Film v mnoha případech bezprostředně využívá komiksové exprese kreslených obrazů a titulků, jak je tomu například v úvodní sekvenci komiksové adaptace Flash Gordona - sledujeme dynamický sestřih obrázků originálu. Snad nejčastěji citovaným nalezištěm komiksových titulků a nápisů je film Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii? Fragmenty zvětšených písmen jsou častým motivem ve filmech Jeana-Luca Godarda.
. Zastavme se na chvíli u Godardova filmu U konce s dechem, který v mnohem používá komiksového způsobu narace - najdeme tu například nepřirozeně nehybné záběry, herci jako kdyby pózovali k fotografování. Scéna zabití policisty je ukázána spojením dvou obrazů: záběrem na ruku s pistoli a záběrem policisty ve chvíli, kdy právě upadl na zem. Nevidíme ani střelbu ani smrt policisty; zvuk výstřelu slyšíme v okamžiku střihu mezi těmito dvěmi obrazy - jistým způsobem je spojuje. Takové sestavení záběru připomíná selektivnost typickou pro komiks. Godard uplatňuje také velké množství možných úhlů pohledu, často z ptačí perspektivy. Komiksový je i samotný začátek filmu - monolog hlavního hrdiny přímo na kameru za jízdy odcizeným autem.
David Chute v článku „Komiksy ovládají kino“ (David Chute, „Komiksy opanowują kino“, resume W.Wartenstein, Kino, 1983, č.2, s.26.) vyjmenovává filmové tvůrce, kteří v mnohém čerpají z komiksové poetiky: Sam Fuller, Russ Meyer, Steven Spielberg, Brian DePalma, Joe Dante, George Lucas, Sergio Leone a mnoho dalších. Chute vidí inspiraci v horrorech a thrillerech 80. let (Poltergeist, Návrat oživlých mrtvol ad.) a v populárních sériích nakladatelství EC (Entertaiment Comics), které bylo v 50. letech přímým původcem masového odporu komiksové tvorby. Výraznější vztahy mezi komiksem a filmem můžeme pozorovat například ve filmech Stevena Spielberga (1941, série Indian Jones ad.) a v Lucasově heptalogii Hvězdných válek - tyto vztahy výrazně ovlivňují strukturu představovaného světa a konstrukci postavy hlavního hrdiny.
. Chris Marker ve filmu Rampa (1962) jako vyprávěcího prostředku používá sledu statických, dynamicky sestříhaných záběrů, doprovázených mimoobrazovým komentářem.
Samozřejmě mimoděk se nám nabízí srovnávání filmového obrázkového scénáře (storyboardu) s komiksovým dílem. Tvůrce filmu si pro lepší orientaci v dosud nesestříhaném díle si může pomoct obrázkovým scénářem, jako to například dělá režisér a scénárista Saša Gedeon, který si precizně dopředu rozkreslí plánované záběry. Mnozí tvůrci si tuto podobnost uvědomují - na českém komiksovém trhu se měl objevit komiks Samotáři, který napsal autor filmového scénáře Petr Zelenka a kreslil Jaromír Švejdík.
Společné zdroje inspirace
. Společným prvkem spojujícím obě umění mohou být také inspirační zdroje, které nachází film a komiks v literatuře, výtvarném umění (tvorba H. R. Gigera) či architektuře - za zmínku stojí celý obrovský projekt Schuitena a Peeterse Les Cités obscures, imaginární svět s množstvím měst, po kterých existuje velmi důkladný průvodce seznamující nás s jejich kulturou a hlavně architekturou (Le Guide des Cités). Tvůrci jsou znatelně ovlivnění architektonickým stylem přelomu století, secesí a art deco, město Ubricande se stylově odvolává k bauhausu, obzvláště pak k „totálnímu designu“ Waltera Gropia. V prostředí tohoto světa se odehrává děj několika na sobě nezávislých komiksů (La Tour, L´archiviste ad.) a jednoho filmu (Taxandria, režie Raoul Sarvais; film byl uveden na letošním Febiofestu).
