"Lá kažlu na řáp! Kažlu! Lá chci mijovat a umíbat res ohlepu na řáp nero neřáp! Chci žít a věpět, že semřu! Chci milovat a být milován. Už nechci chcídat veprem při -20 dop sněhem. Chci najít Jill Biozkodovou a zvoje pítě! Chci Jill! Jill, Lill, Lijj? Lijj!!!"
Alkidis Nikopol po částečné dlouhotrvající destrukci osobnosti, Equator-City, 2034
. Historii, tu už každý zná (viz. Aargh! 2), takže ví, že zcela neočekávaně se po dalších symetrických 6 letech Enki Bilal vrátil k projektu, který ho už navěky věků zařadil k nejvýznamnějším (světovým) komiksovým tvůrcům. A pokud tudíž čekáte mezi druhým a třetím dílem stejnou změnu jako mezi prvním a druhým, tak nejste zas až tak úplně na omylu. Změny tu jsou. Posuďte sami.
Kresba. Technika sice zůstala stejná (stále couleur directe), ale pokud jde o její provedení, nemůžeme než konstatovat, že výtvarník opět o kus vyzrál. Ne tak razantním způsobem jako mezi Jarmarkem a Volavkou, ale přesto je vidět, že je opět suverénnější a jistější; kresbám přibylo na živosti, ubylo tuše a i Bilalova největší slabina - obličeje - se konečně posunula ze svých dosud neměnných výchozích pozic: tentokrát už si aktéry rozhodně nespletete.
Příběh. Nu, jeho samotný obsah je (opět - viz Volavka) nepodstatný. Nikopolův syn Niko se místo o politiku města Paříže začne zajímat o svou rodinu a rozhodne se najít svého již přes devět let nezvěstného otce. Stopa vede přes filmové ateliéry Dembi Dolo přímo do afrického Rovníkového města (Equator-City), které již třináct let prochází mikroklimatickou anomálií vyznačující se teplotami okolo mínus 21 stupňů Celsia. Městu vládne typická nadnárodní společnost v nejlepších tradicích cyberpunku (trochu mafie, trochu stroj na peníze a trochu mediální manipulátor), ovšem setkat se tu můžete i s Nikopolem, Horem, Jill a létající pyramidou. Pak už se začnou osobní vztahy poněkud zamotávat; mimo jiné se objevují nové postavy, ale rozhodně si nemyslím, že dokážete uhodnout jak to všechno skončí (pokud si ovšem právě nepřečtete příliš pozorně Aargh! 2).
Scénář. Zde (opět) dochází nejen k viditelné změně příběhu samotného, ale i jeho podání. Zatímco Jarmark je silně u země se držící politická antiutopie, odvyprávěná ve stejně realistickém stylu, a Volavka zas příběhem stavícím na silných emocích a iracionalitě, Rovník nás odkazuje ke spletité, na první pohled zcela volně asociačně navazované dějové lince a experimentálnímu pohrávání si doslova se vším. Díky tomu opravdu nejde o příběh, který by šlo nějak snadno popsat, a těžiště alba tak leží někde úplně jinde (pro srovnání se nabízí snad jen Pixy; samozřejmě ovšem že jen co do přístupu a nikoliv obsahu samotného).
. Rovník je Bilalovi jakýmsi absolventským kouskem a zároveň vyvrcholením a esencí všech jeho dosavadních vypravěčských postupů a zkušeností. Mísí v něm to dobré z předchozích dvou alb (originální vize možné budoucnosti s neomletými a novátorskými vyprávěcími postupy) s novými pozitivy. Již ve Volavce prokázal, že je nejen mistrem kresby, ale že mu hodně říkají i samotná slova. Už minule se jeho texty významně podílely na celkovém dojmu a nyní jejich význam ještě stoupl: rozehrává skutečné hrátky se slovy, které svou úderností a originalitou vtahují do děje plného stejně koncipovaných nápadů. Nápadů působících ne svou silou, ale spíše neotřelostí a zvláštností; nápadů, které nešly přehlédnout ani v minulém albu a zde hrají podstatně větší roli: vytváří fantaskní svět takřka na hranici toho, co bychom mohli považovat za racionálně možné (speciální stupnice pro všechny okolnosti života, zvířecí obyvatelstvo, šachboxing, samotné město atd.). Jako literát tedy Bilal skutečně překvapil: je rozhodně zvláštní a zcela svébytný, s tvořivostí velmi výjimečného druhu. Jak říká jeden můj přítel: Nikopolův svět je tak obrovský a komplikovaný a my z něj vidíme jen tak malou část, že by se o něm dalo vytvořit ještě mnoho dalších alb.
