Ale i přes tento časový předstih jsem rychle vyběhl do prvního patra, kde se nachází nekuřácký bar a kde se autogramiáda měla konat, protože jsem tušil, že i přes podstatně zvětšené prostory (za které mohla nedávná rekonstrukce) tam bude narváno k prasknutí stálými hosty. Tušil jsem správně. Narváno tam bylo opravdu pořádně, což ještě posiloval fakt, že toho dne se v Krakatitu nekonala jedna, ale hned dvě autogramiády. Přičemž ta druhá u příležitosti vyjití historické fantasy Stín modrého býka od našich známých autorů Františky Vrbenské a Leonarda Medka. Díky tomu mi i moje časová rezerva byla k ničemu, protože jsem potkal spoustu známých a než jsem se se všemi stihl pořádně přivítat, byla už v nejzadnější místnosti za dozoru spoluvydavatele Motu Jakuba Němečka autogramiáda s Maxem Anderssonem (kterého doprovázela i jeho žena) v plném proudu.
A je třeba říct, že byla opravdu úspěšná, protože účast více než patnácti skutečných čtenářů několikanásobně převyšovala naprostou většinu autogramiád u kterých jsem byl kdy přítomen. Možná i proto (kdoví jak je to s autogramiádami v zahraničí) se je Max rozhodl nezklamat a každému zájemci kromě autogramu přidal i zajímavou kresbu samotného Pixyho s jeho oblíbenou pistolí a mrtvým domem.
Když jsem svého Pixyho dostal nakresleného i já, zapředl jsem krátkou debatu s Jakubem Němečkem o Motu, komiksu a tak vůbec. Načež jsem potkal Silvera ze Scifiworld.cz a za přispění jeho, jeho diktafonu a našeho spoludopisovatele Hibiho jsme poté, co se situace už poněkud uklidnila (a Max už měl za sebou i kreslení na strop krakatitského baru), požádali o rozhovor a nebyli odmítnuti. Při něm jsme se, za asistence Jakuba Němečka jakožto oficiálního tlumočníka, dozvěděli spoustu zajímavých věcí, které by se zde někdy v nejbližší době měly objevit (za což Silver a Hibi oficiálně ručí hlavou:-)). Tím byla hlavní náplň večera v zásadě vyčerpána a změnila se v soukromou záležitost, které se nám naše vrozená ostýchavost nedovolila již zúčastnit.
Celkově šlo o pěkný večer, kvůli kterému by sice asi nestálo za to cestovat přes celou republiku, ale pokud jste pražští, tak myslím, že nebylo co řešit. Už proto, že Max a jeho žena se ukázali jako velmi milí a přátelští lidé (Max je takový spíše ostýchavý chlapík, který vůbec na svých 39 let nevypadá). Kreslené autogramy byly velmi pěkné a komiksářů byl hojný počet, škoda jen, že všichni byli klasicky ostýchaví a jejich odvaha zapřádat rozhovory velmi malá. I tak si ale mohl člověk pěkně pokecat a tak jen malé upozornění: „Až se někdy příště bude konat takováto akce, klidně přijďte, a i když třeba neseberete odvahu k hovorům s těmi cizími lidmi, tak alespoň poznáte, že ve svém komiksovém šílenství nejste sami.“
Tak, tohle by měl být správně konec, ale díky obětavosti Motu a Maxe (i jeho manželky), kteří měli za to, že jedna autogramiáda je málo a díky mé snaze ještě trochu si tento komiksový svátek užít má tato reportáž ještě pokračování.
K němu došlo den poté v hospodě „U vystřeleného oka“ na Žižkově v pátek 23. listopadu v 19 hodin, přičemž tentokrát jsem dorazil o půl hodiny později. V té chvíli se tam nacházel Max a jeho žena, Jakub Němeček a spisovatel a básník Petr Odillo Stradický–Stančík ze Strdic (pozor, toto je jeho SKUTEČNÉ jméno, ale někteří z vás ho možná znají z Ikarie, kde už publikoval pod svým pseudonymem Petr Stančík), který si přišel pro obrázek Pixyho a potvrdil tak, že i někteří umělci mají rádi dobrý underground komiks.
