Poměr "nezapomenutelných individualit" a archetypů je zajisté poměrem nerovnoměrným. Dokonce můžeme tvrdit, že každá, byť nejméně typická postava je součástí nějakého archetypálního vzorce. Základní rozdíl mezi filmovou a komiksovou postavou spočívá v širším slova smyslu hlavně ve vztahu hrdiny k probíhajícímu dění a vývoji jeho psychiky. Filmová rovnice vztahu "hrdina-dění-vnitřní proměny hrdinovy psychiky" probíhá většinou tak, že hrdina, ovlivněn děním, prodělává vnitřní vývoj. Na konci filmu zanecháváme hrdinu v jiném rozpoložení, než v jakém jsme ho našli na začátku. Samozřejmě i samotný hrdina může být hlavním hybatelem dění - nemusí (a většinou také není) pouhou pasivní složkou děje.
. I komiks disponuje celou galerií různých postav, které prodělávají podobný vývoj. Je tomu většinou v případě samostatných komiksových alb jako např. ve variaci na Nový Zákon Le Grand Pouvir de Chninkel (Šinklova veliká síla, Rosiński-Van Hamme), ojedinělé můžeme tuto tendenci sledovat i u větších sérií (Thorgal). Převládá ale množství komiksových hrdinů, kteří prodělávají nulové psychologické posuny, jejich přítomnost v obměňujícím se dění a prostředí je konstantní a neměnná. Fyzická stránka hlavní postavy není podřízena plynutí času, hrdina nestárne a je odolný vůči všem vnějším okolnostem, které na něho působí. Snahy tuto konstantu porušit se objevují i v klasických sériích (Batman, Superman), přesto ne vždy důsledně, a jejích hlavním důvodem nebývá snaha o inovaci typologie postavy a porušení archetypálních vzorců zavedenými před desetiletími, ale většinou podmínky tržní ekonomiky (pro velká nakladatelství, jako např. pro Marvel či DC je příznačné, že v případě poklesu prodejnosti dostane série např. nového scenáristu).
Mužský a ženský princip
. Mužský princip je ve své archetypální filmové a komiksové podstatě většinou principem síly, ekvivalentem aktivní složky děje. Prototyp neporazitelného Supermana zplodil bezpočet jemu podobných, dokonalých mužů, nechal je zachraňovat svět a poskytl nezničitelnou tělesnou schránku. Film, pokud není přímo adaptací jednoho z komiksových příběhů, není tímto trendem poznamenán do té míry, co kreslené obrázkové série, které v průběhu svého víc než stoletého vývoje čítají kolem 8000 těchto super-hrdinů. Nemůžeme samozřejmě popřít existenci individualit s výrazně probíhajícím vnitřním vývojem - takové postavy nacházíme i mezi řadami komiksových sérii (Sandman, Millerův Batman - The Dark Knight Returns ad.) či televizních seriálů.
Když se tvůrci komiksů začali zabývat epičtějšími příběhy, rozšířil se také repertoár ženských postav. Nicméně způsob, jakým jsou představovány, zůstává nadále stejný. Žena jako hrdinka celého seriálu, jako vedlejší nebo epizodická postava, je ukázaná formou mnohem schematičtější než mužští hrdinové.
. Ženskou dominantou v epickém comicsu se stává melodrama, protože "jak je známo", žena se řídí city, je stvořená pro lásku atd. Ještě méně zajímavou roli hrály ženy v dobrodružných komiksech. Bezvládné loutky, o které muži bojují (Dale ve "Flash Gordonovi"), krásný doplněk (Jane v "Tarzanovi", Vicki Vale v "Batmanovi") nebo hrdinky-emancipantky, které i přes svá zajímavá povolání skýtající mnohé možnosti (novinářka Brenda Starr, herečka Mary Perkins) tíhly právě k oné schématické melodramatičnosti. Superhrdinky (Super Girl, Wonder Woman nebo Batgirl) jsou na tom, zdá se, ještě hůř - ocitají se v typicky mužské roli (ničení hordy zloduchů, honičky, vendety atp.) nebo truchlí nad ztracenou láskou; hlavně ale jsou ochuzeny o jedno velmi nosné téma: zatímco superhrdina může zachránit útlou krásku ze spáru jakéhokoli nebezpečí, ženská emancipace má přece jen své hranice. Je pozoruhodné, že všechny komiksové ženské postavy, které nezapadají do tohoto klasického schématu, jsou většinou hlavními hrdinkami příběhů s erotickými náměty a jsou sexuálně aktivní. A právě v tomto tématickém okruhu najdeme výrazné individuality jako Barbarellu (Jean-Claude Forest), kterou také můžeme započítat do jedné z více podařených filmových adaptaci komiksového námětu. . Zajímavou postavou je Valentina ("Lanterna Magica", "Valentina pirata" ad., Guido Crepax), kterou s filmem spojuje nejen její obličej - podobá se herečce němých filmů Louise Brooksové -, ale také to, že je příběh (většinou napůl sadomasochistický sen, napůl skutečnost) vyprávěn pomocí důmyslných "filmových" střihů (např. velkých detailů) a Crepax se nesnaží dávat přednost obsahové stránce před vizuální. (O natáčení příběhů Valentiny uvažoval např. režisér Roman Polański.)
Text je součástí ročníkové práce Patrycje Twardowské Komiks a film, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, obor Filmová věda; Brno 1999. Redakčně upraveno.
