„Prostičké naše pohádky a pověsti jsou zbytky prastarých bájí náboženských, jimiž pohanští předkové naši zobrazovali sobě neodolatelné působení vidomé přírody …“) (K. J. Erben
Obsahem knihy jsou notoricky známé pohádky z pera klasika Karla Jaromíra Erbena. Jedná se o pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Rozum a štěstí, Dvojčata, Obuchu, hýbej se!, Otesánek a závěrem knihy nezbytný poučný doslov o Karlu Jaromíru Erbenovi.
Otesánek měl v životě více Štěstí jak rozumu, když v loterijní soutěži Dlouhý, Široký a jednoruký bandita vyhrál první cenu. Stal se z něj tlustý rentiér, co pravidelně vytěžoval dovážkovou službu z nedaleké pizzerie. Při polykání nadměrných soust a zaměstnanců dovážkové služby sledoval obří plazmu, kde neustále dokola padaly Dvojčata…
Tak tenhle příběh v knížce skutečně nenajdete. To, co tam najdete, je předmětem výuky už na základní škole a já předpokládám, že jste všichni nebyli nemocní, když se probíral klasik. Také předpokládám, že si každý žáček s radostí a úsměvem přečte jeho povinnou tvorbu, kterou pak zaznamená do čtenářského deníčku. O velké přestávce na místo házení svačin po spolužácích, metání mokré houby a tahání dívek za copy, všichni spořádaně sedí a porovnávají své setkání s klasikem. Že jsem naivní? Nejsem, předešlé věty nejsou nic jiného, než nadsázka.
Samotné pojetí povinné četby je zavádějící a odporuje samotnému J. A. Komenskému, který razil heslo „škola hrou“. Bohužel realita mnohdy vypadá jako v podání Vladimíra Iljiče Lenina: „Učit se, učit se, učit se“. Za mých školních let tomu nebylo jinak, našlo se jen pár jedinců, kteří dokázali absorbovat povinnou četbu a tu zaznamenat ve formě krátkého shrnutí do čtenářského deníčku jako důkaz, že knihu četli. Pak se stávalo celkem běžně, že zbytek třídy si článek bezduše opsal a byl průšvih. Učitelka, která vypadala jako by byla předlohou pro Erbenovu Polednici, nechápala, proč děcka nečtou klasika. Dnes to má nečtenář jednodušší v tom, že zadá dotaz do internetového vyhledávače a domácí úkol je hotov. Dětskému čtenáři budiž odpuštěno za podobný postup, ne už tak našim pánům hlavounům.
Ruku na srdce, kolik z nás skutečně poctivě přečetlo vyčpělá díla našich klasiků. Díla, která vznikala převážně v jiné epoše, ať obrozenecké či prvorepublikové. Knihy, ač obsahově silné, mají jedno společné. Jazyk je mnohdy archaický a větná spojení nečitelná. Nikdo se tudíž nemůže divit, že pro dětskou duši je jejich četba mnohdy utrpením. Dítě by si mělo samo najít cestu k četbě, nebo být rafinovaně a nenásilně směrováno. Nikoliv nuceno konzumovat nestravitelné pojmy a data, z kterých časem v hlavičce nezůstane ani ň. Mnohdy se pak stává, že se z četby stane celoživotní trauma a jméno klasika způsobí rozhoupání žaludku.
Školní osnovy již dnes umožňují kantorům volnější ruku při výuce literatury. Mohou vybrat a redukovat četbu dle svého uvážení nebo se žáky pracovat formou literárních workshopů. Problém je ovšem v tom, že ne každý pan učitel se pro toto poslání narodil a mnohdy jde příprava pro hodiny literatury na úkor jejich volného času. Pak to ovšem dopadá jak jsem výše uvedl a mnohdy se jede ve starých vyjetých kolejích.
Zlaté české pohádky splňují mou představu o povinné školní četbě. Jestliže bych byl přívržencem tohoto pojmu. Osobně si myslím, že je jedno, co dítě čte, hlavně, že čte. Pokud by Pepíček Nováků přinesl do školy ve svém čtenářském deníku pojednání o komiksu Justice League of America (JLA), který jistě rád přečetl, pak je to mnohem prospěšnější než stahování esejí z webu bez znalosti obsahu.
Komiksové pohádky v podání Lucie Lomové naplňují veškeré mé představy o přístupu k citlivé dětské dušičce. Kresba je pečlivě vyvedena v černé kontuře a o zbytek se postaral barevný koloring, který nezatěžuje děcko přehršlemi detailů. Textová část není nikterak obsáhlá, neboť autorka má dar vyprávět příběh pomocí obrázků, ani zde nezatěžuje dětského čtenáře.
Kreslířka a scénáristka v jedné osobě dokazuje v tomto díle, že komiks není žádným pokleslým uměním. Lomová napsala a namalovala knihu na motivy klasika Erbena. Sama do knihy vybrala pět pohádek, které má nejraději. Mají všechno, jak Lomová napsala, co čekat od dobré pohádky: moudrost, vtip a silný příběh. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby setkání dětského čtenáře se světem velkých klasiků vypadalo jako grafická kniha Zlaté české pohádky, tak by si snáze hledal cestu k původním originálům. Ponejprv formou komiksu, pak kniha s obrázky a kdo ví, třeba by našel sílu i na objemné a těžko stravitelné bichle.
Lucie Lomová absolvovala dramaturgii na Divadelní fakultě AMU a od roku 1991 je na volné noze. Její tvorba se objevila v časopise Čtyřlístek, Mateřídouška, Světa a divadlo a Instinkt. V roce 2006 jí vyšel ve Francii grafický román Anna en cavale. O rok později následovala česká verze pod názvem Anna na útěku a ten jí přinesl ocenění Muriel za nejlepší původní knihu.
Kniha vyšla v české, anglické, francouzské, německé, španělské, italské, ruské, japonské a čínské verzi. Má 96 stran formátu B5, je vázaná, celobarevná na silném křídovém papíře.