Po chvíli jsem se s ním dal do hovoru o grafice (kterou se živí), a zatímco jsem tak činil, přišla i francouzská polovina Motu, Ivan Stable s několika dalšími Francouzi žijícími v současné době v Praze, a to včetně vydavatelky Pana Ovocňáka Aude Brunel, a dostavil se i další comicsu nakloněný umělec – divadelní a rozhlasový režisér Dimitrij Dudík, čímž jsem vyjmenoval všechny příchozí. Ale tím se teprve zábava rozjela, protože povídání, zábavě a informacím byl tento večer podstatně příznivěji nakloněn, než ten krakatitský.
A že se mluvilo opravdu o všem (a ve všech jazycích) je jasné z následujícího letmého výčtu: To o čem se francouzsky, německy a anglicky debatovalo ve francouzské části (spolu s manželkou Maxe Anderssona), vám bohužel příliš neřeknu, ale člověk mohl sledovat velmi podrobné interview Jakuba Němečka s Maxem Anderssonem. Plus se stejně jako já Maxe vyptat na jeho malířské postupy, na to jak to chodí s komiksem ve Švédsku a Německu (kde teď zrovna Max žije), zjistit co Max dělá a čím se živí a vůbec nahlédnout za roušku toho, jak se to dělá na „Západě“. Stejně tak jsem se dostal k povídání s Aude Brunel o tom, jak to zase chodí ve Francii, o jejím názoru na Rychlé šípy a o Panu Ovocňákovi (druhý díl vyjde už 3. prosince). S Jakubem Němečkem jsem zapředl rozhovor o Motu, jeho vydavatelských plánech a o vydávání komiksu u nás všeobecně. S pány Petrem Odillem a Dimitrijem jsme zase před užaslými zraky Aude Brunel zahájili velké klání o to, kdo podle jednoho citátu dokáže přesně určit, z kterého příběhu Rychlých šípů byla tato pasáž vybrána (a nebylo nepříjemné zjistit, že i po těch pár letech co jsem Rychlé šípy četl naposled, je mám pořád pěkně hluboko pod kůží. No co, kult je kult:-)). Ale jak už jsem řekl, bylo toho podstatně víc k vyprávění (a piva k vypití:-)) a tak se není co divit, že najednou bylo půl jedné a čas k odchodu se už nachýlil ke konci. A tak jsme se ještě naposledy zastavili, abychom si z hospodských reproduktorů vyposlechli prvotinu Petra Odilla jménem Matná kovářka, kterou nám převyprávěl Radovan Lukavský a pak už jsme se všichni před hospodou rozloučili a jednotlivé skupinky se vydaly domů. Mě ještě bylo svěřeno zodpovědné poslání ohlídat počestnost taxikáře, který mě spolu s manželi Anderssonovými hodil na I. P. Pavlova, (což se mi snad celkem podařilo). Tam jsem se s nimi kousek od jejich hotelu naposledy rozloučil a pak akorát stihl naskočit do nočního autobusu, který se mnou zamířil směrem „cesta domov.“
A na závěr mi nezbývá než ohodnotit tuto páteční akcičku jako velmi podařenou, a to jak díky milé společnosti a rozhovorům, tak i díky tomu obrovskému kusu informací, které se zde člověk mohl dozvědět. Všem těm, kteří třeba váhali, ale nakonec se rozhodli nepřijít (i když by se k našemu stolu o mnoho víc lidí už nevešlo:-)), mohu s klidným svědomím říct, že to byla škoda, protože tak dobrou (nejen) komiksovou zábavu jsme tu už hodně dlouho neměli. Takže příště tu snad bude více rozhodnosti (tím myslím samozřejmě u lidí z Prahy) a tak se nás možná zase sejde o trochu víc. Tedy: příště!
