Je to určitě hodně podobné i tomu faktu, že ani Fischerovy kresby nejsou žádným realismem, nýbrž důsledně propracovanými a dá se říci i divadelními obrazy. V polovině sedmdesátých let obdržel Foglarův přítel Jiří Zachariáš, dnes autor skvělé knihy Stoletý hoch od Bobří řeky (2007), od Jestřába plechovku plnou pradávných sešitových příběhů. „I tímto druhem četby jsem byl opracován a ovlivněn,“ přiznal kdesi spisovatel sám a Zachariáš ve své knize namátkou vyjmenovává i pár dálek z této „pixly“: Frank Allan – Mstitel vyděděných, Winoga – Posvátný kámen Modré želvy, Tajemství pomníku – z pamětí amerického detektiva Léona Cliftona, Arsène Lupin – Záhadný gentleman, Americké sensační filmové romány – Osudný šperk, Harry Piell – Příšera v cirku Fénix, Buffalo Bill – U kůlu smrti mezi Dakoty… A především edici Sparta Club!, příběhy o dobrodružstvích sportovce, detektiva a dobrodruha Percyho Stuarta, které mimo jiné ovlivnily úkoly pro tzv. Foglarův Svaz Třinácti (1927).
.
Pokračujme ovšem v porovnávání a dodejme poslední detaily a rozdíly. V původní próze jde o skauty a klubovna je situována na Staré Město pražské (tedy žádné Vinohrady, nicméně sklep, který Foglar líčí, bude nepochybně ten z Korunní).
Majitel domu, který lze dodnes na Starém Městě vzhledem k existenci klášterní zahrady identifikovat, propůjčil klubovnu hochům „před svým odjezdem do ciziny“ - a jednou týdně za to myjí schody. To je taky prvek navíc, oproti seriálu.
.
Vraťme se ještě ke známé větě vyřčené Mirkem na konci prvního pokračování „Záhad“, i ona se totiž v knižní předloze objevuje a taky ji zde vyslovuje vedoucí klubu, ale ještě bez jakéhokoli důvodu a pouze pod vlivem atmosféry večera, který všemu předchází: „Ba ne – hoši, jen si to řekněme upřímně, že se tu v tom opuštěném domě začínáme bát!“ Což vlastně v důsledku působí trochu zvláštně, ne? Myslím, že vedoucí jako by tím všechny budoucí události i trochu navodil. A je možné, že právě on je oním „bledým chlapcem“, který Jestřábovi, tedy vedoucímu z knihy Tábor smůly, vše vypráví? To se nezdá příliš pravděpodobné. Spíš to byl některý z vystrašenějších chlapců, s jistotou to ale nevíme a je rovněž otázkou, věděl-li to autor sám ve chvíli, kdy své starší, roztroušené povídky více či méně rafinovaně kloubil do knihy Tábor smůly...
