. Ten nyní dostane přednost, protože se jedná o hrdinu, kterého jsme si dosud neuvedli. Spider-Man je komiksová legenda a jedna z čtenářsky nejoblíbenějších postav, která patří pod křídla nakladatelství Marvel. V roce 1962 jej stvořili Stan Lee a kreslíř Steve Ditko. Tento komiksový hrdina je také v naší zemi poměrně známý. Již na počátku devadesátých let vycházel díky nakladatelství Semic-Slovart, posléze na přelomu tisíciletí byl vydáván na pokračování brněnským Unicornem a pražskou Crwí, aby se během několika posledních let objevil třikrát jako součást Comicsových legend Crwe (např.: Lee, S. – Romita, J.: Spider-Man. Crew a Netopejr, Praha 2002) a ve svázané sérii Návrat (Straczynski, J. M. – Romita jr, J.: Spider-Man: Návrat. Crew, Praha 2003). Jeho veliká popularita u nás je pouze odrazem celosvětové popularity této postavy.
Spider-Man je ve skutečnosti student Peter Parker, kterého na výstavě pokouše radioaktivní pavouk, díky čemuž Peter získá nadlidské schopnosti: umí lézt po stěnách, zesílí, získá tzv. pavoučí instinkt, který jej varuje před nebezpečím. Nejprve jich využívá pouze ke svým potřebám, aby posléze zjistil, že s „velkou mocí přichází velká zodpovědnost“, čímž se z něj stane ochránce lidí v New Yorku. Spider-Man se snaží skloubit život maskovaného hrdiny a svůj osobní se všemi běžnými každodenními starostmi (viz Sanderson, P.: Marvel Universe. Harry N. Abrams, Inc., New York 1996, s. 69 – 80).
Filmovou adaptaci režíroval Sam Raimi a jeho snaha dopadla takřka totožně se Singerovými X-Meny. Do hlavních rolí obsadil relativně neznámé herce Tobeyho Maguira (Peter Parker/Spider-Man) a Kirsten Dunstovou (Mary Jane), v záporné roli Green Goblina/doktora Osborna se objevil Willem Dafoe.
Děj filmu vychází z několika sešitů Spider-Manových dobrodružství, je v něm zobrazen přerod Petera Parkera v superhrdinu, hlavním padouchem je Green Goblin, zlá polovina otce Harryho Osborna, Parkerova nejlepšího přítele. Green Goblin je druhé já, které ovládá Osbornovu osobu proti jeho vůli a vznikl při jednom experimentu, který Osborne dělal pro vládu. Kromě Spider-Manovy snahy nalézt a porazit Green Goblina se tvůrci zaměřují také na osobní život jednotlivých postav a jsou tím poměrně věrní komiksové předloze, se všemi Parkerovými dilematy a personálními problémy.
. Došlo pouze na některé změny oproti původnímu komiksu. Například povahy tří Parkerových přítelkyň jsou vměstnány do postavy Mary Jane (původně byly v příbězích ještě Liz Allanová a jeho velká láska Gwen Stacyová, jež tragicky zahynula při souboji Spider-Mana s Green Goblinem ve scéně na mostě, která byla do filmu převzata). Další změna se týká pavoučích vláken, která si Parker sám vyráběl ve své chemické laboratoři. Ve filmu je lepkavá substance, jež tvoří pavučinu, vystřelována rovnou ze Spider-Manova zápěstí. Nápad s přirozeným vytvářením vláken byl šťastným krokem a vzhledem k dalším přirozeným pavoučím schopnostem Spider-Mana má celkem i logiku.
