Přece nechcete po divákovi v kině, aby plných devadesát minut sledoval Croftové záda, nehledě na to, že její přední část je podstatně zajímavější? Proto je záhodno nafasovat od scénáristy pořádný děj. A ten, ještě před filmem, . fasovali výteční komiksoví kreslíři zvučných jmen. Tak hlavně tu byl (a je) Michael Turner, jehož tvorbu jsme mohli okoštovat v Crwi č. 11. Ti, kdož v crossoveru Tomb Raider a Witchblade – Vendeta smočili své zvlhlé zraky, patrně plesali nad pochmurnou atmosférou a jako kancelářský papír natrhanými lidmi, kteří zdobili koberce a podlahy svými krvavými impresionistickými malbami. Nejeden znalec moderního umění by z nich vycítil onu prchavou jedinečnost okamžiku, kterou zde napáchal dětinský děda Moralt, mívající v oblibě občas se proměnit do podoby zrůdného démona. Mně osobně se tahle vykradačka hrobů líbila víc na papíře, než z laskavé tváře mého monitoru (čímž nechci nějak popřít, že jsem jednu dobu také šílel a proháněl tu prsatou archeoložku po všelijakých dírách – hodně se mi líbilo, jak vzdychala, když přemisťovala ty těžké krychle). A ještě se nám na území Čech a Moravy představila v celkem hutném comicsbooku Legenda o medusině masce od vydavatelství Calibre publishing. Proto má možná filmová Lara blíže ke komiksu, nežli k počítačové hře (a není to nějaký chvalozpěv na kreslený seriál jako žánr, ale celkem . logický fakt, už jenom z toho důvodu, že komiks je nejbližší příbuzný filmu a počítačová hra naopak má s filmem společné snad jen pohledy kamery – a to ještě ne vždy).
Nicméně premiéra Tomb Raidera byla napjatě očekávána nejen fanoušky, ale snad i všemi heterosexuály (mužského pohlaví, pochopitelně), bisexuály, lesbami a šimpanzi (orangutany nevyjímaje), kterým se líbí pěkné holky (a ty, které navíc při trojitém saltu proděraví lebky dvěma vlkům, jednomu medvědovi a jednomu velociraptorovi svými automatickými devítkami obzvlášť – pro ortodoxní… ehm… uctívače Lary Croft: ano, těmi devítkami jsem opravdu myslel její pistole). Hned první dusno očekávání nastalo, když producenti vybírali představitelku . hlavní role. Já osobně fandil Denise Richardsové, ačkoliv na tuhle práci byla možná přece jenom moc sladká. Padla však spousta dalších libozvučných jmen (někdy i nelibozvučných, za všechny např. Demi Mooreová), než se tvůrci prodrali k Angelině Jolieové, proti které jsem také nic neměl a rozhodně se pro Laru hodila nejen hrudní výbavou, kterou jí ovšem stejně ještě zvedli. Vše se pak začínalo pomalu rýsovat: kdo bude na režisérské sesli, kdo to napíše, kolik do toho studio narve peněz (no,… narvalo hodně) a tak dále, a tak dále. První fotografie z natáčení vypadaly dobře. Velmi dobře. Angelina v šortkách a vycpaném tílku s dvojicí rychlopalných zbraní u stehen na nich pózovala snad ještě lépe, než její digitální kolegyně s hranatými obrysy a snímky měly krásný akční nádech. Vždyť . režií byl pověřen Simon West, autor kinohitu Con Air a to mohlo znamenat, že výsledek nebude špatný. Možná dokonce dobrý. Či snad až velmi dobrý… A pak to přišlo.
