Podobností je celá přehršel – oba mají zlaté a přiměřeně rozcuchané vlasy, oba chovají vůči . dospělým neskrývanou averzi do té míry, že se jim v jejich přítomnosti svět ničím nekontrolované fantazie smrskne na šedivou realitu, a oba přitom mají své rozvážnější alter ego – Calvin flegmatického tygra Hobbese, Malý princ vypravěče příběhu, havarovaného pilota. A máme-li to tahat za obočí, pak mají oba také atypické oblékací zvyky, k nimž patří mimo jiné plášť, který Calvin obléká jako Stupenduous man (Nedostižný muž) a Petit Prince jej nosí jako obyvatel asteroidu před návštěvou Země.
Samozřejmě, že pokud se někdo netají s nechutí ke světu dospělých, jsou to především duchovní otcové obou postaviček. Zdůrazňovat to u Exupéryho by bylo nošením . sov do Atén, graduovaný politolog Bill Watterson (44) se zase odkopal v 12 let staré přednášce na své alma mater Kenyon College, nazvané „Několik postřehů člověka, který zahlédl reálný život a zdrhnul“.
Je ovšem třeba vysvětlit, proč zdrhal, když se mu přece na přelomu 80. a 90. let podařilo udat příběhy šestiletého kluka a jeho plyšového tygra denně do 2 400 deníků na celém světě a knižní náklad jejich příběhů v 12 pokračováních plus čtyřech souborných vydáních dosáhl 24 milionů výtisků. Období od března 1985 do 1.1. 1996 je dnes miliony fanoušků na celém světě nazýváno Dekádou Calvina a Hobbese, přičemž autora na jeho jediné dostupné adrese (Bill Watterson c/o, Andrews and McMeel, A Universal Press Syndicate Company, 4900 Main Street, Kansas City, MO 64112 ) bombardují stovky žadonění o obnovení stripu.
.
Watterson však vytrvale odmítá, stejně jako odmítl pouhý rok po uvedení série prodat licenční práva syndikátu Universal Press Syndicate. „Můj strip vychází z mých osobních zkušeností, představ a jedinečných vztahů. Kdo by uvěřil nevinnosti malého kluka s tygrem, kdyby pomáhali prodával předražené blbiny, které nikdo nepotřebuje?“ hájil neprodejnost své dvojky, nesoucí jméno fanatického náboženského hlasatele předurčení a filosofa, vyhlášeného sžíravými názory na lidskou přirozenost.
.
Wattersonova zabejčenost v praxi znamená, že každé tričko či hrníček s Calvinem a Hobbesem jsou nelegální. A co víc, bezdětný autor žije v dokonale střeženém ústraní v Hudsonu ve státě Ohio se svou umělecky založenou manželkou Melissou a tlupou koček. Pravou adresu znají jen nejbližší známí a na internetu jsou k mání pouze dvě tři deset let staré, nekvalitní snímky autora (podle nichž je mimochodem velmi podobný Calvinovu komiksovému otci). O co Wattersonovi jde – že by byl zodpovědný za svou růži?
Navzdory výše naznačenému impozantnímu kariérnímu životopisu kreslíř nezačínal lehce. Nejmladší nositel Reubenovy ceny pro nejlepšího kreslíře roku 1986 a 1988 sice nastoupil po absolutoriu univerzity (1980) v Gambieru jako politický karikaturista listu Cincinnati Post, za pár měsíců byl však kvůli „příliš nonkonformnímu pojetí humoru“ vyhozen a skončil ve sklepní kanceláři jako kreslíř reklam na fazole. Bez peněz, závislý na rodičích, v hluboké depresi.
.
Během následujících pěti let strávených „na poušti“ jej nad vodou udržela pouze láska ke komiksu, kombinovaná s vytrvalostí a povzbuzováním přítele, který mu do omrzení opakoval, že „smetana nakonec vždycky vyplave nahoru“. Kreslíř, který prý věděl již jako šestiletý po přečetní Peanuts, Krazy Kat a Poga, že se ničemu jinému než komiksu věnovat nebude, pět let maloval a obsílal všechny možné syndikáty, leč bezvýsledně. Konečný průlom je také z říše legend – v jednom z mnoha navržených stripů se objevili Calvin a Hobbes jako vedlejší postavičky příběhu staršího Calvinova bratra. Syndikát United Features však umělce upozornil, že právě ona dvojice je nejvýraznější a vybídl Wattersona, aby tyto charaktery rozpracoval. „Sám jsem je považoval za nejlegračnější nápad, ale bál jsem se, že mi je nikdo nevezme,“ vzpomíná Watterson v jediném interview, které v roce 1986 otiskl magazín Honk. A taky nevzal. United Features totiž nakonec vlastní objednávkou pohrdl a malíři nezbylo než rozeslat kresby ještě jednou dokola. Tentokrát to však zabralo. „Dodnes mě udivuje, že příběhy vzbudily nelíčený zájem doslova přes noc,“ vzpomíná šéf National Cartoonist Society Mell Lazerus.
Watterson dokázal zázrak – ačkoli omezený okruh témat a postav (vedle rodičů je zde kamarádka Susie Derkinsová, babysitterka Rosalyn, učitelka Wormwoodová a šikanista Moe), dílo dýchá originalitou a nekončící gejzír humoru kombinuje s často až filosofickým podtextem (Dialogy typu: „Kam půjdeme po smrti? Do Pittsburghu. Takže ty věříš v posmrtný život? Každý tomu říká jinak.“)
.
O své „umělecké metodě“ Bill mnoho neprozradil, snad jen to, že Calvin nemá s jeho vlastním dětstvím nic společného (s výjimkou sociálního zařazení rodičů do nižší střední vrstvy), že by takového potomka snad ani nechtěl a že sebe sama promítl spíše do Hobbesových komentářů.
.
Měl-li nějaké potíže s tvorbou, nikdy o tom nepromluvil. Na Silvestra 1995 však šokovaný svět příznivců četl tiskové prohlášení: „Rozhodl jsem se ukončit vydávání komiksů s Calvinem a Hobbesem. Můj odchod ze světa komiksu není snadným ani náhlým rozhodnutím a neděje se bez jistého smutku. Mé zájmy však doznaly posun a cítím, že jsem v rámci termínů a omezeného prostoru udělal vše, co bylo v mých silách. Napříště chci pracovat s větší rozvahou a s menším množstvím uměleckých kompromisů. Ohledně budoucího směřování zatím nemám jasno, mé přátelské vztahy s Universal Press Syndicate však nekončí.“ Na posledním stripu vyrazili Calvin a Hobbes na saních na zasněženou pláň, čistou a nepopsanou jako bílý list. Ze světa zmizeli s výkřikem: „Vzhůru za novými objevy“!
Tak skončila cesta muže, který na vrcholu sil dokázal přijít s 365 nápady ročně a deset let v sobě potlačovat hněv nad kšeftařením s novinovými stripy, které má v USA roční obrat 12 miliard dolarů.
.
Podle kusých informací nyní doma maluje, i když má prý s izolací potíže. Sousedi ho občas zahlédnou, jak jezdí po Hudsonu na kole. „Myslím si, že se ke stripu nikdy nevrátí,“ řekl nedávno Lee Salem z Universal Press Syndicate.