Rozsah společných inspirací je velmi rozsáhlý, zmiňme tedy aspoň ty nejtypičtější, které spojují obě umění s literaturou: již na počátku filmové a komiksové tvorby sledujeme podobnost námětu kreslených seriálů a slapstickových komedií; chronologicky následuje souběžná inspirace literárním dílem E. R. Burroughse o dobrodružstvích Tarzana, která se dočkala mnohých filmových verzí (víc než 40 celovečerních snímků) a komiks obohatila o klasické dílo Burnea Hogartha. Pro období hospodářské krize - léta třicátá - jsou příznačná díla s kriminálním námětem (film noir, komiksy s detektivní zápletkou). Za druhé světové války se objevují díla s válečnou tématikou, po jejím skončení s tématikou špionážní. Undergroundová hnutí propukající v 60. letech zasáhla jak komiks (tvorba Richarda Crumba), tak i film. V letech 70. a 80. nastupuje vlna thrillerů, science-fiction a fantasy (knížky Roberta E. Howarda o dobrodružstvích Conana se dočkaly jak filmového, tak komiksového zpracování). Tyto zaběhnuté inspirační mechanismy fungují i v dnešní době.
. Zájem filmu a komiksu o literární předlohy nám připadá zcela přirozený. Film k adaptaci literárního díla přistupuje tvůrčím způsobem (filmové adaptace např. Andrzeje Wajdy, Stanleye Kubricka či Františka Vláčila), kdežto komiks při těchto pokusech z větší míry troskotá. Skoro všechny pokusy o převedení literárního díla na komiksovou půdu spojuje jedno - neúnosně nízká úroveň, rezignace na jakékoli umělecké snahy a neúprosná kondenzace děje. Výjimek nalezneme jen málo; bezesporu k nim patří cyklus Philippa Druilleta Salammbo podle Flauberta a také adaptace Ostrova pokladů Roberta Louise Stevensona, kterou převedl do komiksové podoby Hugo Pratt. V obou případech je literární text převyprávěn pomoci originální kresby tvůrců a snaží se vyobrazit plnost děje, nikoli ho pouze mechanicky shrnout.
Text je součástí ročníkové práce Patrycje Twardowské Komiks a film, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, obor Filmová věda; Brno 1999. Redakčně upraveno.
. Zastavme se na chvíli u Godardova filmu U konce s dechem, který v mnohem používá komiksového způsobu narace - najdeme tu například nepřirozeně nehybné záběry, herci jako kdyby pózovali k fotografování. Scéna zabití policisty je ukázána spojením dvou obrazů: záběrem na ruku s pistoli a záběrem policisty ve chvíli, kdy právě upadl na zem. Nevidíme ani střelbu ani smrt policisty; zvuk výstřelu slyšíme v okamžiku střihu mezi těmito dvěmi obrazy - jistým způsobem je spojuje. Takové sestavení záběru připomíná selektivnost typickou pro komiks. Godard uplatňuje také velké množství možných úhlů pohledu, často z ptačí perspektivy. Komiksový je i samotný začátek filmu - monolog hlavního hrdiny přímo na kameru za jízdy odcizeným autem.
David Chute v článku „Komiksy ovládají kino“ (David Chute, „Komiksy opanowują kino“, resume W.Wartenstein, Kino, 1983, č.2, s.26.) vyjmenovává filmové tvůrce, kteří v mnohém čerpají z komiksové poetiky: Sam Fuller, Russ Meyer, Steven Spielberg, Brian DePalma, Joe Dante, George Lucas, Sergio Leone a mnoho dalších. Chute vidí inspiraci v horrorech a thrillerech 80. let (Poltergeist, Návrat oživlých mrtvol ad.) a v populárních sériích nakladatelství EC (Entertaiment Comics), které bylo v 50. letech přímým původcem masového odporu komiksové tvorby. Výraznější vztahy mezi komiksem a filmem můžeme pozorovat například ve filmech Stevena Spielberga (1941, série Indian Jones ad.) a v Lucasově heptalogii Hvězdných válek - tyto vztahy výrazně ovlivňují strukturu představovaného světa a konstrukci postavy hlavního hrdiny.
