. Změna nenastala pouze na postu režiséra, v hlavní roli Batmana vystřídal Val Kilmer Michaela Keatona. Jeho protivníky hráli Jim Carrey (postava Riddlera neboli Hádankáře) a Tommy Lee Jones jako psychopatický Harvey Dent/Two-Face. Postavu psycholožky Meridianové hrála Nicole Kidmanová a poprvé se ve filmu objevil i Batmanův mladý pomocník Robin v podání Chrise O´Donnella.
Two-Face viní Batmana ze znetvoření půlky svého obličeje, Riddler je naopak bývalý zaměstnanec milionáře Bruce Waynea, který se chce pomstít za ztrátu místa. Zločinci se spojí a chtějí ovládnout město pomocí přístroje, který čerpá mentální energii a který odsává myšlenky lidí. Na Batmanovu stranu se přidává cirkusový akrobat Dick Grayson, v masce známý jako Robin.
. „Úporná snaha o maximální vizuální atraktivitu filmu působí místy až křečovitě, kamera zhusta poletuje prostorem v třicetistupňovém horizontálním sklonu. Akční scény jsou snímány tak arytmicky a zlomkovitě, že v některých momentech není zřetelné, co se na plátně vlastně odehrává. Schumacher plýtvá nápady jako smyslů zbavený a bez výčitek svědomí doslova „zabíjí“ skvělé momenty, kterých je v novém Batmanovi tolik, že by vystačily na několik standardních akčních filmů.“ (Batman navždy. Cinema, 1995, č. 9, s. 17.)
V záplavě akčních scén a snaze o ohromení diváka přehnanou vizuální složkou filmu se téměř ztrácejí herecké výkony, přičemž nejzajímavější postavou je Carreyův Riddler a paradoxně také Robin, jenž by jinak měl být po boku Batmana o něco méně výrazným pomocníkem.
. Každopádně se režisérovi podařilo alespoň částečně splnit své rozhodnutí: „Chtěl jsem natočit oživlý pestrobarevný comics – s purpurovou oblohou, modrou zemí a fialovými lidskými obličeji.“ (Rozhovor s Joelem Schumacherem, Cinema, 1995, č. 9, s. 19.) Přesto měl autor původního komiksu Bob Kane výhrady, a to proti Robinovým náušnicím a bradavkám na kostýmech hlavní superhrdinské dvojice. Režisér se ohradil, že vzor brnění převzal z antické předlohy. Přitom by mu jistě každý Batmanův příznivce poradil, aby inspiraci nehledal v Antice, ale v Kaneově komiksu, kde je kostým sice
pevný, ale není to brnění. A hlavně kopíruje Batmanovy svaly, kdežto v Schumacherově filmu je vidět, že se opravdu nejedná o kostým, ale o brnění, což hlavně v prvním Batmanovi tak jednoznačné nebylo.
„Snímek nemá jiný úmysl, než po dvě hodiny vyprazdňovat vaše mozky.“ (Walker, J.: Halliwell´s Film, Video & DVD Guide. HarperCollins Entertainment, London 2004, s. 67.)
Nicméně obsazení hlavních rolí snímku hvězdami zapůsobilo, stejně jako netrpělivost diváků v očekávání dalšího Batmanova dobrodružství, a tak se Batman navždy stal opět jedním z největších kasovních trháků roku. Navíc získal nominace na Oscara ve třech kategoriích: kamera, zvuk a střih zvukových efektů. Akademie však nominace v ocenění neproměnila.
. Ve stejný rok mělo premiéru první filmové ztvárnění hrdiny komiksu Judge Dredd nakladatelství AD2000, kterého pro americký trh převzal vydavatel DC Comics. Mimochodem, DC Comics je vlastníkem postavy Batmana, který měl možnost se s Dreddem v některých příbězích setkat. Postava vznikla v roce 1977, vytvořili ji autoři John Wagner a Carlos Ezquerra. (viz Judge Dredd. 2000 AD, 25. 9. 2004) Příběhy byly plné černého humoru, po přechodu pod americká křídla byl humor slovní nahrazen humorem absurdním, pramenícím ze zobrazení přehnaně krvavých a drastických scén. Slovo „humor“ je v tomto případě nutné brát s velkou rezervou, ale některým lidem to opravdu vtipné připadá.
