Lidé se hrdiny nerodí – stejně jako ocel musí být nejprve ukuti.
Na podzim loňského roku jsem poprvé vstoupil na stránky komiks.cz v jiné roli, než čtenářské. Jakožto autor, dnes už dvacet let starého komiksu, jsem udělal s Joakimatorem rozhovor a padla i otázka na téma superhrdinů. Pokud se mohu ocitovat, tak vytáhnu mé prohlášení právě z tohoto článku, které se týká muže v modrých jégrovkách a velkých červených trenkách.
„Jiná otázka jsou samozřejmě superhrdinové. Pokud se nepletu, je to čistě americký kult a já ho mám rád. Mimo Supermana, kterého bytostně nesnáším, neboť je tak dokonalý, až už to není lidské a on není člověk. Naopak příběhy outsiderů, uhrovatých kluků či slečen, kteří povstanou z šedi života a vztyčí prostředník, to je jiná káva. Každý z nás byl jednou uhrovatý outsaider a chtěl to světu nandat, ale Superman nikdo z nás nikdy nebyl a nebude. Takže mimo Clarka Kenta jsou ostatní superhrdinové i uvěřitelní. “
Po tomto prohlášení musí být každému jasné, že to budu právě já, kdo Supermana definitivně a drtivě položí na lopatky. Udělám to, co nedokázaly zástupy jeho nepřátel a větší korby v čele s Lexem Luthorem. Zatluču modráskovi hřebíky do rakve. Nebo ne?
Svět je plný rozporů a možná je to jeden z důvodů, proč padl Superman právě na můj stůl. Musím říct, že jsem se na knihu nevrhl ihned jak bývá mým dobrým zvykem, ale tentokrát jsem jí nechal zabalenou a s respektem kolem ní kroužil. Nezaujatý pozorovatel by si mohl myslet, že se jedná o tetřeví tokání či poměřování soupeře, kdy nejistý samec obchází kolem své oběti. Když už jsem na koberci začal pozorovat vyšlapaný kruh, tak jsem se modráska chopil a usedl s ním do křesla.
Pravděpodobně není v lidské populaci moc jedinců, kteří by neznali Supermana alias Clarka Kenta. Zaťatá obří pěst, která rozráží vzduch a za ní letí černovlasý fešák v modrém oblečku s červeným pláštěm a Eskem na mocné hrudi. Natužená lokna na čele, která ustojí nápor nejsilnějšího vichru a v očích poslání, které nebude jistě nic menšího, než záchrana světa. Tak takto si Clarka do podvědomí zafixovala jistě nejedna generace.
Dnešní svět prochází krizí, ať již tou finanční, mediálně na tenko rozmazávanou, nebo morální. Svět komiksu a filmu se potýká taktéž se čtenářskou a diváckou krizí. Stephen King prohlásil, že jednoho dne s manželkou Tabithou přestal chodit do kina, neboť všechny filmy již viděl. Kam tím vlastně mířím? Posledních pár let není jednoduché uspokojit rozmlsaného konzumenta, který má oprávněný pocit, že ten příběh již Xkrát viděl či četl. Nestačí ho tedy zabalit do nového grafického kabátku a představit čtenáři. Je potřeba superhrdiny polidšťovat, aby se s nimi čtenář ztotožnil a lépe sžil. Batman chodí k psychiatrovi, to beru. Daredevil spadl do fetu, tak jo. Kočičí žena má brigádu v sadomaso salónu, jasně musí zaplatit nájem, taky beru. Jsou to lidé a čtenář je zcela lidsky chápe. Co tedy se Supermanem, jak ho polidštit, je to vůbec možné?
Geoff Johns si naložil na bedra tento nelehký úkol a pokouší se oprášit sérii Supermana a vtisknout mu novou moderní tvář. Lidskou a snadno pochopitelnou. Což je z mého pohledu skutečně nelehký úkol, neboť podobnou postavu postavenou na morálně čistém kreditu snad s výjimkou Mirka Dušína neznám.
