.
Jindy provokativně non-mainstreamový overground magazín předvedl nečekaně krátkozrakou a úzce proamericky zaměřenou eskapádu nenáročných textů pro začátečníky. Inu, posuďte sami: sedm medailonů z Kreslířské jedenáctky Davida Horáka začíná „Američan, narozený…“ a další dva z nich jsou imigranti, přičemž Franku Millerovi je dále věnován samostatný rozhovor; pro teoretičtější téma Comicsových knih byl zvolen americký scifista Norman Spinrad a své pojetí komiksu coby Neviditelného umění předkládá Scott McCloud; tolik oblíbený žánr parodie superhrdinských komiksů rozjel v povídce Ukažte dceři své pracoviště spisovatel a komiksový scénárista Peter David. Z Evropy tak zůstává jedině Moebiův profil klávesnicí Ondřeje Krajtla, a alespoň lehký příklon k alternativě reprezentuje rozhovor s ex-grafitti triem Wladimir 518-Lela-Anděra; intro do domácí scény představuje jednak seznam českých vydavatelů a jednak Tomáše Prokůpka Současný český comics, doplněný rozhovorem s Věrozvěsty Vzpoury mozků Václavem Šorelem a Františkem Kobíkem. Amerika vs. cokoliv: 5:5; návdavkem a nezařaditelným příspěvkem budiž Jiřího Pavlovského meditace na téma Comics ve filmu. Protiváhu tradičním rubrikám (krom Kompostu s občasnými záblesky komiksových minirecenzí rozhovor s Kid Locem, The Orb a Röyksopp, a článek o Mars Direkt, společnosti usilující o kolonizaci Marsu) tvoří trojice přetištěných komiksů, jimž podíváme na zoubek na bublinu nejdříve:
.
Paradoxně číslo samo otevírající Epilog je kraťásek nebo spíš anekdota, v níž skrze typicky grusovsky mutantoidní postavičky prosvítá sarkastické pousmání nad náhle tolik „in“ nikotinfobií. I v malbě a barvě předvádí Grus perfektní anatomickou – byť nenutně lidského těla – práci; lépe mu však sedí klasická perokresba, v jejíž hře čar a stínů může ukrývat své detaily a špíčky, než zdlouhavá práce se štětcem. Na letošním komiksovém festivalu v polské Lodži ovšem Grus znovu zazářil a s Epilogem obsadil první místo... Žádostivci, kteří neměli tu možnost dosíci magazínů Terorist? či Lo Down, v nichž byla otištěna první komiksová práce Wladimira 518 My Victory is Your Salvation, a kterým nestačily ani ukázky na teroristím webu, dostali konečně šanci. Při sledování předvolebního boje v (ne?)daleké budoucnosti vyvstávají v mysli výrazy jako „sociálně-kritický", „kyber-anarchistický", „humanismus na méně prvou“ a podobně... Zdánlivě rychle plynoucí kolážovitý a přeplývající hi-tech styl, ženoucí po afektovaných a oposlouchaných proklamacích oko kupředu, nechává teprve při bedlivějším pohledu vystoupit syrově kybernetické pozadí spletených drátů – robotická mašinérie od hlasatelky po cyberware hlavních protagonistů sugeruje definitivně odosobnělou hypertechnizovanou společnost, kde jediná síla člověčenství spočívá v množství darovatelných orgánů… V těžce depresivních dialozích dvou pomaloučku okrajovaných chudáků z periferie jsou slyšet zhusta satirizované ozvěny současných politických a „sociálních“ programů (a mocenských a zločineckých choutek, oproštěných od maskujícího nátěru politikařivé rétoriky), převrácené parafráze globálních mírotvorných, ozdravných a vzdělávacích kampaní, i volání po záchraně ohroženého zvířectva – dnes zatím „pouze“ němých tváří, zítra – podle Wladimira – lidí. . Strohé