Komiksové zpracování Mužů, kteří nenávidí ženy je adaptací skotské autorky detektivních románů a divadelních her Denise Mina. Trilogie je rozdělena do šesti dílů. První díl vydalo nakladatelství Host na jaře 2013, předmětem recenze je kniha druhá, která přímo navazuje a uzavírá první díl trilogie.
Mikael Blomkvist je novinář a spolumajitel časopisu Milénium. Odtud je odvozen pravděpodobně souhrnný název celé trilogie. Mikael je poslední svého druhu, patří mezi ohrožené a mizející exempláře. Investigativní čestný žurnalista ze staré školy, který přináší čtenářům objektivní pohled na ožehavé kauzy. Není zatížen výplatní páskou svého zaměstnavatele a tudíž nepíše články na objednávku, jak už je ve světě mediokracie běžné. Masmédia mají v dnešní globalizované době možnost pozměnit interpretaci, nebo výběrem zpráv ovlivňovat veřejné mínění. V moci masových sdělovacích prostředků je dosazovat a sesazovat vlády, rozpoutat válku, ospravedlnit „humanitární“ bombardování. Ne náhodou jsou majitelé masmédií nazýváni mediální baroni, či magnáti.
Mikael v knize první skočil na udičku pochybného finančníka Hans-Erika Wennerströma, ten prudce trhl návnadou a zasekl protihrot háčku hluboko do živého. Blomkvist je obviněn z křivého nařčení nevinného člověka. Žurnalista je odsouzen ke krátkodobému odnětí svobody a finanční náhradě. Pokuta, ač poměrně vysoká pro něj není nejtvrdším trestem, tím je pošpinění dobrého jména.
Průmyslník Henrik Vanger si najme hackerku Lisbeth Salanderovou, která má za úkol proklepnout Blomkvista, zda je správný muž pro jeho záležitost. Mikael dostává za úkol vypátrat osud čtyřicet let nezvěstné Harriet Vangerové. Práce je štědře honorována a navrch je přislíbena složka, která má obsahovat usvědčující důkazy na finančníka Hans-Erika Wennerströma.
V knize druhé zastihujeme Mika po odpykání trestu a sledujeme jeho propuštění na svobodu. Rodina Vangerů se mu stává posedlostí, a chtě nechtě zabředá do temných tajemství rozvětveného rodu. V této části knihy se seznamuje s externistkou Lisbeth Salanderovou, která se dívala do jeho bankovních účtů, do jeho e-mailové schránky a nabídne ji práci. Spolu skládají indície staré čtyřicet let a dostávají se na stopu sériového vraha, jehož obětí se pravděpodobně stala i vnučka Henrika Vangera, Harriet.
Muži, kteří nenávidí ženy je často označován jako fenomén, kasovní trhák, bestseller, nebo snad i kultovní dílo. Tvrzení je to značně přehnané, platné snad jen v případě onoho kasovního trháku. Kniha je dobře napsána a ostatní mutace jsou už věcí dobře rozjetého businessu. Téma psychopatických masových vrahů, kteří si berou na pomoc rozličné náboženské knihy a pomocí nich ospravedlňují svou řezničinu, je dosti propraný a vyčpělý námět pro detektivku. O fenoménu bych snad mluvil v případě mrazivého filmu Sedm z roku 1995. Za deset let, které uplynuly od natočení filmu Sedm po první vydání knihy Stiega Larssona proteklo v kriminálkách spousta hektolitrů krve a vystřídala se slušná řádka bouračů lidského masa. Film Sedm nebyl rozhodně první a dnes můžete dokonce sledovat televizní seriál, jehož hlavním hrdinou je kladný sériový vrah Dexter. Proto je ona nálepka fenoménu zavádějící. Spisovatel nepřinesl do detektivního žánru nic nového pod sluncem. Kontrast dvou hlavních hrdinů, chybujícího, ale veskrze kladného hrdiny Mikaela, vedle životem ztrápené Lisbeth není také ničím převratným. Fenomén je pro mě odvěká lidská fascinace násilím, z které román těží.
Denise Mina převedla příběh Mikaela Blomkvista do komiksové podoby za pomoci dvou kreslířů. Leonardo Manco, argentinský kreslíř proslulý svým zrnitým temným stylem a Andrea Mutti. Oba výtvarníci se dobře doplňují a pod taktovkou scénáristky není výsledný efekt jejich spolupráce nikterak rušivý. Běžný čtenář si možná ani nepovšimne, že se na komiksu střídají dva malíři. Nicméně, určité znaky tu jsou. Kresba Leonarda Manca je mnohem temnější, oproti pastelové verzi Andrea Mutti. Za to jsou zodpovědní taktéž dva koloristé, kteří se alespoň na odstínu vlasů Mikaela Blomkvista mohli dohodnout. Patrný je rozdíl i v muskulatuře hlavního hrdiny. Na konci třetí části působí Mike v celostránkovém panelu visící na háku jako Rambo, kdežto o další obrázek dále vypadá rozkydle.
Komiks je pojat ostře realisticky. Násilné scény jsou ztvárněny velice naturalisticky, ani texty nic nezastírají a jsou dosti autentické. Postavy v kreslené adaptaci se chovají přirozeně a dialogy odpovídají reáliím světa dospělých lidí. O to více mě překvapuje ztvárnění sexuálních scén. Partneři, kteří spolu intimně žijí se v komiksu probouzí bok po boku ve spodním prádle. To považuji za nepravděpodobné. V komiksu jsou k vidění krvavé brutální scény, ale spatřit holou zadnici je zapovězeno. Dolňáci mají smůlu.
V této druhé části, jsem si dopřával opětovaně zastavení času, než v předešlé knize. Právě v první části komiksu se mi stalo, že díky chybějícím textům a vyprávění pouze pomocí ilustrace jsem ztratil kontextovou nit. Tentokrát jsem se soustředil na každé jednotlivé okénko a musím říci, že jsem si kreslený příběh vychutnal do poslední kontury. Proto jsem si detailně všímal výtvarného projevu a odlišnosti v práci ilustrátorů.
Minimalistická adaptace Denise Mina je zdařilá. Povedlo se jí kvalitně převyprávět román Stiega Larssona, jenž dokázal čtenáře a diváky uhranout po x-té příběhem kompulzivního vraha. Nakonec to není pouze příběh temnoty, ale odvěký boj dobra a zla. S použitím jednoduchých výrazových prostředků dosahuje maxima. Jak je vidět, i dospělí lidé mají rádi pohádky se šťastným koncem, o čemž svědčí obrovský ohlas románu.
Nakladatelství Host připravuje komiksové pokračování druhého dílu trilogie pod názvem Dívka, která si hrála s ohněm.