Autoři představují Clarka jako malého kluka, který je plný vnitřních rozporů a začíná si plně uvědomovat svou odlišnost. Ta ho paradoxně odcizuje od vrstevníků. Z obavy před fyzickým kontaktem přestává hrát fotbal, což ho v chlapeckém světě odstavuje na vedlejší kolej a naráží na nepochopení. Mladý Clark se potácí na periferii zájmu spolužáků a korunu všemu nasazuje nošením nepadnoucích obstarožních brýlí v kterých vyhlíží jako masařka. Po pár listech komiksu tu máme plachou nahrbenou postavu, která se děsí i vlastního stínu.
Snad nejvíce srdce rvoucí je scéna, kdy se Clark dozvídá pravdu o svém původu a nazdařbůh běží polem a jeho modré oči se zalévají nekončícím přívalem slz. Že je to klišovité a leckdy křečovité jsem si plně vědom, ovšem ne už tak v podání mladičkého Supermana. Není to ten pravý outsider v plném slova smyslu, který je vystaven šikaně, ale je to právě Clarkova totální jedinečnost a odloučenost, která se mu zračí v očích, když hledí na myriády hvězd. Čtenář to tak nějak ví, že on se nemůže stát obětí šikany školního rváče, neboť na něm si vyláme zuby i kombajn. Doslova a do písmene.
To je důvod, proč autor scénáře Geoff Johns zaútočil přímo na čtenářovo srdce. Clark je skutečně chvílemi k politování, až je ho člověku opravdu líto. Předpokládám, že to byl i záměr. Vše ještě umocňuje kresba Gary Franka. Kreslíř a jeho inker, Jon Sibal, mu dali hubené ručičky a vytahané tričko. Po nasazení neskutečně ošklivých brýlí vyhlíží Clark jako Harry Potter a dílo zkázy dokonáno jest, teď už ho musí politovat každý.
To je tedy jedna část knihy Superman: Utajený počátek. Marně jsem si lámal hlavu nad názvem Utajený. Považuji Clarkův příběh za natolik provařený, že jednoho dne se možná budou historici dohadovat, zda byl, nebo nebyl reálná bytost. Osobně jsem se v knize nedozvěděl nic nového či utajeného a souhlasím s mistrem Kingem, že vše už jsem četl a viděl. Zbytek knihy nevybočí a představí notoricky známé kulisy města Metropolis, kde vládne mistr loutkař a táta všech superpadouchů Lex Luthor. Clark nastupuje do deníku Daily Planet a potkává osudovou ženu sličnou Lois Laneovou.
Mrzí mě, že kniha neobsahuje alespoň jeden krátký sešit ze střední nebo vysoké školy. Rád bych se dozvěděl, kde ten hubený chlapec získal neskutečnou muskulaturu. Zda mu byla dána geneticky do vínku nebo pravidelně navštěvoval fitnes. Detail, možná drobný, ale snad by skok ze Smallvillu do Metropolis nebyl tak drastický.
Kniha Superman Utajený počátek patří mezi to lepší ze světa Clarka Kenta co jsem měl možnost vidět. Moment, stop. To jsem přece nemohl říct nahlas. Tak ještě jednou, moc mi to nejde přes jazyk: "Utajený počátek je skutečně to nejlepší, co jsem viděl ze světa Supermana". Uf a je to venku. Dost dlouho jsem váhal nad procentuálním hodnocením knihy a nakonec jsem se rozhodl pro 80%, což vzhledem k výše uvedeným okolnostem je neskutečně vysoké ohodnocení. Napadá mě jedno lidové moudro na konec a to tvrdí: „Starého psa novým kouskům nenaučíš“. Jak vidno, nebude to tak úplně pravda a pokud může změnit názor starý pes jako já, tak už se může stát opravdu cokoliv. Cokoliv.
Komiks přineslo na náš trh v prvním českém vydání nakladatelství BB/art v překladu Martina Antonína.
