. Zásluhou nakladatelství Mladá fronta se tak český čtenář - se zpožděním přesně desetiletým - dovídá o existenci populární italské románové série o inkvizitorovi Nicolasi Eymerikovi, čtené hojně i ve francouzských, německých, španělských, portugalských, ale i hebrejských a srbských překladech. Od roku 1994 se příznivci dočkali zatím sedmi pokračování, po nichž si autor udělal tvůrčí přestávku a nyní se věnuje psaní o Nostradamovi. My máme ovšem jen tu domácí, jednokusovou komiksovou verzi, a s ní si musíme vystačit.
Černobílá kresba a trochu prvoplánový estetický účinek celého díla jakoby mimoděk napovídají, že přes dráždivost a tajuplnost tématu autor především vsadil na jistotu a jel podle prověřeného schématu. Pro inspiraci ale nešel do Jména růže, jak se mu s oblibou předhazuje, nýbrž nejspíš k Sherlockovi Holmesovi. Po boku asketického, bystrého, vnitřními démony štvaného čahouna postavil dobromyslného, prostořekého pyknika, tělnatého frátera Pedra Baguenu, Watsona 14. století. Tím je spolehlivě nastaven potenciál vtipných dialogů "chytrého s natvrdlým". I když po pravdě, žvanivý Pedro připomíná chvílemi i Proklouze, jiného tlouštíka, působícího ve Vernově fantazii ve službách vytáhlého světaznalce Philease Fogga. Inu, schémat lítá ve vzduchu víc než dost. Například i zjištění, že kruťák není kruťákem a v jeho jádru bije čestné srdce, které jej po jedenadvaceti letech inkvizitorování přinutí od slídilství dezertovat a hledat azyl v dominikánském klášteře v Geroně. Co se nezbytnosti sexu týče, tu zase zastupuje (opět velmi schématický) "syndrom kolárku", jinak řečeno obecně rozšířená představa o erotické přitažlivosti církví zapovězeného chlapa. Ta je také v závěru, jak jinak, prolomena. Nic moc, ale přece.
. Tím jsme, možná trochu neférově, spočítali nejprve slabiny díla. Těch kladů by se ale taky našlo hodně: kreslíř Francesco Mattioli umí komiks (i když neumí koně), Lenka Staníčková velmi zdařile překládá a hlavně, Evangelisti umí nejen zápletky, ale zároveň je o tažení proti pikartům, a o středověkém sektářství obecně, výborně poučen. Byl by div, kdyby svědivé spekulace o uzavřeném světě sekt patřičně - a trochu scifisticky - nenašlehal a nevygradoval ve hrůzu a tajemství. Historie byla ostatně napsána vítězi, a když už nikdo nezjistí, čím byly sekty katarů (čistých - z řeckého katharoi, odtud česky kacířů) tolik nebezpečné, tak proč si to na účet nespravedlivých dějin jednoduše nevymyslet?
Z děje samotného ovšem nemůžeme a nechceme mnoho prozrazovat, protože pak už by nemusel zbýt důvod po knize sáhnout. Jako megdonaldí hamburger dává kniha přesně to, co se inzeruje a očekává - ani víc, ani míň.
A tak snad jen naťukneme, že inkvizitor je nucen zamířit tam, kde to odskákali dva jeho předchůdci, že se to vše děje na pozadí anglické okupace části Frankrajchu, a že běží o záhadnou sektu luciferiánů. K tomu nádavkem lesy plné znetvořených lidí, světélkující řeka a zápletka s nečekaným zvratem - co víc si na delší cestu vlakem či dlouhý podzimní večer přát?
. V českém prostředí může ovšem komiks udělat ještě trochu víc a suplovat potřebnou rehabilitační tendenci. I když od Ecova hyperrománu z půle 80. let postoj české inteligence ke středověku změknul, stále ještě se pod pojmem "inkvizitor" v naší kotlině vybaví nejčastěji primitiv Jindřich František Boblig z Edelstadtu, vrah asi stovky lidí z let 1678-96 na Losinsku a Šumpersku. Pokud k tomu ovšem nepočítáme zemského škůdce a bratra Žižku, který sice ze svatosvatého Města Pražského inkvizici vypráskal, pak ale působil čtyři roky jako vrchní inkvizitor pro celou zemi a pikarti si mohli gratulovat, když je "jenom" nechal v prosinci nahaté pomrznout.
Komiks sice mnohá schémata vleče dál (život ve venkovských sektách nebyl žádná idyla a tvrdost katarských vůdců si s inkvizicí nezadala), přeci jen ale stojí za to. Komiksovým katarům přejeme čistou zábavu!
