Období, kdy se po deseti letech od sametové revoluce na českém mediálním trhu potácejí čtyři nakladatelství komiksů pro dospělé (z nichž čistě české tvorbě se věnuje jediné) na hranici finanční sebevraždy, opravdu nejspíš připomíná nehybnou, dusnou, temnou letní noc. Jen tu a tam zasvitne podkrovní okénko nadšeného fanouška komiksů, který za dlouhých večerů listuje tisíckrát ohmatanými stránkami zažloutlých sešitů. Finanční potíže, nedostatek vlastních schopných autorů, příliš malá skupina čtenářstva, která stěží dokáže pokrýt vydavatelské náklady, nízké povědomí o komiksovém fenoménu mezi širší veřejností vůbec – to jsou jen nejmarkantnější příčiny komiksové stagnace v České republice.
Vnést tedy trochu čerstvého vzduchu do takto zatuchlého ovzduší se pokusil právě olomoucký Pohádkový svět komiksu. Přes sedmdesát umělců, vystavujících v osmi galeriích, se pokusilo vyjádřit skrze komiks a odvážilo se tak ne snad zmapovat, nýbrž alespoň poodhalit část onoho nekonečně členitého terénu, jakým komiks bezpochyby je.
Snahou kurátorů akce bylo nejen předvést průřez českou komiksovou tvorbou, ale pokusit se ukázat, že komiks nejen může, ale že umí být svébytným vyjadřovacím prostředkem, formou uměleckého vyjádření, výpovědí. Tato snaha je vedla – přes pátrání po výtvarné metodě, respektive metodách – až k touze nalézt či alespoň naznačit hraniční kameny žánru: nejinak se mohlo stát, že vedle fotoseriálů (autory jednoho z nichž je třeba i Divadlo Sklep) se mohly ocitnout rytiny autora stávajících českých bankovek Oldřicha Kulhánka, že se vedle digitálních koláží Martina Raudenského nebo piktografických komiksů dvojice Najbrt-Lednická objevila plastika Hrdina naší doby Karla Říhovského, že v čele pohádkových a povídkových adaptací (třeba i Kafkovy Proměny z pera Jaroslava Róny) je komiks Barbory Bendové Pohádka o Červené Karkulce na keramické míse, že pod střechou téhož projektu xerox-kresebné koláži Krinelium Josefa Sodomky sousedí 1 min. strip humoristy Jiřího Slívy a podobně. Tato snaha a hledání vedla už od klasiky takřka posvátné, jakou je Saudkův Lips Tullian či Pavouk Nephila Theodora Pištěka ze sedmdesátých let, přes současná zavedená jména (Jaroslav Němeček – Čtyřlístek, Hruteba+Mareš – Zelený Raoul, ilustrátor J. P. Krásný, Martin Němec se svou Metamorphosis a Poslední mutací optimismu) až po šanci prosadit se nejmladším a nejsoučasnějším autorům, včetně prací studentů pražské VŠUP. (Jejich tvorba, zpravidla výrazně ovlivněná kresbou ateliérového profesora Jiřího Šalamouna, se pohříchu omezila na kresebné adaptace – byť třeba i originálních etnických – pohádek; nicméně i mezi nimi se daly najít světlé výjimky, jakou byl třeba David Kalika se svou Princeznou, která hajlovala nebo Planetou hlav).
Pohádkový svět komiksu potvrdil i různorodost svého žánru – variace na téma Červená Karkulka či Pejsek a kočička sahají od kresleného vtipu (Pavel Koutský) přes běžnou adaptaci pro děti (kresbou Víta Johna či linorytem Michala Cihláře) až po dvojici půldruhametrových pláten Michaela Rittsteina. Ostatně jeho pojetí komiksu stojí za zmínku samo o sobě – jeho nikterak nerozlišená, do políček nerozfázovaná surrealistická malba je vskutku jedním z hraničních kamenů výstavy a komiksu vůbec.
Vlastně otázku, zda vůbec lze spojit komiks a například tvorbu surrealistickou či abstraktní, si pokládám již delší dobu; a Olomouc mi na ni dala kladnou odpověď. Snem jako tématem se, pravda, zabýval jeden z nejposvátnějších komiksů už na počátku století, Little Nemo in Slumberland (o malém chlapci, který ve svých snech zažívá rozličná dobrodružství, která zpravidla končí tím, že spadne z postele a probudí se), každopádně ale toto spojení dokázalo vytvořit ta nejlepší díla i na olomoucké výstavě – kromě zmiňovaných pláten Rittsteinových třeba Lantorův sen Oldřicha Jelena či Nejjemnější pohádku Petra Nikla (což je šestice tužkou kreslených obrázků, jakéhosi reje měkkýšů, vlastně bez ohraničeného příběhu; právě tato neohraničenost dává čtenáři možnost se neustále vracet a pokračovat v prohlížení a tím se vlastně nekončícího reje sám účastnit).
Výčtem originalit by se dalo ale pokračovat mnohem dále: triptychem Jiřího Surůvky „Tři smrtelné hříchy“ podle Jaroslava Foglara (jedním z obrazů je proslulý běžící Mirek Dušín, jenž probodán mnoha šípy a krvácející volá „Protestuji! To je nečestné a nesportovní!“), poněkud psychedelicky ztvárněnou fantasy etudou Tomáše Jirků Jak se Žlutý Tíř a Modrý rytíř sešli, olbřímím existenciálně laděným plátnem Faust dvojice Pišoft-Olšovský a mnoha dalšími. Právě to je snad důkazem, že svět komiksu může být opravdu pohádkový – plný (i tvůrčího) dobrodružství, podivných zákoutí, záhadných bytostí (i autorských) a neočekávaných překvapení.
Ne všem vystaveným dílům byla dána možnost vyjít na papíře – některá by si to ani nezasloužila (i takových by se pár našlo, jako třeba čtyřlístkovský plagiát Adama Nováka Atomová dobrodružství), u jiných by to asi ani nebylo dost dobře možné, a některá z nich už za sebou zkoušku tiskem mají – tu úspěšnější, tu méně úspěšnou (jako je tomu v případě nedoceněného Velkého putování Vlase a Brady Františka Skály mladšího). Problém jejich tištěné podoby (zejména malá čtenářská obec a vysoké náklady jednorázových publikací) by však byl obdobný návštěvnosti výstavy – vypravit se do Olomouce a ještě bloudit a hledat jednotlivá výstavní místa (zejména mají-li otevírací dobu jen v pracovní dny, tedy o víkendových volnech zůstávají uzavřena), to už chce jisté zapálení pro věc. Přesto tato výstava odvedla v propagaci komiksu v českých krajích olbřímí službu – podala ucelený, ale zároveň dostatečně rozmanitý (a také artistní) pohled na tento žánr, což se méně znalým čtenářům může stát dobrým základem pro další vývoj, těm zkušenějším pomáhá rozšířit obzory a způsoby vnímání. Zároveň dala šanci prezentovat se mladším autorům, kteří by jinak sotvakde jinde došli uplatnění. A lze-li věřit nejasným (a nejistým) narážkám pořadatelů v propagačních materiálech akce, pak by se měla stát první v řadě olomouckých komiksových jar. Zdá se tedy, že se komiksu konečně daří překračovat hranice svého čtenářského ghetta – kéžby!
Pozn. Text byl napsán v roce 2000
