Vzpomeňme například na nešťastnou Tank Girl režisérky s divným jménem Rachel Talalayová. „Když zfilmovat komiks“, radí producenti, „tak musí být . hodně akční a barevný a zároveň vtipný… a taky tam musí vystupovat hvězdy a vůbec – musí to být show!“ Ano, někteří hollywoodští tvůrci se tím řídili a jak dopadli (o Joelovi Schumacherovi a jeho Batmanech až jindy), ale pak tu také byli ti, co si to prostě natočili po svém.
Když se Bryan Singer rozhodl své X-meny pojmout tak trochu jako psychologické sci-fi, kdekdo nad tím kroutil hlavou a pro jistotu i jinými orgány. Kdo to jakživ slyšel? Zabývat se mutanty z jejich duševní stránky? Bryan Singer totiž . nepatří mezi labužníky kreslených sešitů a nějací X-meni pro něj byli před natáčením velikou neznámou. Proto prošel náročnou školou, v níž se vyučoval jedinému předmětu, a to dokonalé znalosti historie X-menů. V praxi to neznamená nic jiného, než hodiny strávené četbou haldy komiksů (to se jen tak někde nevyučuje:-). Přínos pro celý film spočíval v tom, že Singer, jako nezarytý fanoušek bral celý pojem s nadhledem a lehce bořil nedotknutelné prvky žánru. Například hned oblečky hlavních hrdinů. Tušil, že plátěné trikoty málokdy vypadají na plátně dobře. Jak by asi dopadl chudák Wolverine, kdyby se po soše Svobody proháněl ve žlutém tílku? Spíše by to připomínalo bar U Modré ústřice. Nastoupila tedy důstojnější kůže (a to, že kůže vypadá lépe než hadrové trikoty si naštěstí uvědomili i tvůrci Daredevila). Zbytku, tudíž převážně padouchům byla věnována podobná péče. Napříkald fascinující Mystique v podání Rebeccy Romijn-Stamosové skákala kolem Wolverina úplně nahá (až na těch pár lepíků, co měla na sobě, a trochy modré barvy). Toadův pracovní úbor také nevypadal nejhůře a ani otrhaný Sabretooth si nemohl stěžovat. A samotný veliký Magneto měl opravdu ohoz, který vzbuzoval notnou dávku respektu. Prostě velmi těžký úkol, aby superhrdinové vypadali na celuloidu stejně dobře jako na papíru zvládl Singer na výbornou (s pomocí dobře placených přátel, samozřejmě).
.
Děj je další ořech pro odvážné režiséry, protože to, že někdo chce nějak někde ovládnout svět (potažmo vesmír) nebo se prostě jenom pomstít vrahovi svého otce je poněkud… klišé. Bryana Singera zaujala samotná existence mutantů. Nedíval se na ně očima komiksofila, který jen čeká, kdy se na něj z následující stránky vyvalí další velikánské PAF (nebo WHAM, to záleží na tom, jaký jazyk preferujete) a Wolverina bere jen jako schránku pro jeho šest adamantiových ostří. Uvažoval mozkem režiséra Obvyklých podezřelých, říkal si, jaké to asi je být mutantem? Scénář Davida Haytera naštěstí poskytuje k tomuto uvažování dostatek prostoru a současně se vyhýbá zaběhnutým stereotypům akčních filmů („tu máš ještě jednu za mýho křečka!“). Záporák Magneto se jen snaží ubránit agresivním lidem, kteří mají panickou hrůzu z neznámých a neprozkoumaných věcí.
.
A výsledek? Je to velmi komiksový film, k němuž se přistupovalo velmi nekomiksově. Ale myslím, že už to někdo řekl přede mnou. Herci se svých rolí ujali téměř mateřsky a dál si jen hráli. Hugh Jackman všechny (nebo aspoň většinu) mile překvapil svým Wolverinem, což byla postava, na níž se fanoušci zaměřili především. Líbila se i Mystique (bodejť by ne:-) a příznivci Hvězdných válek si zase rádi připomněli Darth Maula v jeho obojživelnické podobě Toada, kterého akrobatickými kousky obdařil Ray Park. Veliký herec Ian McKellen Magnetem prostě byl (jeho "You homo sapiens and your guns..." mi zní dodnes v uších) a Patrick Stewart přesedlal z křesla kapitána Picarda na křeslo kolečkové, v němž se však drží stejně pevně a sebevědomě jako v předchozím.
.
Vizuální efekty… sakra, má cenu ještě nějak hodnotit triky v době oživlých dinosaurů? Vím, jsou nízko rozpočtové filmy, kde by počítačové zrůdy snadno trumfnul i Ray Harryhausen se svou statickou animací, ale u těch vysoko rozpočtových je to spíše výjimka. Každopádně počítače opět nažhavili odborníci. Samotná režie je pak maximálně profesionální a režisér dobře věděl co a proč to tak dělá.
.
X-men měli velikou šanci prodrat se ven ze svých papírových rodidel na světlo a zahnízdit se v podvědomí i spousty normálně smýšlejících lidí, kteří v kině hledají dobrou zábavu, ovšem to se jim povedlo jen asi tak napůl. Navzdory svému gigantickému úspěchu (brzy bude dvojka) se totiž nemohou hřát na výsluní klasik, a přitom k tomu měli tak blízko. Chybějí zde totiž scény, které . by do šedé kůry mozkové vyryly divákovi nehojící se brázdu, jež by se mu při různých příležitostech neustále připomínala. „Zahraj to znovu, Same,“ „Přiveď mrzáka,“ „Zabili Kennyho! Parchanti!“ „Já jsem tvůj otec, Luku!“ To jsou klasické momenty z klasických filmů, ale takových mají X-meni poskrovnu. Takže Bryan Singer stvořil dokonalý komiksový film, díky kterému velká filmová studia přikývla na Spidermana, Daredevila a další podobné projekty; do té veliké síně filmové slávy, kam patří jen velmi dobře vybírané tituly jako jsou Dobyvatelé ztracené archy, Jurský park, Přelet nad kukaččím hnízdem, Hvězdné války a nebo například Forrest Gump asi ale nezapadne. Nicméně bylo by to moc, chtít po komiksovém filmu, který po dlouhé době konečně ukázal, že i dnes se dá natočit výborný snímek podle kreslených sešitových sérií, aby hned stoupl vedle Burtonova Batmana do škatulky s nápisem Classic Movies.
Příště: Batman a Robin