Změna nastala také v ukončenosti: u předcházejících alb (i když u Volavky to již bylo zřejmě záměrem) si můžete povšimnout až příliš prudkého zakončení, daného omezeným francouzským stránkováním. V Rovníku příběh začal a skončil, tak jak byl naplánován, ale také, což je důležitější, jak je pro něj přirozené. Bod navíc.
I po formální stránce nelze než říci, že se Rovník stal jakýmsi průsečíkem Bilalových předchozích zkušeností a používaných postupů. Klasického komiksového vyprávění pomocí za sebe řazených políček opět ubývá, vracejí se z Jarmarku známé úryvky z "novin" a text mnohde přebírá vládu v nesení děje: v těchto případech vše připomíná spíše jen ilustrace, doplněné vzpomínkami zúčastněných postav či jejich dialogy, a nebo, podle modernějších měřítek, storyboard k filmu. Přesto zde již překvapivě nedochází k prostojům a těžkopádnosti vyprávění jako u prvního dílu; Rovník mnohde již nepřipomíná klasický komiks, ale spíše experiment s vyprávěcími postupy několika médií.
. Tento nový přístup je zjevným důsledkem Bilalova v té době již nějakou dobu trvajícího zájmu a spolupráce na filmech a zvláště pak jeho vlastního snímku Bunker Palace Hotel (1989). Přímé následky tohoto zaujetí, ba lásky k filmu (který Bilala zjevně láká podstatně více než komiks) se tak originálním způsobem reflektují i v tomto albu. Nejen, že budete svědky toho, jak vypadají filmové záběry a či přímo filmové pásky překreslené do komiksu, ale zúčastníte se i natáčení hned dvou filmů s Jill a Nikopolem, z nichž jeden dokonce přímo před vašima očima převypraví filmovým způsobem některé pasáže z Volavky! Nejlepší je ale hledat momenty, v nichž se sám Bilal reflektuje jako režisér: jednou prostřednictvím Nikopola, jednou komiksového režiséra, jindy Jill. Navíc když je přitom i celkem dost sebekritický: "A byl to aspoň dobrý herec?" "Nemyslím… herectví nebylo jeho parketa… měl ale vynikající oko, smysl pro obraz a formu… někdy i pro režii…" No, není to úplně přesné vyjádření Bilalových filmových kvalit?
A to je jen jeden z případů jeho nápaditosti: udělat komiks jako film či točit v komiksu komiksový film podle komiksu. To je jednoduše Bilal. Ostatně o jeho vnímavosti a snaze reflektovat současný svět v celé jeho šíři a záběru snad svědčí i tento závěrečný příklad: v dnešních dnech je tento problém zvláště palčivý a i když já sám osobně nesouhlasím s Bilalovým vyzněním, tak v komiksu vložená poznámka o současné neakceschopnosti a přežilosti OSN, jejíž zastaralé vidění má být nahrazeno něčím novějším a životaschopnějším, je alespoň v těchto dnech světové nejednotnosti ohledně války v Iráku více než přesvědčivým důkazem. Tudíž nepodceňujte opravdové umělce, jsou mnohem vnímavější k problémům a zákoutím současného života: album vyšlo roku 1992! A Enki Bilal je právě takovým umělcem, se svou nesnadnou dešifrovatelností a rozletem, ale i ostrým okem vnímavého pozorovatele.
Snad vyplynulo už z mého předchozího nesnadného nalézání výrazů a tápání po co nejvěrnějším vyjádření, že Rovník, stejně jako Volavka, není komiksem pro každého, a to dokonce ani pokud jde o kresbu. Je ostrý a vyhraněný, ale o to víc skutečný. Je pro ty, jež výše vyjmenované znaky berou za své. Jednoduše pro lidi ve vší jejich složitosti.
.
PS: Technické zpracování proti Volavce nezměněno, tedy OK, ovšem to bohužel včetně letteringu, tedy KO. Nicméně musím poznamenat, že to vypadá jako by docházelo k jistému zlepšení, bohužel ale spíše než díky píli sazeče, tak díky pouhé konstrukci tohoto komiksu (málo oblých bublin).
