Všichni si jistě s láskou vzpomeneme na porevoluční dobu, která měla tak mnoho společného s obdobím let šedesátých. I naše generace tehdy měla možnost vychutnat ten moment bezvládí, který pokaždé alespoň na malou chvíli přijde po změně politického ovzduší v zemi.
.
Mezi nejdůležitější mezníky v porevolučním českém komiksu můžeme směle zařadit vydání čtyř komiksových záležitostí: časopisu Kometa (ta vyhřezla již roku 1988) s obálkou Káji Saudka, pokračování Lipse Tulliana, které obsahovalo příběhy Stříbrný poklad a Konec Sahrbergovy bandy (1990), Muriel a andělé (1991) a konečně sešitu pod názvem 3x Kája Saudek. Vedle sebe se tu v pomyslné (a na obálce i skutečné) čekárně sešli u primáře Saudka hned tři příběhy: Arnal a dva dračí zuby Ondřeje Neffa, Peruánský deník Miloše Macourka a již zmiňovaný příběh Josefa Nesvadby Po stopách sněžného muže.
Poprvé tento příběh spatřil světlo světa v roce 1980 díky internímu zpravodaji České speleologické společnosti (ČSS – tato zkratka se po dlouhý čas stala pro Saudka tím, čím je pro Franka Millera . Dark Horse), kde vyšel jako jeho druhá příloha. Dobrým důvodem k vydání, a v případě Káji i nutnou záminkou, se stalo výročí objevu Koněpruských jeskyní. Zajímavostí je určitě skutečnost, že typografický návrh obálky nevytvořil nikdo menší, než Kájův bratr Jan. Hlavní rozdíl tohoto vydání z roku 1980 spočívá v obohacení černobílé kresby o barvu khaki a na jedné straně ještě navíc o barvu růžovou. Ostatně - ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, růžová je jedna z nejmilejších Saudkových barev. S oblibou ji používal v šedesátých letech zejména při malování olejovými barvami na plátno.
Druhé vydání se dočkalo masového nákladu 200 000 výtisků, což znamená, že bychom ho snad všichni měli mít doma pečlivě uloženo. V tomto případě je příběh doplněn o titulní stránku, která v roce 1980 chyběla. Návrh této titulní strany vznikl na popud nakladatelství Práce, které sešit 3x Kája Saudek vydalo. Saudek na ní měl zvýraznit jeho název, udělal to však tak vehementně, že jakoby do kamene vytesaný název nakladatelství totálně vizuálně „zabil“ název vlastního příběhu. Proto byl navržen titul nový a ten následně použit (na tom pro změnu název nakladatelství nenajdeme vůbec). Ano, existuje tedy obálka komiksu Po stopách sněžného muže, kterou nikdy neuzřelo oko obyčejného čtenáře.
Komiks Po stopách sněžného muže je typickým přechodem v práci Káji Saudka od pečlivé kresby tenkým perem se stínováním pomocí rovnoběžného šrafování ke kresbě zdánlivě nepřehledné a jednodušší – „špinavé“. V té používá již hrubější pera a od šrafování zde téměř upouští. Typickým představitelem této „špinavé“ kresby jsou díla z konce osmdesátých a začátku let devadesátých, kde kariéra Káji Saudka coby kreslíře komiksů ustupuje do pozadí a autor se vrací zpět k olejomalbám.
Časová příbuznost s Majorem Zemanem, který vycházel v letech 1977-78 je více než patrná na obrázku, kde Sir John Esdal cestuje do Španělska na lodi, která není nepodobná té, na níž připlouvá Radek Brzobohatý alias agent Bláha v příběhu Loď do Hamburku. Děj příběhu je celý postaven na fikci, že jeskynní prostory celého světa obývá zvláštní druh bytosti – sněžný muž. Sněžný zřejmě proto, že ho Sir John Esdal poprvé spatřil na výpravě do Himalájí. Ta ale končí nezdarem. Sněžného muže sice společně se svou ženou najde, ta je však vzhledem i rituály sněžného muže natolik okouzlena, že na místě odhazuje (do slova i do písmene) vše, co jí dosud pojilo s lidskou společností a John se vrací zpět strastiplnou cestou do Anglie sám.
.
Po nějakém čase je nabídnut Lordu Esdalovi ke koupi zdařilý padělek venuše, vyrobený z materiálu podobného tomu, který nalezl na místě, kde naposledy uzřel svou ženu. Po nezdařeném pokusu o nalezení své ženy ve Španělsku tedy John vyráží do jeskynní ve starých dobrých Čechách. V těžkém úkolu mu má být nápomocen autor padělku, učitel dějepisu Petr. Ten však o jeskynních nechce zprvu ani slyšet. Kdysi se do nich se dvěma kamarády vypravil a vrátil se sám. Pod tíhou zoufalého nedostatku peněz však vyráží s lordem Esdalem podruhé pokoušet svůj osud...
Celé zpracování je milé několika detaily, které jsou pro Saudkovu tvorbu typické. Na pozadí se objevují nápisy „Nikdy nepij vodu“ (společně s kresbou muže močícího do kaluže, ve které leží další muž) či „Na sekyru nedáváme (přičemž sekyra je pochopitelně vykreslena); loď na parní pohon nemůže nést jiný název než STEAM (pára), a nechybí rovněž klasické „vývojové“ citoslovce: O.K.? ŠOK! SKOK! ROCK! Skvělé je též spojení, kdy se pod Petrovou tíhou utrhává krápník, na kterém je připevněno lano – DĚSSSSSVIST. K povšimnutí rovněž stojí moment, kdy se v Petrových halucinacích způsobených absolutním vysílením postupně krápníky mění v obličeje jeho mrtvých kamarádů, které ho svými hlasy vyvedou ven z jeskyně. Naproti tomu uvolněně až komicky vyznívají děti, které Petra najdou na louce, zvláště pak jejich vlasy, které mu splývají s květy pampelišek. V tomto směru je Kája Saudek skutečně nepřemožitelný a zatím se nenašel nikdo, kdo by se mu v tomto způsobu oživení příběhu byť jen přiblížil...
.