. Zvuk je ve filmu jeho integrální složkou. Povětšinou zastává funkci doprovázející nebo dokreslující promítaný děj. Máme samozřejmě na paměti pokusy například René Claira, který se snažil ukázat, že zvuk může ve filmu obraz nahrazovat (zvuky vlaku v tmavém tunelu apod.), víme i, že může být hlavním nositelem atmosféry - jak je tomu v případě všech Hitchcockových filmů, kde hudbu komponoval Herrmann. Zvuk ve filmu tedy nevnímáme jako něco samostatného, ale vždy ve spojení s obrazem, kterému se podřizuje.
Mluvené slovo ve filmu - literární text v komiksu
Do jisté míry se dá uvažovat o tom, že i literární text je integrální, neoddělitelnou složkou komiksu. Nelze totiž říct, že stejně jako u filmu vnímáme v komiksu obraz a zvuk zároveň. Integrální tedy v tom smyslu, že se jednak svou grafickou podobou podílí na kompozici okénka nebo celé stránky, jednak proto, že jeho formální grafická podstata nemusí být pouhým nosičem literárního textu, ale může plnit i jiné významové funkce.
Ještě před nedávnem platilo, že texty v bublinách i mimo ně byly psány ručně a to většinou autorem obrázků, takže i způsob psaní byl poznamenán autorovým uměleckým stylem. Dnes komiksy povětšinou vznikají v tvůrčích skupinách, jejichž struktura připomíná strukturu filmového štábu; letteringu se tedy věnuje specialista a text bývá dosazován počítačově (i fonty ale většinou napodobují ruční styl psaní).
. Text každé postavy může být psán jiným způsobem tak, aby byla znázorněná odlišnost této postavy od postav ostatních, je možné rozlišit výšku hlasitosti tónu, jakým byl text vyřčen. Uveďme dva příklady: v Gaimanově Sandmanovi nacházíme řadu postav, které "mluví" způsobem odlišujícím je na první pohled od postav ostatních. Grafické znázornění způsobu jejich mluvení koresponduje s jejich povahou a je jakousi "grafickou podstatou" jejích samotné existence. Sandmanovy bubliny jsou vyplněny černě s vepsaným bílým textem - prostřednictvím tohoto nekonvenčního řešení cítíme nadpřirozenost této postavy, její temnou (nikoli ovšem zlou) stránku a výraznou dávku elegičnosti. Stejně jako se bílý text vynořuje z černého pozadí, stejně tak je Sandman postavou, která přichází z tmy, její doménou je noc, lidské podvědomí a sen. Další z postav - Delirium, je charakterizována již samotným jménem, ale rovněž nesourodým barevným písmem, psaným neuspořádaně, do spirály či vzhůru nohama. Takto ustanovená konvence v rámci jedné série komiksu umožňuje nahradit obrazy grafickým ekvivalentem zvuku.
. Uderzo v Asterixovi legionářem ukazuje na rozdílnost řeči několika postav pocházejících z různých národů tak, že typickým způsobem upravuje text: Egypťan mluví v hieroglyfech (nebo spíše ve srozumitelných piktogramech), Germán švabachem, Řek písmem upraveným podle vzoru řecké alfabety, atd.
Komiks také rozlišuje formu pro nahlas mluvený text, dialog či monolog (většinou klasické bubliny) o pro monolog vnitřní, myšlenkové pochody, ap. (rovněž bubliny, které se odlišují od předchozích spojením s postupnými menšími bublinami či obláčky). Pro mimoobrazovou naraci nebo komentář disponuje komiks prostředkem plně odpovídajícím názvu: totiž textem "mimo okénko", nebo také často v rámci okénka, ale odděleně.
Film, který byl po prvních třicet let své existence němý, používal také titulků, které objasňovaly dění na plátně, nebo byly přímo dialogickým textem. Ze začátku byly titulky psány jednotvárně, teprve později si tvůrci uvědomili, že i prostřednictvím grafického znaku je možné zdůraznit a podtrhnout expresivitu projevu. Němý obraz přepadení doprovázený titulkem "Pomoc! Pomoc! Pomoc!" z nichž první je psán malým, druhý větším a poslední největším písmem a jsou seřazeny pod sebe, získává zajisté emotivnější rozměr, než kdyby byl psán fontem stále stejně velkým.
Ruchy ve filmu - onomatopoie v komiksu
. Filmový divák prožívá filmovou realitu a její akustický doprovod zároveň, tak jak je na to zvyklý z každodenní zkušenosti; ruchy jsou tedy stejně tak jako mluvené slovo integrální složkou filmového obrazu, jsou schopné ho v některých případech i nahrazovat. Komiks se také pokouší spojit tyto vrstvy v jeden celek například tak, že proměňuje písmo v piktogram (např. zmiňovaný Asterix legionářem), ale zároveň tím, že zavádí bubliny, odděluje slovní a akustickou složku od složky obrazové. Všimněme si, že v bublinách mnohdy nacházíme právě onomatopoie, asémantické zvuky v rámci mluveného jazyka, napodobující akustické efekty reálného světa. Tyto zvuky stojí většinou mimo bublinu, většinou v bezprostřední blízkosti věci, člověka nebo jevu, který tyto zvuky vydává. Jejích grafická podoba je pak úzce spojená s charakterem zvuku, který znázorňuje.
(Základní zásoba onomatopoií pochází z jejich zápisů v angličtině - aaargh, wouah, grooar, crashhh či vloufff nacházíme jak v německých, francouzských či italských komiksech, nicméně jejich původ je v anglické fonetice.)
. Technika
Vývoj techniky poznamenal evoluci jak filmu, tak komiksu. Komiks se od laciného novinového papíru a od omezených grafických možností vypracoval k profesionálně vydávaným knihám s dokonalou kvalitou reprodukce, umožňující ztvárnit nejnáročnější umělecké vize nebo hyperrealisticky napodobovat fotografii. Film se od primitivních kamer a nekvalitních projektorů dostal přes zvuk, barvu a širokoúhlé plátno k využití počítačové techniky, díky níž stoprocentně ovládl zobrazovanou skutečnost - tvůrce může libovolně formovat realitu.
Další z technických aspektů, který spojuje komiks s kinem, je způsob jejich tvoření. Komiksy vznikají často ve tvůrčích skupinách, jejichž struktura připomíná strukturu filmového štábu - K. T. Toeplitz v "Sztuce Komiksu" vyjmenovává funkce lidí, zapojených do procesu tvoření komiksu a zmiňuje: tvůrce, který řídí celek; jeho pomocníky (pencillers) kreslící méně důležité obrázky; tzv. "inkera" (zvýrazňuje tuší původní kresby, nakreslené obyčejnou tužkou), nakonec tzv. "lay out man", který má podobnou funkci jako střihač - sestavuje obrázky do výsledného celku. Do této skupiny počítáme rovněž autora (nebo autory) námětu.