Lara Croft: Tomb Rider měl u nás premiéru 23. srpna 2001 (což snad ani není tak důležité), ale všelijací fajnšmekři už z načerno stáhnutých kopií věděli, co se na diváky řítí. Velké očekávání přineslo (jak už to tak bývá) velké zklamání. Výplod Simona Westa je, abych tak řekl, neuspokojivý. Když budu mermomocí pozitivní, rád bych kladně ohodnotil výkon Angeliny Jolieové a nádherné úvodní logo Paramountu, kterého se asi nikdy nenabažím. Tím květomluva hasne. Nezbývá, než zabořit perverzní skalpel kritiky do celuloidového pacienta. Kosa na kámen uhodila především ve scénáři. Přestože ho pilovaly tři mozky (Patrick Massett, John Zinman a samotný Simon West), vypadá to, jako by se snažily o tak dokonalý dějový nářez, že jim hrnec bohatého guláše nakonec začal nekontrolovatelně přetékat. Aby se cesta už takhle dost zašmodrchané nitě dala nějakým způsobem pochopit, věnuje film mnoho prostoru blábolivým sekvencím, kde různé postavy v různých rozhovorech sdělují divákovi co a proč se to tak děje. A to je nuda. Navíc tu máme nějaké padouchy (jestli zase chtěli ovládnout svět nebo co…?) s nimiž byl otec Lary nějak zapleten. Dále planetární konjunkci, jež se odehraje každých… . ono je to vlastně jedno, každopádně je to mnoho let a číslo je pěkně kulaté, aby se dobře pamatovalo (jak už to u filmových přírodních jevů bývá). Pak záhadné hodiny, aktivující se vždy před příchodem konjunkce (každých 5000 let – přece jen jsem si vzpomněl), což musejí být sakra staré hodiny, ale co, je to jenom film. Je tu i nějaký přístroj, který má co dočinění s časem a ještě trojúhelník rozpůlený na dvě části. K tomu připočítejme Lařino trauma z dětství, kdy jí umřel táta (kterého hraje její – zatím živý – opravdový táta John Voight), plus pomateného technika a poněkud britského sluhu a také spoustu zemí, ve kterých se Lara vždy bez problémů domluví a tohle a tamto a je pak toho trochu moc…
Trochu moc na to, aby se do škvírek mezi neustálým vysvětlováním vešla nějaká ta akce. A když už, většinou je natolik stupidní a přihlouplá, že dokáže i nudit (což, nutno poznamenat, jsem ještě u akčních scén nezažil). Ke všemu je to přístupný film (kvůli mincím, samozřejmě) a je to znát. Kdyby se tam mordovali alespoň ty vlci! Pravda, pár lidí tam lehne, ale stejně bych čekal od snímku tohohle typu něco víc. Třeba různé nástrahy a pasti, které by na několika bezvýznamných postavách ukázaly svou nebezpečnost (vzpomeňme na klasiku z úvodu Dobyvatelů ztracené archy; dva lidi v té jeskyni zařvali kvůli jasnému důkazu, že tady jde fakt vo hubu). Hlavní záporák se navíc nedočká pořádně bestiálního konce. Co to je? Kde jsou indianajonesovské exploze hlav, roztrhání krokodýly po dlouhém pádu ze skály či urychlené zestárnutí do podoby kostlivce? Ne snad, že bych patřil mezi úchyly ujeté na krev a vnitřnosti (ovšem nemohu říci, že by snímek Braindead – . živí mrtví své kouzlo neměl), ale podobný typ dobrodružného filmu si podobné scény vyžaduje. Nemusí se samozřejmě zacházet do detailních naturalistických lahůdek, přesto však: jak má divák dostat onen pocit zadostiučinění, když padouch je ďobnut kudličkou? Můžete si říct, „patří mu to!“…? Po tom všem, co provedl? Je toho však víc. Jeskyně, které filmová Lara prolézá nejsou vůbec nebezpečné. Dalo by se tam nainstalovat zábradlí a umělé osvětlení a děti ze školky by tam mohly chodit na exkurze. Chybí medvědi, netopýři, hadi, příšery (no, abych uvedl věci na pravou míru – něco jako parodie na obludu tam bylo, kamenné komando historických soch v čele s mohutnou kamennou bohyní či co, ale co je to za hrůzu, když ji vyřídíte několika ranami z pistolí? to Gandalf měl s Balrogem větší fachu) a další elementy, které jsme tak rádi likvidovali ve hře. A mohli bychom pokračovat dál a dál a bylo by to na spoustu řádek. Na závěr už tedy vytknu jen přílišnou dokonalost hlavní postavy. Proč na všechno musí přijít právě Lara? A proč na to přijde tak hned a s takovou jistotou? Ani veliký Indiana Jones na všechno nepřišel sám a párkrát se dopustil omylů a chyb, čímž byl mnohem sympatičtější hrdina. . Ovšem chyba Angeliny Jolieové to není (neříkám to kvůli tomu snad, že bych na ní byl vysazený, to nejsem už jen proto, že mám raději ty s menšíma… ušima). Chyba je opět ve scénáři a špatném pochopení tvůrců hlavní hrdinky. Vždyť i v samotné hře kolikrát šlápla vedle. Jen si vzpomeňte, jak často jste slyšeli její ááách, když to vzala střemhlav na ostré zakrvácené hroty (což ve filmu pochopitelně nejde, tam jdou jenom ty malé chybičky).
