Děj je situován do zimního nečasu a s výjimkou dvou zpětných ohlédnutí se celý odehrává v mrazivých zdech kláštera a v jeho bezprostředním okolí. Druhá Geoffroyova vzpomínka na setkání s králem nás uvádí do mystické problematiky série. Králi totiž jeho otec Ludvík VI. na smrtelném loži prozradil, že kdo rozluští tajemství "Polární hvězdy", stane se římským císařem. Geoffroy tedy při svém putování po francouzských klášterech bude mít za úkol pátrat i po skrytém významu tohoto poselství.
A nebude to mít vůbec lehké. V Jaligny právě řádí tajemný vrah, mniši jeho bestiální vraždy považují za ďáblovo dílo a nejsou příliš ochotni vyjít Geoffroyovi vstříc. Pro další epizody seriálu jsou patrně nejdůležitější dvě věci: pergamen s latinským nápisem, který Geoffroy získá od bratra Basila, a setkání s dívkou, která si nejprve říká Solaire, ale nakonec prohlásí, že její pravé jméno je Polaire (= Polárka). Jinak Polárka, to je něco jako PKZ (= Potvora ke zkrocení) podle (silně zjednodušujícího) třídění ženských postav, které zavedl Andrzej Sapkowski (viz. Ikárie 9/2001, str. 43-45).
Jak jsem již naznačil, Geoffroyův pobyt v klášteře Jaligny je poměrně rušný. Rušný je však nejspíš slabý výraz. Vražda stíhá vraždu, akce se kupí jedna na druhou, stále někdo někoho pronásleduje, vše je pokud možno strašně záhadné, Geoffroy potkává jednotlivé protagonisty na nejneočekávanějších místech a my užasle zíráme na tolik nepochopitelných událostí, až se nám začne chvílemi zdát, že s takovou dávkou tajemna si neví rady ani sám autor.
Navíc máme dojem, že se díváme na hromadu klišé řazených bez ladu a skladu jedno za druhým. To je snad také příčinou toho, že přes usilovnou snahu scenáristy Philippe Delabyho čtenář zůstává chladný jako ona zimní krajina kolem kláštera a to, že se nakonec v ději vůbec nevyzná, mu nijak nevadí, protože ho ničím nezaujal.
Kresba Luca Delisse proto v tomto případě výrazně převyšuje scénář. Líbilo se mi střídmé kolorování a dobře čitelné, důsledně realistické viněty. Nelíbilo se mi, že se kreslíř snížil ke karikování mnichů; podle výrazů jejich obličejů, postojů a chování bychom soudili spíše na útulek pro duševně choré než na důstojný benediktinský klášter.
Na závěr bych chtěl vyjádřit bezmezný údiv nad odvahou nakladatelství Barlow s.r.o. zahájit svou činnost na poli comicsů právě tímto albem, právě touto epizodou s otevřeným koncem, který více naznačuje, než sděluje, a který zanechává čtenáře na 48. stránce stejně neuspokojeného, ne-li silně rozčarovaného, jako na začátku.
A nebude to mít vůbec lehké. V Jaligny právě řádí tajemný vrah, mniši jeho bestiální vraždy považují za ďáblovo dílo a nejsou příliš ochotni vyjít Geoffroyovi vstříc. Pro další epizody seriálu jsou patrně nejdůležitější dvě věci: pergamen s latinským nápisem, který Geoffroy získá od bratra Basila, a setkání s dívkou, která si nejprve říká Solaire, ale nakonec prohlásí, že její pravé jméno je Polaire (= Polárka). Jinak Polárka, to je něco jako PKZ (= Potvora ke zkrocení) podle (silně zjednodušujícího) třídění ženských postav, které zavedl Andrzej Sapkowski (viz. Ikárie 9/2001, str. 43-45).
Jak jsem již naznačil, Geoffroyův pobyt v klášteře Jaligny je poměrně rušný. Rušný je však nejspíš slabý výraz. Vražda stíhá vraždu, akce se kupí jedna na druhou, stále někdo někoho pronásleduje, vše je pokud možno strašně záhadné, Geoffroy potkává jednotlivé protagonisty na nejneočekávanějších místech a my užasle zíráme na tolik nepochopitelných událostí, až se nám začne chvílemi zdát, že s takovou dávkou tajemna si neví rady ani sám autor.
Navíc máme dojem, že se díváme na hromadu klišé řazených bez ladu a skladu jedno za druhým. To je snad také příčinou toho, že přes usilovnou snahu scenáristy Philippe Delabyho čtenář zůstává chladný jako ona zimní krajina kolem kláštera a to, že se nakonec v ději vůbec nevyzná, mu nijak nevadí, protože ho ničím nezaujal.
Kresba Luca Delisse proto v tomto případě výrazně převyšuje scénář. Líbilo se mi střídmé kolorování a dobře čitelné, důsledně realistické viněty. Nelíbilo se mi, že se kreslíř snížil ke karikování mnichů; podle výrazů jejich obličejů, postojů a chování bychom soudili spíše na útulek pro duševně choré než na důstojný benediktinský klášter.
Na závěr bych chtěl vyjádřit bezmezný údiv nad odvahou nakladatelství Barlow s.r.o. zahájit svou činnost na poli comicsů právě tímto albem, právě touto epizodou s otevřeným koncem, který více naznačuje, než sděluje, a který zanechává čtenáře na 48. stránce stejně neuspokojeného, ne-li silně rozčarovaného, jako na začátku.
