„Všechna umění, která jsou velká, potřebují důvtipného mluvení.“
.Anebo je to naopak?
Každopádně jedno ze slov „důvtipného mluvení“ této recenze je „surrealistický“ v klasické definici „setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“: v Smrti po životě hovna čtou noviny, letadlo bez přestání vykružuje ležaté osmičky, andulky řídí tirák a hrdinka poloviny příběhu do něj vstupuje s průstřelem lebky. Reminiscence se střídají s delirickými stavy, Buddha se zjevuje na rozestavěném sídlišti, želva dává rozumy o „nejnižším sexuálním pudu“…
„Pouze oběť činí člověka nezranitelným… proto nepoužívám bezpečnostních pásů!“
Stejně tak je Smrt po životě comicsem „existenciálním“. Posmrtná pouť havarovaného hlavního hrdiny (lze-li literární archetyp „malého člověka“ nazvat „hrdinou“) i výseky z životů jeho okolí traktují odvěká lidská dilemata, křižovatky a osudy, jako jsou osamělost, ztráta, strach před hledáním a naplňováním smyslu života i paradoxy jeho nalézání, extrémy existenciální prázdnoty i náboženského fanatismu, protiklady (a zároveň jednota) každodenní banality a transcendentální zkušenosti. Smrt po životě je comics, v němž se Vám při prvním čtení objevuje nečekané, a teprve při několikátém dalším se otevírají kontexty a přichází jakés takés uchopení (úmyslně neříkám „pochopení“).
„Lidské plémě je záměrným plodem božské prozřetelnosti…“
.Smrt po životě ale není o nic méně „postmoderní“ – v jednom posmrtném guláši se míchají odkazy na Rushdieho či Eca s citáty novozákonními i buddhistickými, prokládané a okořeněné hláškami stejně syrovými jako absurdními. Tím nejjistějším potvrzením správné stopy je už jen tiráž: Divus, Žižkov 1995…
Je nezbytné analytické studium některých pojmů – jako např. Bůh, smrt, ďábel, duše, kuše…
Scénáristou i výtvarníkem je Pavel Reisenauer, jehož osobitý rukopis už několik let dává tvář časopisu Respekt. Zcela ku prospěchu věci se přidržel klasického rčení, že každý svého štěstí strůjcem, neboť jen málokterý scénář by s jeho kresbou dokázal držet krok – a v případě Smrti po životě je opravdu těžké rozhodnout, zda vizuální stránka umocňuje obsahovou nebo naopak. Smrt po životě je unikát, který bude dlouho hledat konkurenci – ať pro svou exotičnost (méně „důvtipné mluvení“ by zajisté použilo slova „úchylnost“), nebo pro onu geniální shodu obou hlavních složek comicsu.
„Sákryš, úplně mi rozesrali auru!“
.Snad pro iluzi nadnárodní kvality přidali vydavatelé i překladové poznámky, a to hned ve třech jazycích – jejich snaha bohužel kolikrát naráží na nepřekonatelnou hráz „unübersetzbares Wortspiel“:
„Dobrá prdel, která nemlsá!“
Bylo by příliš snadné zakončit oblíbeným obratem intelektuálního ptydepe, že „Smrt po životě se vzpírá jakékoliv interpretaci“. Je tomu ale právě naopak – že jich totiž nabízí příliš, a to ani nepátráme po konkrétních významech použitých vizuálních symbolů… Je Smrt po životě opravdu „jen“ halucinací hrdiny na pokraji smrti? Parodií na hluboce lidskou a při tom transcendentální víru v posmrtný život? (Na)prostým úletem? Psychoanalytickým záznamem? Retrospekcí a reflexí vlastní životní zkušenosti? Těžko říct – tady je každé „důvtipné mluvení“ drahé. Každopádně je ale (víc než čím jiným) favoritem na titul Nejdivnější comics české produkce…
Inu:
Podělanej posmrtnej život…