frázování vyzdvihuje obrovskou dynamiku jednotlivých políček, v nichž kromě kresebné originality projevuje W518 i cit pro kyberpunkové vnímání „reality“ nejen mediální; živost dodává procítěné a emocíplné střídání teplých a studených barev i patosuplné kompozice, takže ve výsledku se není čemu divit, že My Victory is Your Salvation založil Wladimirovu komiksovou popularitu. Trio komiksových příběhů završuje Mandragora, přinášející ve scénáři i kresbě Francouze Cary sugestivní a pochmurný příběh do odlidštěného sci-fi světa přesazených severských mýtů (původně otištěn v Heavy Metalu v lednu 2001). Poněkud psychedelická práce s barvami, silný kontrast biologického oproti technickému a postupná antropomorfizace magické rostliny vytvářejí silně znepokojující atmosféru, ovšem ve světle Moebiova profilu (viz dále) působí Mandragora jako pouhý epigonský přívažek…
Když je potřeba podpořit prodej nějakého marveláckého comicsu, vytáhnou Alexe Rosse, aby jim sfouknul obálku. … Davida Horáka Kreslířská jedenáctka snad nejlépe ukazuje koncepční roztříštěnost Živlu: pokud už sahám po textu, který by měl být informačním základem (odtud první dojem začátečnické orientace Živlu), očekával bych, že bude alespoň vyčerpávající, a nikoliv tak jednostranně orientovaný. Nicméně alespoň čtenáři, kteří miniprofily kreslířů ještě nepochytali z přebalů, anotací a recenzí u nás vydaných překladů, se mohou dozvědět pár informací o mistrech pera a štětce jako jsou Simon Bisley, Frank Miller, Alex Ross, Art Spiegelman, Bill SIenkiewicz, Jack Kirby, Mike Mignola, Richard Corben, Robert Crumb, Dave Gibbons a Jamie Hewlett (jeho nezbedné „dcerušce“ Tank Girl i „synáčkům“ Gorillaz je věnována samostatná dvoustrana).
. Řekl bych, že žánr by byl mnohem efektivnější, kdybychom se rozloučili s některými špatnými návyky, které vznikly ještě před tím, než jsme se narodili, prohlásil o dědictví superhrdinského komiksu Frank Miller, s nímž rozhovor v překladu Ivana Adamoviče rozšiřuje jeho medailon z Jedenáctky. Originál nijak převratného rozhovoru, v němž se mimo jiné dozvíte, jak se Millerovi pracovalo na scénáři k Robocopovi nebo zda se chystá filmové zpracování sincityovského kultu, najdete na The Onion AV Club.
Toman byl sice komunista, ale já na něj nedám dopustit. Byl to také vlastenec a to, co jsme si mohli dovolit v ABC, si nemohl dovolit nikdo jiný. Tak zhodnotil zlatou éru ábíčkovských komiksů scénárista Václav Šorel; spolu s Františkem Kobíkem odhalují pilíře své společné tvorby (zejména stěžejní Vzpoury mozků) v rozhovoru s názvem stejně lakonickým, jako výstižným: Věrozvěsti.
Vždycky nastoupí noví lidé, kteří jsou fakt okouzleni tím, co se kolem nich děje. ... Umění vnímám jako připojení na další lidi. Kdekoliv na světě, prostě se připojíš, říká o své zkušenosti z graffiti, internetu, ale i galerijního výtvarného umění Wladimir 518. V rozhovoru s jeho souputníky Ondřejem „Sifonem“ Anděrou a Lelou padají výroky typu „Graffiti je forma arogantního buddhismu.“ nebo „Vysíláš svý šílený kódy, bez kterých bys nemohl dýchat.“ Jde o čisté umění od čistých lidí, kteří místo self-promotion řeší kvalitu mezní umělecké výpovědi, praví úvod a tenhle rozhovor rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co jedenadvacátý Živel nabízí.
