hrudník Nesmrtelného stojícího za ním.
Nastává zmatek. Vrháme se do útoku. Ozývá se zvláštní zvuk. Praskání současně uvolněných nesčetných tětiv. Mrak nepřátelských šípů zakryje slunce. Pouštím kopí, které mi je k ničemu, není čas vytáhnout ho z nepřátelských těl a kryji se za trupy Nesmrtelných. Prvnímu z nich rozdrtím kopem obrněné holeně koleno a jediným pohybem z pochvy taseným mečem mu šikmo rozseknu břicho a hrudník. Krev mi cákne do obličeje. Můj protivník padá a já ho přeskakuji. Za mnou se ozve vlna výkřiků, když mračno perských šípů narazí do přileb, štítů a hlavně těl mých druhů. Nedbám toho a prudkým sekem odděluji hlavu dalšího Nesmrtelného. Od přilby se mi odrazí šíp a já začínám vidět rudě. Vrhám se vpřed a sekám kolem sebe jako šílený. Vztek mě zaplavuje, protože vidím jak mí přátelé a bratři kolem mě umírají. Zčásti pod oštěpy a meči Nesmrtelných, ale hlavně pod neustálým přívalem šípů. Ty jsou nepřítelovou největší zbraní. Zabít Sparťana v boji z blízka není vůbec snadné ani pro Nesmrtelné, ale před souvislou stěnou šípů tě neuchrání nic. Brzy se mi nedostává spolubojovníků, protože většina už leží mrtva za mnou, probodána šípy, aniž by se jim poštěstilo vůbec zapojit do boje. Odporní zákeřní Peršané schopní bojovat jen z dálky!
Ale ani zde, v první linii, to není lepší. Božskému perskému králi Xerxovi totiž na několika mrtvých Nesmrtelných příliš nezáleží a tak dal rozkaz pálit i do vlastních řad, když bude nějaká šance zasáhnout alespoň někoho z nás. A jeho lučištníci ho poslouchají na slovo. Proud šípů kolem mě stále houstne. Pak se konečně trefí. Šíp mi probíjí pravé předloktí. Naštěstí to není vážné, pustit meč mě jen tak něco nepřinutí a tak ho příštím pohybem vháním do dalšího břicha. Vytrhnu ho a bezvládné tělo odmrštím proti dalším dvěma Nesmrtelným. Zbytečně. Vzápětí totiž umírají zasaženi do zad spřátelenými šípy. I já jsem cílem několika perských šípů, ale odrážím je svým štítem. Zatím mám štěstí. Ty další už mě však určitě zasáhnou lépe, protože počet mých spolubojovníků je již silně redukován a nepřítel začíná koncentrovat palbu. Jediným chabým úkrytem je boj muže proti muži a tak se znovu vrhám vpřed. Mám štěstí. Inkasuji pouze jeden zásah do levé holeně, ale ta je krytá pancířem a tak šíp nepronikne dost hluboko. Vzápětí už jsem opět obklopen nepřáteli. Dva meče zazvoní o můj štít a další mě škrábne do odkrytého boku, ale nevšímám si toho. Oni už poznají co to znamená dráždit Sparťana. Jediným švihem zápěstí odděluji ruku, třímající meč, od těla. Dalšímu muži rozseknu krk. Pak mi někdo rozpáře stehno. Podklesávám, ale vzápětí se vrhám do bezhlavého útoku, už není čas se krýt. Smrt je blízko. Rozháním se svým mečem okolo vší silou, protože čas na nějaké jemné finty s mečem právě skončil. Teď už jde jen o to vzít s sebou do Hádovy říše co nejvíc nepřátel. A tak utínám ruce, pářu břicha a hrudníky, odsekávám hlavy. Někdo mi vráží z boku meč do levého ramene. Paže se štítem mi poklesává, ale přesto ho nepouštím. Pak mi někdo definitivně podrazí nohy. Padám, ale nepřestávám kolem sebe sekat. Podtínám cizí nohy, otvírám břicha a slabiny a pak mě zavalí čísi tělo. Používám ho jako štít a oslepen vlastní i cizí krví, čekám na konečný úder z milosti. Ale nic se neděje. Zatřesu hlavou a rozhlédnu se. Všichni kolem mě, přátelé i nepřátelé, jsou mrtví, ale z nebe pořád prší šípy. To ty mě zachránily. Ale ne na dlouho. Jsem už víc mrtvý než živý. Má zranění jsou příliš vážná a brzy vykrvácím.
Zarazí mě to ticho. Žádný bojový pokřik, řev ani chropot umírajících, jenom tichý svist šípů. Pochopím to rychle. Já jsem poslední. Poslední živý Sparťan. Všichni ostatní jsou už mrtví. Dobře. Musím se k nim tedy také přidat.
Ztěžka se stavím na nohy. Výkřiky. Všimli si mě. Jeden Nesmrtelný po mě hodí svůj oštěp, nemám už sílu se mu vyhnout. Zasáhne mě těsně pod hrudní kost s takovou silou, že mě sráží zpět a strhává mi přilbu z hlavy. Kácím se vzad a teprve teď pouštím svůj meč. Už ho nebudu potřebovat. Nějaký šíp mi vniká do hrdla, ale cítím jenom slanou chuť krve na jazyku. Dopadám na záda. Zatmí se mi před očima. To už vím, že definitivně přichází konec. Smysly mě pomalu opouštějí. Poslední věc, kterou dokáži zaregistrovat je úplné a absolutní ticho. Šípy přestaly padat.
Příště: Něco k ceně
