.
Bavím se představou, jestli bych měla odvahu zabít tohohle chlápka jako ty dva před ním… Ta nejistota mě vzrušuje tím víc, že on mě fyzicky docela přitahuje…
Jill Bioskop
Šest let po Jarmarku nesmrtelných (1980) si neúprosný čtenářský tlak vynutil jeho pokračování pod názvem La Femme Piége (Žena jako past - nástraha čili Volavka) a tím dal vzniknout takzvané Nikopolské trilogii (poslední díl 1992). To slovo "takzvané" je tu ovšem na místě více, než by se na první pohled zdálo zjevné. Nejde tu ani tak o velký časový posun, ani o (obrovský) posun kvalitativní, ale spíš o to, že děj navazuje více než volně a z původního obsazení i reálií nezbylo takřka nic. Všechen prostor dostala Jill.
Jak vypadá… je celkem zbytečné popisovat: stačí se podívat na obálku či prohlédnout pár stránek (ukázek). A co je zač…? Velmi zvláštní dopisovatelka - dopisovatelka v čase… Jsou dva roky po Jarmarku, rok 2025, ona sedí v londýnském hotelu Savoy, a píše. Její alferacijský přítel a milenec John je zavražděn, jeho bílá krev stéká pod slunečním světlem, které nikdy nemohl spatřit. Jill poprvé bere halucinogen HLV, proti němuž jsou všechny pozemské drogy sotva bylinkovým čajem, zatímco v blázinci Svatého Salvátora se Alkidis Nikopol konečně probírá ze svého šílenství; . Horus, odpadlý bůh (možná i s velkým "B"), se rozhoduje vykašlat na práci pohonné jednotky zabetonované v létající pyramidě jeho soukmenovců a v záplavě krve se vrací na Zemi.
Ve znamení této tělní tekutiny se odvíjí celý děj. Ve znamení krve, krve lidí ve špatný čas na špatném místě i krve těch, které k sobě Jill láká jako kudlanka, jako smrtící past. Zabíjí své (skoro)milence jednoho po druhém, bez výčitek, bez soucitu a sama se pomalu dostává do područí drogy; její svět se prolne s noční můrou, její realita se stane fikcí a fikce realitou. Potřísněna krví, která nejde smýt a svými modrými slzami míří ke konečnému střetu s Horem i Nikopolem. Její šílenství propuká naplno…
. Pokud se vám předchozí líčení zdá zcela nesrozumitelné, nelogické a naprosto šílené, pak jste právě pochopili atmosféru tohoto comicsu; příběh sám je krátký a nepodstatný. Na rozdíl od předcházejícího Jarmarku nesmrtelných a jeho strnulé, nudné a necomicsově podané politické angažovanosti se zde Bilal nechal nepochybně okouzlit svým o tři roky starším mistrovským kouskem Partie de Chasse (Hon), posledním dílem "Legend dneška", který spáchal spolu se scénáristou Pierre Christinem (např. série Valerian). Stejně jako Hon se i Volavka nese ve stylu neustálého prolínání reality s fantazií i fikcemi jednajících postav (tentokráte jen Jill), jejichž přání, myšlenky a strachy se zhmotňují, jak pro ně tak i pro čtenáře, v personifikacích skutečných událostí a jevů. Proti Honu a "Jarmarku" je ale odvržena veškerá politika, ideologie či varování před jejich zhoubným vlivem. Časový odstup, a s ním spojená zkušenost Honu, byl tentokrát tím nejlepším řešením. Díky nim Bilal definitivně našel svou parketu spočívající v umném pohrávání s čtenářovými myšlenkami a očekáváními a s matením toho, co je skutečné, co je nám tak prezentováno a co se realitou stát může právě jen díky naší víře. Skutečnost nejspíš nepoznáte nikdy. Kořeny východní a střední Evropy, její propagandy, samizdatu a čtení mezi řádky zde přineslo své ovoce: zrodilo se mistrovské dílo.
Autor navíc dospěl i kresebně. Zmíněných šest let odstupu znamenalo další obrovský skok kupředu. Již dříve (poprvé pořádně právě v "Jarmarku") Enki koketoval s novou (a dnes pro něj typickou) technikou couleur directe - přímým nanášením barev, ale zde tento mix kresby tuší, pastely a akvarelovými a temperovými barvami konečně dokázal sladit do vzájemné dokonalosti. Proti "Jarmarku" se stínování a přechody barev vyhladily, hrubá šrafura tuší se přerodila do svého podstatně intimnějšího a elegantnějšího nástupce a akvarel/tempera se staly skutečnými tvůrci tvarů a obrysů. Základem jsou ovšem jednoznačně pastely částečně pokryté malbou a jemně dotvořené tuší. V celkovém součtu vznikla dokonalá, plastická a vycizelovaná malba s obrazy zahlcenými krví a neuvěřitelnými barevnými odstíny, malba jako stvořená pro extrémní emoce. Bude vás unášet a smýkat a hnát příběhem, až jí budete mít plné oči a ona se vám konečně uhnízdí v těch nejhlubších zákoutích vašeho mozku. Z ilustrovaného vyprávění se spoustou obtížného textu ("Jarmark") se stala rychlá a svižná jízda. Enki se konečně sám naučil promlouvat comicsově. Text je omezen, jednotlivé obrázky velké, monology hlavní hrdinky organicky souvisejí s obrazem. Na závěrečných stránkách se budete muset už opravdu pevně držet, aby vás dravost a síla vyprávění nestrhly přes palubu přímo pod rotující lodní šrouby.
.
Po takovém nářezu vám tak už takřka nedojdou chyby v českém vydání, které se jinak kvalitou tisku, papíru, překladu i formátu nechá srovnávat s evropskými standarty. Lettering je totiž opět špatný, ale kvůli malému počtu klasických bublin si toho všimnete jen na pár místech (přesto jde opět o horkého kandidáta - spolu s Rohatým bohem - na Ucho českého comicsu za rok 2003). Rovněž zamrzí i lehce se křivící desky (důvěrně znáte již z Arnala). Jinak je to naštěstí vše.
Mistrovská kresba, úchvatná atmosféra, hrátky s realitou a božská Jill Bioskop, to jsou hlavní magnety tohoto alba. Fascinující vize plné krve a kontrastních temně laděných barev; plné poetiky omšelých a dokonávajících pozůstatků technické civilizace - Enki Bilal ve své nejryzejší podobě. Stačí jen natáhnout ruku…
