Smrt lvům!
Neb máme málo času, tak vám rovnou slibuji, že jak s touhle recenzí skončím, tak okamžitě zajdu do Cirku Maximu a nechám se roztrhat lvy. Pokud tam tedy nějací ještě zbudou. A pro ty, co vůbec netuší, o čem tu mluvím, krátké shrnutí: sežrat lvy se půjdu, protože jsem nikdy moc neměl rád Asterixe a za to si tím pádem jistě zasloužím hnusnou a bolestivou smrt s jejímž osobním vykonáním vám (vím, jsem útlocitný) nechci zbytečně přidělávat starosti a krvavé skvrny na košili. A ti lvi? No, to bude trošku delší…
.
Rodinné seance s blízkými příbuznými jsou peklo. V tom mi dáte zajisté zapravdu. A pokud ne vy, tak Majestatix určitě. Je totiž svou ženou během návštěvy Lutécie donucen zastavit se na večeři u jejího bratra. Zde samozřejmě okamžitě dojde ke sporu Město – Venkov nám tak známého z dob reálného socialismu. Konkrétně se vzájemným vytahováním vybičovaný Majestatix se svým švagrem vsadí, že ho pozve na ragú okořeněné vavřínovým věncem samotného (doplňte po přečtení názvu). A protože se tou dobou již také řádně zpitý Obelix postaví na Majestatixovu stranu („ Pojď na mou hruď, Obelixi! Bývorně!“), musí se i váhající Asterix mužně podívat svému osudu do očí a vyrazit směr Řím.
To, co následuje, se odvíjí v typicky asterixovském duchu: oba hrdinové se rozhodnou uchýlit ke lsti a dostat se do Caesarova paláce jako otroci. Těmi se po menší mele na tržišti s tímtéž nakonec i stanou, ALE… A tak zvrat dál stíhá zvrat, všechny snahy našich hrdinů se obracejí o sto osmdesát stupňů a hlavě gag se vrší na gag. Tím se dostáváme přímo k jádru věci. Jak jsem již přiznal, tak když jsem kdysi četl asterixovská alba poprvé, zdála se mi poněkud bez chuti, za což jsem kladl vinu hlavně nepřevoditelnosti francouzských reálií do českého prostředí. Vtipy sice byly, ale nějak mě příliš neuchvátily. Jenže teď: možná je tohle zrovna nějaké výjimečné album a nebo jsem se od prvočtení nějak změnil… odložil jsem plínky a tak… každopádně se mi „Věnec“ při znovubulvení líbil podstatně víc. Možná žádné terno, ale svůj účel, poskytnout mi půl hodinku vtipné zábavy a příjemně ukrátit čas, splnil. Bezezbytku. A to k tomu stačilo „pouhé“ vtipné vyskládání gagů, u nichž jsem se sice možná nesmál nahlas, ale které občasné zachechtnutí spolehlivě vynutily; gagů, jejichž bezesporu silnou stránkou je neustávající a hlavně zcela neočekávaná recyklace. A ač tomu možná nevěříte, funguje to.
To, co následuje, se odvíjí v typicky asterixovském duchu: oba hrdinové se rozhodnou uchýlit ke lsti a dostat se do Caesarova paláce jako otroci. Těmi se po menší mele na tržišti s tímtéž nakonec i stanou, ALE… A tak zvrat dál stíhá zvrat, všechny snahy našich hrdinů se obracejí o sto osmdesát stupňů a hlavě gag se vrší na gag. Tím se dostáváme přímo k jádru věci. Jak jsem již přiznal, tak když jsem kdysi četl asterixovská alba poprvé, zdála se mi poněkud bez chuti, za což jsem kladl vinu hlavně nepřevoditelnosti francouzských reálií do českého prostředí. Vtipy sice byly, ale nějak mě příliš neuchvátily. Jenže teď: možná je tohle zrovna nějaké výjimečné album a nebo jsem se od prvočtení nějak změnil… odložil jsem plínky a tak… každopádně se mi „Věnec“ při znovubulvení líbil podstatně víc. Možná žádné terno, ale svůj účel, poskytnout mi půl hodinku vtipné zábavy a příjemně ukrátit čas, splnil. Bezezbytku. A to k tomu stačilo „pouhé“ vtipné vyskládání gagů, u nichž jsem se sice možná nesmál nahlas, ale které občasné zachechtnutí spolehlivě vynutily; gagů, jejichž bezesporu silnou stránkou je neustávající a hlavně zcela neočekávaná recyklace. A ač tomu možná nevěříte, funguje to.
.
Tím jsem zdá se skončil. Říkat vám, jak je Asterix nakreslen, by i v této republice bylo nošením rumu do železáren, a nějaký závěrečný shrnující odstavec taky asi není potřeba. Máte přece oči a tím pádem jste předcházející řádky určitě četli. Neříkejte že ne.
