. Jedním z nich je Hulk. Ačkoli se objevoval v řadě filmů již od sedmdesátých let, jednalo se buď o snímky televizní nebo filmy, které byly distribuovány rovnou na video. Hulk je hrdina stejnojmenného komiksu, který vznikl v období tzv. stříbrného věku. Roku 1962 jej vymysleli Stan Lee a Jack Kirby z nakladatelství Marvel. Šlo o příběh vládního vědce Bruce Bannera, který je při jedné nehodě vystaven záření gamma paprsků. Paprsky jej neusmrtí, ale pozmění jeho fyziognomii tak, že ve chvílích ztráty sebeovládání Banner doslova zezelená vzteky a promění se v obrovského svalnatého primitivního obra Hulka, který ničí vše, co mu přijde do cesty. (viz Sanderson, P.: Marvel Universe. Harry N. Abrams, Inc., New York 1996, s. 54 – 61.)
Režie filmu Hulk se ujal Ang Lee, který do titulní role obsadil Erika Banu, z dalších herců se zde objevili např. Nick Nolte jako Hulkův otec nebo Jennifer Connellyová v roli Betty Rossové.
Děj se od komiksu liší od základu. Změna Bannera v Hulka při ozáření gamma paprsky zůstala zachována, ale zde se jedná pouze o akt dokončení přeměny, který kdysi započal Bannerův otec, když na svém synovi dělal pokusy s biologickými látkami. Ve filmu také Hulk po svém otci pátrá, aby jej nakonec ve velké závěrečné bitvě titánů porazil. Zápletka téměř zralá pro psychoanalytický rozbor.
„Ang Lee neustále upozorňuje na původní médium příběhu dělením obrazu na comicsová políčka a nejrůznějšími typy střihu. Tyto zábavné „zcizovací“ prvky ovšem zvyšují odstup diváka od vyprávění. Hulk se neupíná ke comicsu jen v obrazové skladbě, ale i v záběrování kamery, svícení, barvách, kostýmech a dekoracích.“(Prokopová, A.: Hulk. Cinema, 2003, č. 7, s. 45.)
. Herci dostali víc prostoru, aby mohli modelovat své postavy, podobně jako tomu bylo ve snímcích Spider-Man nebo X-Men. V kontrastu s jejich civilními výkony je však počítačově vytvořený Hulk, jehož kyberneticky plynulé pohyby dávají často znát, že počítačová animace stále ještě nedosáhla úplné dokonalosti. Samotné Hulkovo skákání může sice vypadat směšně, nicméně vychází z komiksové předlohy. Chybou je, že při dopadu jeho postava působí jako by byla vymodelovaná z rosolovité gumy, chybí jí dojem Hulkovy masivní hmotnosti a dopad na zem by měl rozhodně být tvrdší.
Pokus o přenesení Hulka na plátna kin nedopadl nejhůře, ovšem očekávání také nesplnil. Přesto se jedná o poměrně zábavný film a za pozornost stojí minimálně jeho formální stránka, na kterou poukazuje Alena Prokopová ve výše uvedené citaci.
. Dalším hrdinou z nakladatelství Marvel, který byl zadaptován, je Daredevil. Ten se také již dříve objevil v televizním seriálu, dokonce několikrát ve společnosti Hulka. Komiks Daredevil vyšel poprvé v roce 1964: mladík Matt Murdock zachrání slepce před srážkou s automobilem, sám je však sražen a navíc oslepen. Radioaktivní materiál, který byl v automobilu, zvýší vnímavost zbylých Murdockových smyslů natolik, že se Murdockovi vyvine „radarový zrak“. Jako první čin, který se rozhodne vykonat, je akt pomsty za smrt svého otce. Původní kostým Daredevila byl žlutočervený, později jej autoři změnili za méně křiklavý karmínový. (viz Sanderson, P.: Marvel Universe. Harry N. Abrams, Inc., New York 1996, s. 180 – 183.)
. Ve snímku Daredevil, režírovaném Markem Stevenem Johnsonem, hraje hlavního hrdinu Ben Affleck, jeho přítelkyni Electru Jennifer Garnerová a v záporných rolích se objevují Colin Farrell jako Bullseye a Michael Clarke Duncan coby Kingpin. Kromě zasvěcení do vzniku superhrdinových schopností a uvedení do jeho světa, kdy ve dne pracuje jako právník a po nocích bere zákon do vlastních rukou, se příběh zabývá konfrontací Daredevila s padouchy Kingpinem a Bullseyem, který má na svědomí smrt Mattovy přítelkyně Electry.
Průměrný akční snímek nepřinesl nic nového, naopak mu byla vyčítána až nadměrná inspirace jinými filmy podle komiksu, zejména podoba temného města s batmanovským Gothamem nebo způsob Daredevilových pohybů připomínající Spider-Manovy. Jedním z nejčastěji uváděných důvodů, proč bychom měli Daredevila zhlédnout, je postava Bullseye, kterého si Colin Farrell zahrál s velkým nadhledem a dává tak vzpomenout například na Nicholsonova Jokera.
. Při zpětném ohlédnutí na superhrdinské filmy můžeme konstatovat, že ve většině případů zastínili herci v záporných rolích svým výkonem herce v rolích hlavních. Postavy hrdinů se musí držet vážnosti předlohy, kdežto expresivita antagonistů většinou nemá dané hranice. Proto je v Batmanovi právem chválen Joker Jacka Nicholsona, slabého Kačera Howarda vylepšuje Jeffrey Jones, stejně jako v Schumacherových Batmanech stojí za zhlédnutí role Jima Carreyho nebo Tommy Lee Jonese.
Text je součástí diplomové práce Tomáše Pekárka Filmové adaptace komiksu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.