Trochu moc na to, aby se do škvírek mezi neustálým vysvětlováním vešla nějaká ta akce. A když už, většinou je natolik stupidní a přihlouplá, že dokáže i nudit (což, nutno poznamenat, jsem ještě u akčních scén nezažil). Ke všemu je to přístupný film (kvůli mincím, samozřejmě) a je to znát. Kdyby se tam mordovali alespoň ty vlci! Pravda, pár lidí tam lehne, ale stejně bych čekal od snímku tohohle typu něco víc. Třeba různé nástrahy a pasti, které by na několika bezvýznamných postavách ukázaly svou nebezpečnost (vzpomeňme na klasiku z úvodu Dobyvatelů ztracené archy; dva lidi v té jeskyni zařvali kvůli jasnému důkazu, že tady jde fakt vo hubu). Hlavní záporák se navíc nedočká pořádně bestiálního konce. Co to je? Kde jsou indianajonesovské exploze hlav, roztrhání krokodýly po dlouhém pádu ze skály či urychlené zestárnutí do podoby kostlivce? Ne snad, že bych patřil mezi úchyly ujeté na krev a vnitřnosti (ovšem nemohu říci, že by snímek Braindead – . živí mrtví své kouzlo neměl), ale podobný typ dobrodružného filmu si podobné scény vyžaduje. Nemusí se samozřejmě zacházet do detailních naturalistických lahůdek, přesto však: jak má divák dostat onen pocit zadostiučinění, když padouch je ďobnut kudličkou? Můžete si říct, „patří mu to!“…? Po tom všem, co provedl? Je toho však víc. Jeskyně, které filmová Lara prolézá nejsou vůbec nebezpečné. Dalo by se tam nainstalovat zábradlí a umělé osvětlení a děti ze školky by tam mohly chodit na exkurze. Chybí medvědi, netopýři, hadi, příšery (no, abych uvedl věci na pravou míru – něco jako parodie na obludu tam bylo, kamenné komando historických soch v čele s mohutnou kamennou bohyní či co, ale co je to za hrůzu, když ji vyřídíte několika ranami z pistolí? to Gandalf měl s Balrogem větší fachu) a další elementy, které jsme tak rádi likvidovali ve hře. A mohli bychom pokračovat dál a dál a bylo by to na spoustu řádek. Na závěr už tedy vytknu jen přílišnou dokonalost hlavní postavy. Proč na všechno musí přijít právě Lara? A proč na to přijde tak hned a s takovou jistotou? Ani veliký Indiana Jones na všechno nepřišel sám a párkrát se dopustil omylů a chyb, čímž byl mnohem sympatičtější hrdina. . Ovšem chyba Angeliny Jolieové to není (neříkám to kvůli tomu snad, že bych na ní byl vysazený, to nejsem už jen proto, že mám raději ty s menšíma… ušima). Chyba je opět ve scénáři a špatném pochopení tvůrců hlavní hrdinky. Vždyť i v samotné hře kolikrát šlápla vedle. Jen si vzpomeňte, jak často jste slyšeli její ááách, když to vzala střemhlav na ostré zakrvácené hroty (což ve filmu pochopitelně nejde, tam jdou jenom ty malé chybičky).
Jak to tedy shrnout? Asi tak, že pořád jsou hry a komiksy nejlepší. Pokud by chtěl někdo znovu vyhrabat Laru z jejího filmového hrobu, který dobyla vcelku bezpečně, musel by nejspíš přitvrdit a zjednodušit děj. Simon West pěkně rozehrál sakra jednoduché drama v Con Airu, v němž šlo jenom o to, že nějací vězni lohli letadlo. Stačilo to a byla to bomba. Laře by prospělo, aby měla podobně primitivní zápletku a pak by se akce nabízely samy a možná by ani nebyly tak samoúčelné, jako v tomto snímku. Pak by třeba slečna Croftová kralovala v dalším masovém médiu a k řadám fanoušků, již tak velmi početným, by setřeba přidalo ještě více nadšenců… orangutany nevyjímaje.