. Tahákem čísla měl však podle živelních anotací být profil premiéra francouzského komiksu, Jeana Girauda – Moebia. Jinak poměrně obsáhlý a k Moebiovým vizuálním koncertům citlivý text Ondřeje Krajtla poněkud shazuje doznání „Moebiovy práce z posledního desetiletí bohužel hodnotit nemohu“; samoúčelné odbočky k nesouvisející (zejména domácí překladové) produkci jako by zároveň naznačovaly autorův omezený vhled a obtíže svěřený prostor vůbec něčím naplnit: jak si jinak vysvětlit výroky typu Moebiův Arzach … není horizontálně předimenzován v pohrudních partiích hrudníku jako Lara Croft? Renomé samotného textu aspoň částečně vyrovnává bohatý obrázkový doprovod, který pro změnu zcela fatálně chybí u…
… Současného českého comicsu, přehledu přibližně posledních dvou desetiletí domácího komiksového kvasu z pera aarghonauta Tomáše Prokůpka: Comics v České republice pořád trochu připomíná cizokrajnou rostlinu, kterou přesadili do jiného klimatického pásma. … Navíc ji v naší kotlině okolní pěstitelé zahrnují podobně nejistými, podezřívavými a někdy vysloveně zlobnými pohledy jako vysoké štíhlé byliny s vějíři charakteristicky zoubkovaných listů, které tu a tam zdobí vesnické předzahrádky. Kdo ví, třeba článek, začínající těmito větami a sledující autorské i tématické zrody a návraty v moderních dějinách českého komiksu, jednou vstoupí do domácí historie jako fundament „Prokůpkovy marihuanové teorie komiksu“… (Na okraj a s ověřením od zdroje podotýkám, že v rukopisu byl bez korektur změněn progresivní pravopis „komiks“ v „comics“, a to včetně změny adresy našeho serveru v konkurenční „Céčko“…)
Komiks: Juxtapoziční kresby a jiná zobrazení v cílených sekvencích - tak zní definice komiksu podle Scotta McClouda, výtah z jehož práce Understanding Comics v překladu Ivana Adamoviče představuje jednu z mála v češtině dostupných teoretických prací; původní – komiksová! – verze měla vycházet od jedenadvacátého čísla CRWe. Bohužel, omezeným rozsahem vynucená zkratkovitost i absence původního plného obrázkového doprovodu vyvolávají nepatřičný dojem nakročenosti a útržkovitosti, a víc než čímkoliv jiným jsou vějičkou k originálu: Scott McCloud: Understanding Comics, Kitchen Sink Press, USA 1993 (na Amazonu máte možnost prohlédnout si i některé vnitřní stránky).
Comics ve filmu, zní lapidární titulek poměrně vyčerpávajícího textu jednoho z crwavého trojlístku a všežravého otesánka filmů nejen béčkových, Jiřího Pavlovského; patřičně si zgustnul na celé hostině ekranizovaných komiksů, aby tak dosáhl jediného a celkem pochopitelného výsledku (a není to zvracení): komiksy raději nefilmovat. Vždyť filmoví tvůrci zpravidla vezmou postavu a naostřenou lžící z ní vydlabou všechno, co jí dávalo osobnost, nechají jen jméno a kostým. Pak zprimitivní příběhy a všechno zařadí do bezzubého střevního proudu rodinných filmů... (Originál článku najdete na samotném webu CRWe.)
Comics jako opera je jedním z podtitulků Comicsových knih, eseje o „kreslených románech“, „vizuální literatuře“ či jak je vůbec možno americký termín „graphic novels“ vlastně překládat… Pro nás faktograficky bohatá bibliografie se střídá s argumentačně poněkud spornými paralelami s moderním uměním a místy vyloženě nuceným ztotožňováním komiksových „objevů“ s vývojem Spinradova nativního žánru, sci-fi (jehož vymezením, alespoň soudě podle různorodosti použitých srovnání, si není jist ani autor sám).
. Svůj díl živlovského image pochopitelně nese i grafika z dílny redesign.cz, tu více tu méně se přizpůsobující každému číslu; nosným tématem je tentokrát hra s defaultním microsoftím fontem Comic Sans, fontem natolik komiksově proláklým a nadužívaným, že se pro designéry jedenadvacátého čísla stal takřka popartovým artefaktem. Ovšem s uplatněním stejného principu, s jakým Roy Lichtenstein zvětšoval komiksy padesátých let na několikametrová plátna, zle pochodili u precizní malby Adolfa Lachmana („jehož úkolem bylo vytvořit archetypálního superhrdinu ve stylu amerického Supermana a českého Péráka“) na obálce. Zatímco původní malby oproti zprzněné obálkové verzi dýchají syrovou a pochmurnou živostí, lichtensteinovský gryf mnohem víc připomínají třeba několikrát zvětšená políčka ze Vzpoury mozků u Věrozvěstů… Shrnuto: u tématu komiks se Živel poněkud vzdálil své programově nonmainstreamové orientaci a usadil se na nevzletném základě více méně přehledových článků; bohužel ale jejich nedotaženost nebo omezenost zpochybnily i tento záměr, takže halasné nadšení před vydáním jednadvacátého čísla spíš než tsunami zpětně připomíná bouři ve sklenici vody…