„Spider-Man není úplně soudržný, jako většina prvních dílů superhrdinských filmových sérií. Film je v emotivních chvílích věrohodný, ale při soubojích připomíná téměř kreslené snímky. Raimi si nejspíš není jistý možnostmi hlavní postavy a vztah mezi hrdinou a zločincem postrádá masochistické napětí, které jiskří ve velkých nepřátelstvích. Povinná scéna „pokušení“, ve které Goblin láká Spider-Mana, aby se k němu přidal a ovládli spolu město, se odehrává za jejich maskami.“(Newman, K.: Spin City. Sight and Sound, 2002, č. 7, s. 37)
Mírně zklamala také kvalita vizuálních efektů, které rozezná i neproškolené oko. Spider-Manova postava v trikových záběrech vypadá jako převzata z nějaké počítačové hry, zejména ve scénách, kdy poletuje New Yorkem na pavoučích vláknech. Přesto film získal nominaci na Oscara za vizuální efekty, druhá nominace se týkala zvuku. Snímek téměř dokonale vystihl atmosféru původního komiksu, později se dočkal pokračování a chystá se třetí, údajně poslední díl volné trilogie.
. V roce 1998 vyšla komiksová gangsterka Road to Perdition autorů Maxe Allana Collinse (scénář) a Richarda Pierse Raynera (kresba) viz Allen, M.: Road to Perdition. Suspended Animation, 12. 1. 2005. Režisér Sam Mendes roku 2002 natočil stejnojmenný film, jehož děj je téměř celý bez větších změn převzatý z komiksu. Road to Perdition není seriál na pokračování, ale komiksový „román“, takže filmoví tvůrci nemuseli přemýšlet, kterou zápletku z předlohy převedou na plátno.
Děj se odehrává ve třicátých letech 20. století, v prostředí irského gangu. Sullivanův (Tom Hanks) syn se jedné noci stane svědkem vraždy a je prozrazen. Rooney, hlava gangu, kterého hraje Paul Newman, se rozhodne zbavit svědka i jeho rodiny. Sullivanova žena a jeden ze synů jsou zastřeleni. Sullivan naplánuje pomstu, zároveň proti němu vyšle Rooney zabijáka Maguira (Jude Law).
„Film na svůj kreslený původ upomíná především prostřednictvím důsledné obrazové stylizace. Ta je dílem kameramanského veterána Conrada L. Halla, který s Mendesem spolupracoval už na Americké kráse.
Hall komponuje řadu scén přímo podle comicsových okének, především však zachovává celkově „temné“ ladění originálu. Teplé barvy a vlídnou atmosféru vytěsnil na úvod a konec filmu.“(Prokopová, A.: Road to Perdition. Cinema, 2002, č. 11, s. 39)
. Herečtí představitelé byli vybráni, aby se co nejvíce podobali komiksovým hrdinům, které ztělesňují. Přitom nejvýraznější je trojúhelník herců Hanks-Newman-Law, kteří jsou ve svých rolích výteční, zejména Law jako psychopatický Maguire stojí za pozornost.
„Road to Perdition je silný, atmosférický krimi thriller, který mísí zabíjení ve stylu Kmotra s filozofickými meditacemi nad povahou dobra a zla a nad vztahy mezi otci a jejich syny.“ (Smith, N.: Road to Perdition (2002). BBC – Films, 13. 1. 2005) Za práci s kamerou získal Conrad L. Hall Oscara, mezi nominacemi se objevil Paul Newman, dále hudba, výprava, zvuk a střih zvuku. Snímek obdržel také cenu BAFTA, a to za kameru a výpravu.
Jako v případě Přízračného světa nebo Z pekla, je i tento film z řady adaptací „realistického“ komiksu, tedy příběhu, jenž se obejde bez svalnatého superhrdiny a záplavy digitálních efektů. Jak je vidět, takovéto „nekomiksově komiksové“ snímky mívají mnohem kladnější ohlas než snímky s maskovanými barevnými hrdiny.
Dvě nejvýraznější adaptace roku 2002 jsme si představili, zbývá zmínit zbylé filmy. Jsou to pokračování úspěšných prvních dílů.
