. Řeč je o třech komiksových příbězích 10.000 mil na vzdorujících strojích (1972-73), Profesor Dugan (1973-75) a Pavouk Nephila (1975-76), vycházejících pokaždé přibližně v rozpětí dvou let. Ke spolupráci se na něm sešli novinář, spisovatel, vynálezce a mistr republiky na 110 metrů překážek z roku 1960 Ivo Pechar (65) a akademický malíř. , kostýmní výtvarník, nositel Oskara za film Amadeus a automobilový závodník Theodor Pištěk (70).
Neuvěřitelně plodná dvojice se seznámila počátkem 70. let při hledání nového ilustrátora početných Pecharových povídek, který měl doplnit a později nahradit Miloslava Havlíčka. Pechara vyvrhly na břeh Ohníčku bouřlivé vlny Pražského jara, které strávil jako redaktor časopisu MY 67-68-69. I když nakonec setrval na ostrově plných 16 let, kolem roku 1972 to příliš nadějně nevypadalo. Z minulé redakční sestavy nezůstal kámen na kameni, šéfredaktora Jiřího Binka nahradila Marie Lapáčková a bylo třeba najít přijatelného komiksového tvůrce. Ač se to zdá nepochopitelné, dvojice začala pracovat v době, kdy se na komiksy Ludvíka Součka a Milana Ressela (o Rexovi Starovi nemluvě) hledělo jako na tvrdou západní propagandu, s níž bylo třeba rázně zatočit.
Nový tandem se mezi Scyllou ideologie a Charybdou čtenářské nechuti nechal vést instinktem, a vyšel z toho, co měl nejvíce společné – z lásky k motorům, rychlosti a vůni benzínu. Začal se rodit první námět.
Stal se jím příběh prvního rallye na světě, závodu pěti vozů z Pekingu do Paříže v létě 1907, který byl jakýmsi soubojem mezi Princem a Chuďasem – italským knížetem Scipiem Borghesem a nemajetným Britem Charlesem Godardem.
.
„V případě 10. 000 mil jsme zvolili maximálně neutrální téma, jehož leitmotivem byla cesta. Činili jsme tak u vědomí, že pro nás sebemenší kritika z oficiálních míst bude znamenat konec,“ řekl Komiksu.cz ve svém venkovském sídle ve Žďáru u Mnichova Hradiště Ivo Pechar. „Seriál měl však nečekaný ohlas, a co je hlavní – nikdo nebyl proti. Proto jsme si troufli opatrně vstoupit na pole záhad a akčnějšího děje. U Nephily jsme si už s protivojenským tónem vůbec nedělali starost,“ dodal.
Příběhy mají velmi pečlivou kompozici a je třeba dodat, že to nebyla náhoda. Nepřízeň doby totiž mimoděk poskytla autorům zcela nečekanou a dnes již jen s nostalgií vzpomínanou výhodu – na tvorbu seriálů měli vzhledem k dvouletému rozpětí práce obrovský dostatek času.
„Věděl jsem rámcově, jak příběh skončí, ale peripetie jsem si nechával otevřené. Díky této metodě šlo o dlouhodobý tvůrčí proces, neustálé doplňování a upřesňování. Pištěk někdy nesouhlasil, ale většinou mou představu akceptoval,“ říká absolvent literární vědy a estetiky na FF UK (1966). Pechar pracoval velmi svědomitě – každý obrázek přesně popsal, zvlášť uvedl kompozice celé stránky, velký detail, dominantní jev a dvoutřetinový detail. Přičteme-li popis charakterů, jejich oblečení a odborné podklady, není divu, že na jednu stránku ohníčkovského komiksu připadalo 5-6 stran strojopisného textu (!). Ostatně za důkaz přípravy poslouží srovnání dobové fotografie ze závodu Peking-Paříž a její komiksové uchopení:
. .