. Zeměkoule se stala obětí globální katastrofy a lidstvo se muselo koncentrovat do obrovských městských států, z nichž jeden nese jméno Mega-City One. Na udržování pořádku jsou cvičeni speciální vykonavatelé, tzv. soudci. Ti mají právo nad každým narušitelem zákona vynést zároveň i rozsudek, případně vykonat trest. Jedním z nejtvrdších soudců je právě Dredd, který fanaticky vyznává zákon, postrádá absolutně jakýkoli smysl pro humor a svým jednáním připomíná naprogramovaného robota. (Princip soudců využil Paul Verhoeven ve snímku RoboCop (1987) a jeho následných pokračováních, na jednom z nichž spolupracoval i komiksový scenárista a výtvarník Frank Miller.) Dredd „nepřimhouří oko nad sebemenším přestupkem a nedělá rozdíly mezi několikanásobnou bestiální vraždou a chůzí na červenou (často je dokonce trestá tou samou sazbou). Za celých devatenáct let existence Dredd neodložil svou přilbu, zakrývající mu horní část obličeje (a pokud ho okolnosti donutily se této masky vzdát, je to vždy řešeno jiným způsobem – třeba obvazy omotanými kolem hlavy).“ (Pavlovský, J. – Kopřiva, Š.: Judge Dredd. Score, 1996, č. 26, s. 88.)
Soudce Dredd (Judge Dredd, 1995, r. Danny Cannon) se inspiroval jedním z raných Dreddových (Sylvester Stallone) příběhů, který pojednával o jeho naklonovaném bratrovi, jenž se přidal na stranu zla a se kterým musel Dredd ve finále svést rozhodující boj. Jak v komiksu, tak i ve filmu byl zlý Rico (Armand Assante) poražen. Dále ještě využili série o tyranizujícím Judge Calovi (jenž byl nahrazen zmíněným Rikem), ze které si tvůrci vypůjčili motiv falešného obvinění soudce Dredda. Také do příběhu zakomponovali dalšího Dreddova nepřítele, Mean Machina, jenž je svému komiksovému vzoru velmi podobný.
Záměrné zakrytí obličeje, tak pečlivě v kreslených příbězích dodržované, zde bylo prakticky vynecháno. Sylvester Stallone k tomu uvedl: „Lidi přece jdou do kina proto, aby viděli mě, a ne moji helmu.“ („Vrahové musejí být popraveni“. Cinema, 1996, č. 1, s. 29.) Jeho výkon v hlavní roli bývá paradoxně označován jako to nejlepší z celého filmu, čemuž se vzhledem ke kamennému výrazu tváře a užívání vět jednoduchých soudcem Dreddem nelze divit.
. Snímek nezaujal diváky a kritikou byl hodnocený jako lehce podprůměrné akční sci-fi: „Přes veškerá povrchní lákadla – jako některé efektní architektonické prvky nebo souboj nádherných žen Diany Laneové a Joan Chenové – nemohl mít Soudce Dredd horší načasování. Jednak je součástí již patnáct let trvající linie temných sci-fi thrillerů, dále se film pokouší o stejnou kombinaci směšnosti a majestátnosti jako Batman navždy před čtrnácti dny. Dredd působí jako okamžitý klon gothamské gotiky.“ (Corliss, R.: The Quick And the Dredd. Time, 1995, č. 2, s. 59.)
„Zapomeňte na film. Je jasné, že žádný velkorozpočtový snímek si nemůže dovolit to, co comics – natož takový comics jako je Judge Dredd. I z vcelku krotké filmové adaptace muselo být po intervenci MPAA vystřiženo šedesát nejkrvavějších záběrů (cca dvacet minut filmu).“ (Pavlovský, J. – Kopřiva, Š.: Judge Dredd. Score, 1996, č. 26, s. 88.)
Text je součástí diplomové práce Tomáše Pekárka Filmové adaptace komiksu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.
