Původně sešitová trojice z roku 1994 (souborné vydání už v sépiovém tónování vyšlo v listopadu 2000), to jsou tři kapitoly Stevenova příběhu – a zároveň trojí dějství, kanonizovaná už antickým dramatem (inu, jsme přeci v divadle): . krize – Stevenova návštěva Divadla skutečnosti a setkání s principálem, kolize, toť Steven potácející se mezi jeho nabídkou, obdivem k Mercy (anglicky „milosrdenství“) a tragickými informacemi z novin, a katastrofa…? Závěrečné Velké finále, duel hrůzypána s příliš dlouho ohýbanou duší…
Toto je Divadlo skutečna. Je to hlavní vedlejší atrakce. Dokonalý únik před všedním světem.
Scénář Posledního pokušení (The Last Temptation) vznikal jako druhotný produkt spolupráce Neila Gaimana s rockerem Alice Cooperem na stejnojmenném albu (1994) - ostatně nezaměnitelné líčení hlavního protagonisty na nás pohlíží už z přebalu. I v Posledním pokušení je to tentýž Gaiman, jehož koníčkem jsou skrzreálné příběhy, příběhy, v nichž se za závojem každodennosti procházejí mocné a prastaré bytosti, kde panuje odvrácená strana života a kde tužby a sny člověku vyvstávají před tváří – i ty nejčernější. Divadlo skutečnosti, i když nepoměrně skromnější a intimnější, se pro Stevena stává tímtéž, čím byl pro Richarda Podlondýn z Nikdykde – nový podpovrchový svět překvapení a výhružnosti je náhle reálnější než realita… A jistě zde nejde jen o propad „pod povrch“ země, ale především o hranici (pod)vědomého – temnooký divadelník jako by byl Stevenovým (ale, po pravdě nejen Stevenovým) stínem, oživlou (?) nutností vyrovnat se s vlastním vstupem do tíživého světa „dospělých“…
Já nekupuji duše. Já jsem impresário. Ne pouliční prodavač. Zdraví Tvé duše je ve Tvých rukou. Copak bych Ti lhal?
.
Vypravěčem, který před zraky čtenářovy předestírá Stevenův boj, je Michael Zulli (Sandman, Witchcraft) – a je to právě on, jemuž připadají největší zásluhy za vyznění příběhu. Zulli netříští stránky zbytečně drobnými panely – naopak: v dostatečně velkých políčkách si vyhrává s atmosférickými detaily, prostorovými vztahy i emocíplnou gescí postav; stíny, šrafura, líčení, snové scény, tvorové strnulí i hemživí, gesta, mimika – to je Zulliho mistrné skloubení všech potřebných ingrediencí. Nahuštěnost políček, spolu se záměrně stylizovaným tiskem (hnědá barva na žlutém papíře) místy hraničí s čitelností, celkově ale dodává příběhu bohatství a náboj.
. Už jsi někdy spadl do pasti, chlapče? Na každé stvoření potřebuješ jinou past a taky jinou návnadu. Mši chytá past na myši. Medvědy chytá past na medvědy. A past na Stevena… Jak bude podle Tebe vypadat, co? … Já ji postavil ze strachu a chtíče, z úžasu a bázně, z krve, naděje a hrůzy. Bude to takový zvláštní přístroj z touhy a odporu…
Celé story pak vévodí spoluautor, zpěvák a rocková ikona Alice Cooper, ďábelský principál s uhrančivě podmalovanýma očima, které náhle jako by na Stevena vykukovaly z každé tváře; vrhač sítí, jejichž vlákny je strach, had s cylindrem na hlavě, v jehož kličkách uvízly desítky, které se bály překročit ten přespříliš hraniční práh „dospělosti“, a tak raději zůstaly v neskutečném Divadle skutečna…
Nikdy nezestárneš, Stevene. Neshniješ. Neskončíš. Můžeš se stát součástí Divadla skutečna. Až se sám staneš postrachem, už tě nikdy nic nevyděsí.
Kdo z nás kdy nezatoužil po úniku ze sevření starostí, kdo neměl chuť otočit se k odpovědnosti zády, zůstat hrajícím si dítětem? Ale jak říká Zulli ve svém věnování: Mercy neexistuje…
Jsem starší než ty, chlapče. Jsem starší, než ty kdy budeš. Jsem principál a hra nikdy skutečně neskončí. Já můžu čekat věčně.
Comicscentrum Martina Trojana si udrželo standard bývalého Calibre, od nějž se původně Poslední pokušení očekávalo – což u podobného znamená nejen autorovu předmluvu, vkusný lettering a celkem košer překlad, tvrdé desky a záložku, ale také „odpovídající“ cenu: 349,- Kč…
P.S. Autorem přebalu Cooperovy desky je i sandmanovský obálkář Dave McKean, o společné náklonnosti Gaimana a Coopera k italskému béčkovému horroru či mordýřskému kabaretu z přelomu století Grand Guignol (k němuž se odkazuje i Divadlo skutečnosti) se dočtete více v gaimanovsky nepřímočaré předmluvě... A zde jsou poměrně vyčerpávající bibliografie Neila Gaimana a skromnější Michaela Zulliho (obojí anglicky).
