Po předchozím počinu Fury – Bůh ochraňuj válku, jsem se docela těšil, co nového Nicky předvede. Ono škrcení protivníka jeho vlastníma střevama, tak jako v poslední knize, se překonává docela špatně. Nicméně všechno jde, bohužel jen když se chce…
Celý příběh Mírotvůrce se odehrává během druhé světové války. Nečekejte tedy žádný nereálný bojový půtky, imaginární státy či vlády, ani nadpřirozený protivníky. Tohle je prostě druhá světová, hemží se to tu náckama, Frantíkama (hahaha ale žádný dvojsmysly) a Amíkama. Nic víc, nic míň.
Píše se rok 1943, a v tuniské poušti dostává na zadek jednotka Američanů, v čele s mladým seržantem Furym. Ačkoliv spoléhají na pomoc a na válečné stroje americké armády, je Furyho jednotka rozšmelcována na padrť divizí německých tanků Tiger a on sám končí v bezvědomí. Když konečně přijde k sobě a než stačí zjistit situaci, přijíždí na místo bývalého boje německá jednotka v čele s generálem Backhornem. Generál je opravdu kábr, nejen že nechá Furyho žít, ale ještě ho obdaruje v poušti tolik cennou vodou. Nicméně nechá Furyho na pospas poušti.
Polomrtvého v poušti ho objevuje skupinka „vojáků bez armády“. Odpadlíci od SAS (Special Air Service) jsou skupina vojáků, která po vzoru banditů přepadá německé konvoje, ničí letiště, přístupové cesty apod. Samozřejmě, každá ruka, která udrží kulomet, se hodí a tak se Fury stane jedním z nich.
O pár měsíců později se spojenci rozhodnou vytvořit speciální skupinu pro operaci Mírotvůrce. Operaci, při níž má být zlikvidován, teď už polní maršál, Stephen Barkhorn. Nick Fury v této skupině nemůže chybět. S polním maršálem Barkhornem má nevyřízené účty a navíc, má tu možnost setkat se znovu se svými starými známými „vojáky bez armády“. Pomsta chutná nejlépe za studena…
Garth Ennis nám servíruje, tak trochu netradiční příběh Nicka Furyho. Jeho začátky, možné příčiny jeho zatrpklosti, jeho posedlosti válkou a v neposlední řadě se dozvíme, jak přišel o oko. Což teda zní docela zábavně, bohužel tentokrát se Ennis ve svém příběhu utápí v blábolech o smyslu válčení. Samotná dějová linka je jednoduchá jako prásknutí bičem, hlavní trumf, který Ennis vytáhne v půli příběhu, je úplně nevyužitý. Dobře, neříkám, že všechno je špatně, rozhodně jsem se pobavil při těch kecech pilotů a tankistů o jejich vlastní neporazitelnosti, bohužel to mi přijde jako docela málo. Chybí tu Ennisův cynismus, krvavost… Skoro by se dalo říct, že jde o komorní příběh.
To, co načal nemastným neslaným příběhem Ennis, dokončuje Darrick Robertson svou kresbou. Nekonají se žádné vizuální orgie ani šílené věci na jaké jsme zvyklí z Transmetropolitanu. Chybí mi tu výraznější hrdina, všichni tady vypadají stejně. Ano, nácky a Amíky rozeznáte podle uniforem. Ale například první část příběhu bohužel Robertson tak trochu nezvládl. Ta je vyprávěna pomocí občasných flashbacků z výcviku Furyho a jeho jednotky. Xichty se navzájem podobají a já měl docela maglajs v tom, kdo je kdo a vo co že to vlastně jde. Třeba by stačilo hodit do jiného barevného odstínu nebo nějak to odlišit. Tak nějak se nemůžu zbavit pocitu, že Fury - Mírotvůrce je jako autíčko na setrvačník. Na začátku do něho někdo s velkou radostí šťouchl a teď jede, ale žádná radost nebo dokonce sláva to není.
Když to já osobně porovnám s předchozím dílem, u kterého jsem se bavil, nezbývá než konstatovat, že tímto příběhem Fury stoupnul do něčeho hnědého, mazlavého a vlhkého… a bahno to není. Nezbývá než doufat v návrat cynické, krví poháněné mašiny na zabíjení.