. Chris Marker ve filmu Rampa (1962) jako vyprávěcího prostředku používá sledu statických, dynamicky sestříhaných záběrů, doprovázených mimoobrazovým komentářem.
Samozřejmě mimoděk se nám nabízí srovnávání filmového obrázkového scénáře (storyboardu) s komiksovým dílem. Tvůrce filmu si pro lepší orientaci v dosud nesestříhaném díle si může pomoct obrázkovým scénářem, jako to například dělá režisér a scénárista Saša Gedeon, který si precizně dopředu rozkreslí plánované záběry. Mnozí tvůrci si tuto podobnost uvědomují - na českém komiksovém trhu se měl objevit komiks Samotáři, který napsal autor filmového scénáře Petr Zelenka a kreslil Jaromír Švejdík.
Společné zdroje inspirace
. Společným prvkem spojujícím obě umění mohou být také inspirační zdroje, které nachází film a komiks v literatuře, výtvarném umění (tvorba H. R. Gigera) či architektuře - za zmínku stojí celý obrovský projekt Schuitena a Peeterse Les Cités obscures, imaginární svět s množstvím měst, po kterých existuje velmi důkladný průvodce seznamující nás s jejich kulturou a hlavně architekturou (Le Guide des Cités). Tvůrci jsou znatelně ovlivnění architektonickým stylem přelomu století, secesí a art deco, město Ubricande se stylově odvolává k bauhausu, obzvláště pak k „totálnímu designu“ Waltera Gropia. V prostředí tohoto světa se odehrává děj několika na sobě nezávislých komiksů (La Tour, L´archiviste ad.) a jednoho filmu (Taxandria, režie Raoul Sarvais; film byl uveden na letošním Febiofestu).
Rozsah společných inspirací je velmi rozsáhlý, zmiňme tedy aspoň ty nejtypičtější, které spojují obě umění s literaturou: již na počátku filmové a komiksové tvorby sledujeme podobnost námětu kreslených seriálů a slapstickových komedií; chronologicky následuje souběžná inspirace literárním dílem E. R. Burroughse o dobrodružstvích Tarzana, která se dočkala mnohých filmových verzí (víc než 40 celovečerních snímků) a komiks obohatila o klasické dílo Burnea Hogartha. Pro období hospodářské krize - léta třicátá - jsou příznačná díla s kriminálním námětem (film noir, komiksy s detektivní zápletkou). Za druhé světové války se objevují díla s válečnou tématikou, po jejím skončení s tématikou špionážní. Undergroundová hnutí propukající v 60. letech zasáhla jak komiks (tvorba Richarda Crumba), tak i film. V letech 70. a 80. nastupuje vlna thrillerů, science-fiction a fantasy (knížky Roberta E. Howarda o dobrodružstvích Conana se dočkaly jak filmového, tak komiksového zpracování). Tyto zaběhnuté inspirační mechanismy fungují i v dnešní době.
. Zájem filmu a komiksu o literární předlohy nám připadá zcela přirozený. Film k adaptaci literárního díla přistupuje tvůrčím způsobem (filmové adaptace např. Andrzeje Wajdy, Stanleye Kubricka či Františka Vláčila), kdežto komiks při těchto pokusech z větší míry troskotá. Skoro všechny pokusy o převedení literárního díla na komiksovou půdu spojuje jedno - neúnosně nízká úroveň, rezignace na jakékoli umělecké snahy a neúprosná kondenzace děje. Výjimek nalezneme jen málo; bezesporu k nim patří cyklus Philippa Druilleta Salammbo podle Flauberta a také adaptace Ostrova pokladů Roberta Louise Stevensona, kterou převedl do komiksové podoby Hugo Pratt. V obou případech je literární text převyprávěn pomoci originální kresby tvůrců a snaží se vyobrazit plnost děje, nikoli ho pouze mechanicky shrnout.
Text je součástí ročníkové práce Patrycje Twardowské Komiks a film, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, obor Filmová věda; Brno 1999. Redakčně upraveno.
