. Nějaký podnikavec z Mladé fronty pravděpodobně zahlédl originální vydání, povalující se již nějaký ten pátek po regálech speciálek, a zadoufal se svézt na téměř hysterické, filmovým Pánem prstenů rozpoutané tolkienománii. Otázkou zůstává, zda toto načasování nebylo Hobitovi spíše ku škodě…
Kromě hrstky fanů měla česká veřejnost možnost poprvé se s Pánem prstenů v (opět mladofrontí) edici 13 setkat roku 1990; o pár let později se MF rozhodla pro reprinty, maskované do nic neříkajících, tehdy módními hologramy "zdobených" obálek, a postupně doplnila Pána prstenů i dalšími Tolkienovými díly - vyšel Silmarillion i rozvíjející Nedokončené příběhy, přidaly se výpravné, Tolkienem inspirované obrazové publikace, dostalo se i na páně Profesorův životopis, na pultech se objevil místně i časově komplexní Atlas Středozemě; později i surrealistní vyprávěnka Tulák Rover a Tolkienovy básně. S mnohem příjemněji vypravenými Pohádkami i první Knihou ztracených příběhů se do mladofrontího bloku odvážil vmísit toliko Wales, na nějž MF zareagovala obálkami pro změnu extrémně "výpravnými". Po příchodu Jacksonovy akční filmové epopeje se "tolkienologického" materiálu, povětšinou ryze merchandisingového ražení s věčně recyklovanými obrázky z filmu, vyrojilo bezpočet - vůči stylu comicsového Hobita, jehož zřejmě nakladatel hodlá v rámci této tolkienofilské tsunami prosadit, ovšem silně kontrastního…
.
Oproti strhujícímu (či - budeme-li se raději držet knižní předlohy - spíše rozestřenému) Pánu prstenů je totiž Hobit - i ve své knižní předloze - mnohem pohádkovějším, éteričtějším příběhem. Doposud spokojeného, domáckého a ustrašeného človíčka - pardon, hobita! - Bilba Pytlíka nechává Tolkien vyvláčet čarodějem Gandalfem a hordou třinácti trpaslíků vstříc Dobrodružství, kde nechybí zlobři, vrrci, skřeti, elfové a nakonec ani drak. O tom, že cesta pod Osamělou horu a zase zpátky přetaví Bilba v pořádného chlapíka, a že podzemní historka s kouzelným prstenem a potvůrkou Glumem se stane základem Pána prstenů, snad už ani netřeba vyprávět…
. . .
Filmovou vizualitou zešabloněné představě o atmosféře Tolkienova díla navíc v případě Hobita konkuruje ilustracemi Jiřího Šalamouna prodchnuté první české vydání (už z roku 1979) i neméně originální pojetí Tomáše Jirků, jemuž tak Mladá fronta opět podrazila sysifovský balvan jeho vlastního, hotového, ale smůlou olepeného zcomicsování. A do takto přeplněné představy přichází nostalgický, jemně tónovaný akvarel Davida Wenzela; na rozdíl od obou zmiňovaných domácích ztvárnění je méně expresivní a o poznání bližší zasněné a pohádkové atmosféře Tolkienova díla. . A i když některé postavy prozrazují inspiraci ostatními tolkienovskými barvotepci, jeho jakoby vybledlá linka i příležitostné zdobení po okrajích stránek a políček dodávají jeho dílu buket prastarých letopisů…
Tedy alespoň v originále - kromě sytějších barev nahlodává MF jeho atmosféru především dnes tolik "moderní" nakladatelskou slabinou: letteringem. Už v knižní předloze je Hobit vyprávěnkou krajně rozšafnou, a tak i v jeho comicsovém přepisu si textu užijeme víc než dost; o to výrazněji vynikne rozdíl mezi ručním letteringem originálu a počítačovou turbosazbou domácího nakladatele - a způsob, jakým některá SFXka zasahují do obrázku, by zasloužil několikeré vymáchaní grafika pod mostem.
Naštěstí si ale Wenzelovo štětečné mistrovství i samotný tah příběhu (v podání Tolkienovy dvorní překladatelky Stanislavy Pošustové) nenechají jen tak něco líbit, a tak stojí za to, i přes poněkud zanedbaný povrch a stísněnost, vyrazit na jednu pohádkovou cestu do fantasie a zase zpátky…