Scénáristicky „zakopl“ Pechar snad jen dvakrát – v Profesoru Duganovi se inženýr Marzin na samém úvodu příběhu „přepracuje“ až příliš rychle, aby mohla být objevena Atlantida. V Nephilovi zase hlavní peripetii příběhu tvoří akčně vděčný únos a neúspěšná výprava do thajských džunglí, kvůli nim však na finální okupaci města Arkadlaku pavouky zbývá jen pár dílů a likvidace stvůr budí dojem, že vlastně nemohlo být nic snazšího.
To jsou však jen drobnější vady a faktem zůstává, že tolik tvůrčí a časové svobody už oběma autorům nikdy nebylo dáno. Čtenář znalý Pecharovy komiksografie z 90. let ví, o čem ještě bude řeč. Ztraťme však nyní několik slov o metodě obou autorů.
Při seznamování s Pecharovým dílem nelze uniknout dojmu, jak málo chybělo, abychom měli českého Michaela Crichtona. I když do literatury vstoupil v roce 1980 „realistickým“ románem Rivalové z benzínové aleje a v roce 1984 příběhem Havraní doga, jeho nejvýznamnějším literárním přínosem je kombinace důkladného odborného prozkoumání tématu, od něhož pak už stačí fantazii k vlastnímu příběhu udělat už jen malý krůček. Něco na způsob Crichtonova nápadu s izolací DNA dinosaurů z komárů uvízlých v pryskyřici - jen s rozdílem, že o několik desetiletí dříve.
V případě Profesora Dugana postačil známý fakt, že mírná radiologická stimulace může u nižších tvorů zvýšit inteligenci, abychom tak sestoupili do přízračně osvětleného podmořského města myslících hlavonožců. O Nephilovi je škoda ztrácet řeč, tady máme až čapkovské předpovídání budoucího vývoje – ČTK informovala 19. ledna 2002 o tom, že američtí a kanadští biologové se přiblížili tajemství výroby pavoučího vlákna, které je pevnější než ocel, avšak mnohem pružnější, lehčí a nepodléhající korozi. A světě div se, uvedl to zdroj americké vojenské (!) organizace United States Army Soldier and Biological Chemical Command v massachusettském Naticku. Stejně předvídavé motivy nalezneme i v Pecharových povídkách Olej krále Rámy o léku na malomocenství, či nedokončeném (zatím 250 stran) románu Návrat bez konce o zátměňové expedici do divokého Kurdistánu. Jako horkou novinku doplňujeme, že dění na Blízkém východě autora stále více motivuje k dokončení tohoto pozoruhodného díla.
. Pištěkův přínos je neméně svébytný – každý příběh kreslil odlišnou technikou, jakoby experimentoval či hledal co nejlepší styl, takže celá „trilogie“ budí dojem organického navazování. Posuďte sami – příběhy autoveteránů probíjejících se mongolskou stepí i sibiřskou pustinou jsou načrtnuty nervně, jakoby za jízdy na kapotě vozu, kde není čas na vybarvení všech políček (koneckonců během práce na 10. 000 mil Pištěk stále ještě aktivně závodil). Ticho mořských hlubin zase doprovází plošné a uklidňující stínování tuší . , zatímco konflikt s vojenskoprůmyslovým komplexem a antimilitaristický tón vyhrocuje ostrá pérovka. Bylo v tom jistě také umění možného, protože časopis přecházel počátkem 70. let na méně kvalitní papír, šetřilo se, kde se dalo a tiskárna zvládla jen málo - výsledek je však navýsost originální. A pak, že nejlepší díla nevznikají pod tlakem okolností.
.
Závěrem je třeba dodat, že tvůrčí potenciál dvojice se „trilogií“ ani zdaleka nevyčerpal. Když se Pechar a Pištěk rozcházeli, měl první z nich v hlavě plán mobilní větrné elektrárny, odkoukaný od vlastního komiksového projektu „Rukáv“ z Pavouka Nephily, druhý se zase snažil udat scénář podle téhož komiksu některému z hollywoodských studií. Jeden žasne, kam až komiks může člověka vést... Ale o tom až jindy.
Pokračování: Pecharův a Pištěkův příští život
