Období, kdy komiks Hellblazer psal Brian Azzarello (Superman: Pro zítřek, Joker) nepatří mezi ta nejoblíbenější. A to je ještě velký eufemismus. Stačí se podívat na internet: většinou naleznete pouze záporné reakce, vlažné recenze, nadávky… a brzy zjistíte, že nejen fanoušci, ale i spousta pozdějších scénáristů předstírá, že tyto sešity nikdy ani nevznikly. A musím říct, že po přečtění paperbacku Dobré úmysly tuto neoblíbenost docela chápu.
Za onu nevraživost může určitě tak trochu národní hrdost - Hellblazer a hlavní hrdina John Constantine je ryze britským vynálezem. Je psán britským stylem, s britským humorem, britskými výrazy… a Azzarello je vše, jen ne Brit.
Fanoušci sitcomů si možná pamatují, jakou oblibu měl americký remake Červeného trpaslíka - přesně tak, žádnou. Zkrátka vzít čistě britskou záležitost a upravit ji americkému konzumentovi a jeho chutím se většinou rovná katastrofě.
A zde navíc nejde jen o humor - byť jsou Constantinovy poznámky součástí jeho osobnosti a šarmu, komiks by se bez nich nejspíš obešel. Brian Azzarello má ale problémy s daleko zásadnějšími věcmi. Třeba s takovým navozením atmosféry. Od samého začátku je vidět, že se snaží, aby byly Dobré úmysly co nejtemnější. Ano, přesně jak píšu: je vidět, že se snaží. Tento komiks nás od prvních stran zaplavuje zvířecímí mršinami, nocí, nahotou, zoofilií, nesmyslnou scénou vylamování zubů páčidlem. Vše v očividné snaze být co nejdrsnější. A jakmile toto stupňování pochmurnosti překročí určitou mez, začne to být směšné. Ovšem ne tím dobrým (ennisovským) způsobem, kdy jsou násilí a drsnost přestřeleny do absurdních rozměrů za účelem morbidního humoru. Spíš vám bude připadat, že scénárista své řemeslo tak docela neovládá, protože je naprosto jasné, že to Azzarello myslí vážně.
Dalším problémem je příběh samotný. Během čtení bude čtenáři vrtat hlavou, kdo je která postava, co se to vlastně děje či co znamená tento výjev. Azzarello se rozhodnul některé otázky neobjasňovat. Nechává tak ve čtenáři pocit, že mu něco pořád uniká. Většina věcí se ovšem na konci vysvětlí a upřímně: příliš překvapeni nebudete.
Děj je totiž banální, v určitých ohledech nesmyslný, protože nelogicky slepuje nespojitelné útržky různých příběhů. Po přečtení vám zanechá v puse dost prapodivnou pachuť. Zároveň působí dojmem, že původně ani nebyl psán pro komiks Hellblazer - žádné nadpřirozeno, žádné drásání nervů. Jediné, co trochu vybočuje z řady, jsou občasné flashbacky do Constantinovy minulosti, kdy působil jako punkový spratek ve své rodné Británii. A čistě mezi námi - ty bych si klidně taky odpustil. Nejenže postrádají výraznější propojení s hlavním dějem (pouze jednou společnou postavou), ale jejich význam obecně mi tak trochu uniká. Což možná trochu souvisí s faktem, že John Constantine v celém paperbacku nepřipomíná Johna Constantina. Myslí jinak, hláškuje jinak (navíc skoro vůbec), jedná jinak a shodná je pouze vizáž a fakt, že kouří jako duha a chlastá jako fabrika. Abych jen nehaněl - musím uznat, že mi první sešit, byť trpící všemi výše uvedenými neduhy, přišel skutečně vtipný. Na druhou stranu se zbytkem sborníku příliš nesouvisí, vlastně skoro vůbec. Stejně je ale velice svěže napsaný, což zbylých pět sešitů není ani omylem.
A když už zmiňuji délku - vězte, že Dobré úmysly jsou velmi tenké a i díky zmiňované jednoduchosti děje je budete mít přečtené za bratru dvě hodiny. Trochu málo za tři a půl stokoruny.
Trochu víc mě potěšila kresba Marcela Frusina. Ta je sice dost přestřelená a nepříliš detailní, ale na druhou stranu působí jako příjemný pastiš noir žánru. Stačí se podívat na druhý panel první stránky druhého sešitu - nepřipomíná vám to taky Sin City? Černý obličej, vystupují jen oči a kouř od pusy...
Je sice pravda, že Constantine zde vypadá dost často jako vyšinutý psychouš (á la Joker), kterým skutečně není, ale konečný výsledek se mi spíše líbí.
Ještě lepší jsou ale obálky Tima Bradstreeta. Vzhledem k tomu, že jsou detailnější a "alternativnější", sedí mi ke komiksu Hellblazer ještě daleko víc.
Bohužel nemohu říct, že bych Dobré úmysly někomu doporučoval, možná tak skalním fanouškům, ale i ti nejspíš nebudou zcela nadšeni. Naneštěstí u nás doposud mnoho sborníků Hellblazera nevyšlo. Vím o třech, pokud počítám právě recenzovaný, z toho dva psal Azzarello. Neznalý čtenář, nalákaný například filmem, proto získá o komiksovém Johnu Constantinovi velice mylnou představu.
Nejde o typický příběh tohoto okultisty, což by ani nevadilo, ale není ani příliš kvalitní, takže neobstojí jako "odbočka". John Constantine není komiksovým Johnem Constantinem. Mezi fanoušky noir žánru si Dobré úmysly možná své fandy najdou, jako jakási morbidní variace na tento styl vyprávění. Do svého žebříčku nejlepších komiksů si je ale asi nepřidá nikdo.
