. Postava Punishera se poprvé objevila v roce 1974 v The Amazing Spider-Man, kde následně vystupoval buď jako Spider-Manův pomocník nebo jindy jako protivník, až do roku 1986, kdy vznikla samostatná série. Na stránky komiksu se dostal díky Gerrymu Conwayovi (scénář) a Johnovi Romitovi (kresba). Frank Castle alias Punisher nemá žádné zvláštní schopnosti, k boji s podsvětím využívá svého širokého arzenálu zbraní. S jistou nadsázkou bychom jej mohli přirovnat k „batmanovskému“ typu hrdiny, ovšem jen z toho důvodu, že obě postavy nemají žádné superschopnosti. Batman se snaží protivníky zneškodnit, ale nezabít, aby mohli být předáni policii a následně soudu nebo sanatoriu, kdežto Punisher žádné podobné ohledy nebere. Castlovi nejbližší byli v nesprávném čase na nesprávném místě a dostali se do přestřelky dvou gangů, v níž zahynuli. Samostatná série zobrazuje Punisherovou mstu na mafii.
„V osmdesátých letech se tento comics stával stále brutálnějším a tomu také odpovídá i filmová verze z roku 1988 s Dolphem Lundgrenem v hlavní roli“ (Kruml, M.: Hrdinové kresleného světa XI: Tentokrát z masa a kostí. Magazín MF Dnes, 2000, č. 13, s. 14.).
. Mstitel vypráví o policistovi Franku Castlovi, jehož život se náhle zvrátí poté, co se jeho žena a dvě dcery stanou oběťmi mafie. Castle zmizí a všichni jej považují za mrtvého. Po pěti letech se objeví a začne svou krvavou cestu za pomstou. Dále se tu objevuje japonská mafie pod vedením chladné lady Tanaka, jež se snaží získat moc nad podsvětím, oslabeným Punisherovými útoky. Dochází k válce gangů, únosu mafiánských dětí a Punisherovu nucenému spojení s jedním z gangsterů.
. Ve Spojených státech se snímku natočeného australskou pobočkou New World Pictures neujal žádný distributor, a tak putoval rovnou na videokazety. V nakladatelství Marvel, které Punishera vydává, nejevili z filmu nadšení a časopis Variety tehdy napsal: „Lundgren vypadá, jako by přišel přímo z komiksu. Jediné, co při jeho výkonu chybí, jsou slova jako Pow!, Bam! nebo Wham! Naštěstí proplouvá béčkovým příběhem s jazykem za zuby a scénář mu dovoluje pár pěkných jednořádkových proslovů, které dávají tušit, že tohle skotačení nikdo nebral vážně. Punisher má na svém kontě 125 obětí ještě než film vůbec začne a celých devadesát následujících minut je přecpáno vražděním na spoustu různých způsobů“ (Schoell, W.: Comic Book Heroes of the Screen. Citadel Press, New York 1991, s. 156.).
. Pokud si filmoví tvůrci přejí nutně natočit přepis nějakého komiksu, asi by si neměli vybírat předlohu jako je The Punisher, kde převládající akce následně zapříčiní vznik jen dalšího tuctového akčního filmu, který postrádá kouzlo kresleného příběhu. Mstitel také zavítal na obrazovku televize Nova a k Punisherovi se obrátila pozornost filmových studií znovu až za 15 let, v další velké vlně komiksových adaptací po roce 2000.
Mstitelem se uzavírá kapitola osmdesátých let, jež byla oproti předchozím dekádám rozhodně pestřejší co do výběru témat adaptací, tak co se týká jejich počtu. Stále se však jedná pouze o předzvěst toho, co mělo přijít v devadesátých letech, kdy vznikl téměř dvojnásobný počet filmů podle komiksu.
Text je součástí diplomové práce Tomáše Pekárka Filmové adaptace komiksu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.