. Nejprve Asterix a Obelix: Mise Kleopatra. Herecké obsazení hlavních galských hrdinů zůstalo beze změn, avšak Clauda Zidiho vystřídal režisér Alain Chabat, který napsal také scénář. Opět byl na výrobu filmu vydělen bohatý rozpočet, avšak výsledek dopadl hůře než v případě předchozího snímku. Děj je velmi prostý – Asterix s Obelixem pomáhají v Egyptě stavět palác pro Caesara. Kolem tohoto základu je nabalená spousta gagů a vtipů, jejichž kvalita je značně kolísavá, a tak by se s trochou nadsázky dalo říci, že se tvůrcům podařilo natočit velkolepější a výpravnější Kameňák. S humornou lehkostí komiksových příběhů už má film opravdu pramálo společného.
. Také Barry Sonnenfeld se vrátil po několika letech k osvědčené dvojici Mužů v černém. Muži v černém 2 v mnohém připomínají první díl. Pouze, jak bývá v případě pokračování zvykem, tvůrci vylepšili, co v předchozím snímku bylo dobré a odstanili, co vtipné nebylo. Jen role se obrátily: v tomto příběhu je nejlepším Mužem v černém agent J (Will Smith), který potřebuje pomoci od bývalého agenta K (Tommy Lee Jones), aby mohl zachránit svět. Potíž je v tom, že K si nechal vymazat paměť a pracuje na poště, takže velkou část filmu J poučuje K o fungování Mužů v černém. Když se K na svou minulost rozpomene, může začít spěšný závod o záchranu Země.
. Film je plný triků a spíše průměrných vtipů, v porovnání s Asterixem z téhož roku jde však o velice zábavný film. Zejména mluvící pes a červovití mimozemšťané mohli mít u cílového publika (-náctiletí diváci) úspěch, stejně jako obsazení populárního Willa Smithe do hlavní role. Dialogy mezi K a J patří k nejzábavnějším částem filmu.
Ovšem, vzato z druhé strany, téměř totožný děj jako u prvního filmu začne po čase nudit a některé gagy jsou až křečovité. Téměř se ani nechce věřit, že tvůrci chystají třetí pokračování.
. Kromě galských bojovníků a bojovníků proti zlým mimozemským entitám se roku 2002 vrátil na plátna kin také bojovník proti upírům. Bladea 2 režíroval Mexičan Guillermo del Toro, titulního hrdinu hrál opět Wesley Snipes a Kris Kristofferson se objevil jako jeho rádce Whistler (z dalších herců stojí za zmínku Ron Perlman a Karel Roden, kteří hráli později v del Torově Hellboyovi).
Blade je v tomto dílu požádán o pomoc samotnými upíry, kteří se stali potravou pro Smrťáky, novou rasu upírských zombie. Znovu snímek pohlcují akční a bojové scény, kvalitu triků tvůrci mírně zlepšili. Využívají jich však jen v krajních případech. Nejvíce důrazu je kladeno na rychlý střih, dunivou hudbu a atmosféru městského hororu.
. „Úhledně režírovaná jatka, plná hlasité akce v rychlém tempu. Film poskytuje jen málo času, abychom si mohli uvědomit celkovou směšnost toho všeho.“ (Walker, J.: Halliwell´s Film, Video & DVD Guide. HarperCollins Entertainment, London 2004, s. 99) Snímek poměrně obstojně obhájil pozici, kterou si mezi diváky získal první díl. Díky jeho úspěchu začalo posléze natáčení třetího dílu s názvem Blade: Trinity, který vznikl v roce 2004, u kritiky však zaznamenal velký propad a většina prvků oceňovaných v prvních dvou pokračováních byla označena téměř za amatérsky provedené (viz Fuka, F.: Blade: Trinity. Cinema, 2005, č. 2, s. 82).
Text je součástí diplomové práce Tomáše Pekárka Filmové adaptace komiksu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.
