Země tří úsměvů je . zabydlená podivnými tvorečky: mezi políčky se protlouká myšák (?) Maki s víceúčelovým ocáskem, živou mimikou a důvěrou v boha, jemu po boku kráčí Sekelle, patřičně cynický, nechutný a brutální bramboroid (který – mezi námi – chytá ryby na slepici, a když nezabírají, tak je prostě hupsne do vody zakousnout), jehož úloha se nakonec ukazuje důležitější, než se z počátku zdá, starosta, egoistický a zmatený „politik“, jeden smrťák a… hm, bůh?… který vypadá jako hromádka boloňských špaget… Makimu nejde o nic menšího, než o záchranu rozpadajícího se světa – a tak mu nezbývá, než se vydat až na jeho okraj a najít boha, který by tomu učinil přítrž. Jenže bůh je rozpadlý neméně a všechno se zdá řítit ku zkáze a rozkladu…
Na počátku všech šesti světotvorných a světoborných . Apokalyptických příběhů sice není nic, ale po Hrdinech zůstává aspoň banalita, a po Jalové měně bída; všechno má na háku (na kose?) Smrt šprýmařka, a ať už věříte Genezi po boloňsku nebo Marťanské historce, za vším leží kardinální otázka po Skutečném smyslu života…
Trondheimova minimalistická kresba se pohybuje někde mezi klasickým americkým stripem ze začátku století Krazy Kat Goerge Herrimana a neméně proslulým (alespoň v . našich krajích) reklamním vajíčkem z komunistické televize. Ruku v ruce s touto úsporností jde i jeho humor: nepostrádá na břitkosti („Mě se na chytání ryb líbí, že je takový klidný… A tobě, Sekelle?“ „Mně se líbí, že se zabíjej ryby.“) ani na duchaplnosti („Řekl bych, že házet kamínky do mezihvězdného prostoru místo do vody je přece jen poněkud znepokojivý pocit, co myslíš?“); nehýří jako v Donžonu a méně se skrývá pod filosofickou rétoriku než ve Čtvrt vteřině – kráčí zlatou střední cestou.
Pod jeho poeticky cynickou vrstvou je cítit Trondheimovi vlastní, byť poněkud černý (ne-li absurdní), každopádně ale sofistikovaný náhled na svět. Ani Země tří úsměvů, ani jediný z Apokalyptických příběhů nekončí zvesela, ale to neznamená, že se není čemu smát: celý book je stejně trpkosladký, jako život sám…
Na počátku všech šesti světotvorných a světoborných . Apokalyptických příběhů sice není nic, ale po Hrdinech zůstává aspoň banalita, a po Jalové měně bída; všechno má na háku (na kose?) Smrt šprýmařka, a ať už věříte Genezi po boloňsku nebo Marťanské historce, za vším leží kardinální otázka po Skutečném smyslu života…
Trondheimova minimalistická kresba se pohybuje někde mezi klasickým americkým stripem ze začátku století Krazy Kat Goerge Herrimana a neméně proslulým (alespoň v . našich krajích) reklamním vajíčkem z komunistické televize. Ruku v ruce s touto úsporností jde i jeho humor: nepostrádá na břitkosti („Mě se na chytání ryb líbí, že je takový klidný… A tobě, Sekelle?“ „Mně se líbí, že se zabíjej ryby.“) ani na duchaplnosti („Řekl bych, že házet kamínky do mezihvězdného prostoru místo do vody je přece jen poněkud znepokojivý pocit, co myslíš?“); nehýří jako v Donžonu a méně se skrývá pod filosofickou rétoriku než ve Čtvrt vteřině – kráčí zlatou střední cestou.
Pod jeho poeticky cynickou vrstvou je cítit Trondheimovi vlastní, byť poněkud černý (ne-li absurdní), každopádně ale sofistikovaný náhled na svět. Ani Země tří úsměvů, ani jediný z Apokalyptických příběhů nekončí zvesela, ale to neznamená, že se není čemu smát: celý book je stejně trpkosladký, jako život sám…
