Liga výjimečných chytře využívá klišé superhrdinských týmových komiksů. V tomto případě je dán dohromady speciální tým, složený ze slavných postav viktoriánské literatury: Miny Murrayové, Allana Quatermaina, kapitána Nema, Dr. Jekylla a pana Hyda a Neviditelného Hawleye Griffina. Jejich úkolem je zabránit zlým Číňanům v útoku na britské impérium a zároveň jim odcizit cavorit, látku, která dokáže nadnášet tělesa. Nakonec se ukáže, že Bond, člověk, který jejich tým sestavil, pracoval pro zlosynného doktora Moriartyho. Toto úvodní dobrodružství se odehrálo v prvních šesti sešitech série, na které poté navazovaly další, neméně zdařené díly.
. Režisér Stephen Norrington sklidil za svou adaptaci vlnu kritiky. Některé hrdiny filmoví tvůrci přejmenovali a navíc přidali nový pár postav. Allana Quatermaina hrál Sean Connery, kapitána Nema Naseeruddin Shah. Mina dostala příjmení Harkerová a hrála ji Peta Wilsonová. Postavu doktora Jekylla ztvárnil Jason Flemyng. Neviditelný v podání Tonyho Currana se jmenuje Rodney Skinner. Dvě nové postavy jsou Dorian Gray (Stuart Townsend) a Tom Sawyer (Shane West).
Až na jména některých postav a motiv zrádného nadřízeného míří děj snímku po úplně jiných kolejích než děj předlohy. Atraktivní nápad světa konce 19. století opojeného technikou, který našim divákům dává vzpomenout na romány Julese Vernea, využil Norrington jen pro efekt. Chatrný děj slouží pouze k pospojování trikových scén, ve kterých se herci ztrácejí. Příběh by se nutně nemusel držet komiksu, stačilo by, kdyby tvůrci alespoň zachovali atmosféru předlohy, ale to se bohužel také nezdařilo.
Snímek rozhodně není určený divákům znalých předlohy. V porovnání s ním vychází adaptace taktéž Moorova Z pekla vítězně, neboť si udržela alespoň nějaký nosný příběh včetně zajímavějších hereckých výkonů. V Lize výjimečných se snaží vše zachránit alespoň nestárnoucí Sean Connery. „Tento film není nic víc, nic míň, než výjimečné plýtvání časem a penězi.“ (Russell, J.: The League of Extraordinary Gentlemen. BBC – Film, 20. 2. 2005)
. Z dalších titulů roku 2003 můžeme uvést neméně úspěšné pokračování dobrodružství mutantího týmu X-Men 2, opět v režii Bryana Singera a s totožným obsazením jako u prvního dílu. Seriálovost předlohy se projevila na filmu tím, že diváci jsou svědky pokračování již známých hrdinů, mezi které přibydou noví členové. Zápletka dává mírně vzpomenout na snímek Blade 2, neboť znepřátelené skupiny mutantů se musí spojit proti společnému nepříteli. Snímek posbíral poměrně kladná hodnocení, byť o něco slabší než jeho předchůdce. Víceméně úspěšně pokračuje v cestě nastolené prvním dílem.
Jedním z dalších pokračování byla také Vrána 3, která šla však přímo do videodistribuce. Podle nepříliš známého undergroundového komiksu Bulletproof Monk natočil snímek Paul Hunter, v hlavní roli se objevil Chow Yun-Fat, v dalších rolích Sean William Scott (Kar) nebo Karel Roden (Strucker). Bulletproof Monk, kreslený Michaelem Avonem Oemingem, pojednává o mladíkovi Karovi, který pátrá po legendárním mnichovi, zatímco se snaží uniknout tajným agentům a dostat se do místního gangu.
. Neprůstřelný mnich je průměrný akční film s prvky sci-fi, který hojně využívá sekvencí s ukázkami asijských bojových umění. Tyto jsou samozřejmě natočeny náležitě po vzoru filmů Matrix nebo Tygr a drak, za použití neviditelných vláken nesoucích bojující herce. Snímek má „hloupoučký a děravý příběh s ještě hloupějšími dialogy“ (Vosmík, O.: Neprůstřelný mnich. Cinema, 2003, č. 9, s. 82).
. Poslední americkou adaptací tohoto roku je film American Splendor, který v našich kinech uveden nebyl a patrně není dosud ani ve videodistribuci. Kritika jej v recenzích chválila, s největší pravděpodobností by se měl nést v duchu Zwigoffova Přízračného světa. Komiks American Splendor je totiž kreslený deník amerikého undergroundového tvůrce Harveyho Pekara, který začal vycházet v roce 1976. Snímek míchá prvky dokumentu a životopisného filmu, takže i sám Pekar se v něm objeví (v rozhovoru v dokumentární části, ve filmové je ztělesněn Paulem Giamattim). Snímek natočili manželé Shari Bermanová a Robert Pulcini, na festivalu v Sundance za něj získali cenu poroty, scénář obdržel nominaci na Oscara. „Elegantní film plný soucitu, humoru a skvělých hereckých výkonů.“ (Walker, J.: Halliwell´s Film, Video & DVD Guide. HarperCollins Entertainment, London 2004, s. 28)
. Z evropských filmů roku 2003 stojí za zmínku španělský pokus o natočení příběhu o agentech Mortadelovi a Filemonovi, respektive Cleverovi a Smartovi, ovšem v české distribuci dostal snímek poněkud zavádějící název Agenti dementi (La gran aventura de Mortadelo y Filemón, r. Javier Fesser). Tento film si vzal za vzor domácí komiks o velmi hloupých agentech, který je hodně inspirovaný kreslenou groteskou, a podobně jako v Masce je v něm vše nadmíru stylizované. Agenty, kteří neustále bojují se zločinem, vytvořil kreslíř Francisco Ibáňez. Poprvé se objevili roku 1958. (Farah, M.: Mortadelo y Filemon. MF:Mortadelo y Filemon, 10. 3. 2005) „Je nutno uznat, že tvůrci filmu měli velmi jasnou vizi a chopili se této nestandardní látky nekompromisním způsobem, který musí skalním fanouškům tohoto comicsu dělat velkou radost. Nejenže jsou do všech rolí obsazeni herci s nejkřivějšími obličeji, jaké si dokážete představit, ale také jsou mrzačeni a mutováni pomocí množství digitálních triků, které mě příjemně překvapily tím, jak dobře vystihují maniakální a brutální atmosféru původního comicsu.“ (Fuka, F.: Agenti dementi. Cinema, 2003, č. 10, s. 83.)
Určitě se tedy jedná o zajímavý experiment, avšak orientace pouze na příznivce komiksové předlohy nemohla příznivě působit na diváky obrázkového seriálu neznalé. Dokazují to recenze, kde Agenti dementi byli ohodnoceni jako podprůměrný film. Jak bylo uvedeno dříve, některé komiksy jsou jen těžko zfilmovatelné a možná by se ani adaptovat neměly. Těžko bychom si mohli představit například náš Čtyřlístek v hrané podobě, kde by mezi normálními lidmi chodila čtveřice hrdinů s digitálními zvířecími maskami na obličejích.
Text je součástí diplomové práce Tomáše Pekárka Filmové adaptace komiksu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.
