Jako příslovečný blesk z červencového nebe udeřil na provizorní plátna karlovarských kin Oldboy Park Chan-wooka. Byly první dny prázdnin roku 2004, pozornost evropského filmového světa na sebe lákal 39. ročník MFF KV a ve zkoprnělém Velkém sálu hotelu Thermal se kázalo o postmoderním vypravěčství. Kdo trochu sleduje dění ve světové kinematografii, nemohl minout hlasy hovořící o jihovýchodní Asii jako o veliteli světové tvorby. Překvapivě to nejsou české skvosty, ani Hollywood, z jehož názvu se vyvinul přívlastek symbolizující kastraci autorské odvahy a pokrokovosti, ale opomeneme-li na chvíli Japonsko, Thajsko a HK Stars, zjeví se před námi divoká Jižní Korea jako centrum celuloidové evoluce.
. A právě z téhle bublající líhně na extravagantní a konvencemi nesvázané talenty vyběhl Park Chan-wook (mezi příznivci důvěrně známý třeba jako autor Sympathy for Mr. Vengeance) se svou vizuální zběsilostí, která v Cannes 2004 uchvátila samotného Quentina Tarantina. Tuhle poznámku neříkám z obdivu k chlapíkovi, kterému při pohledu na Umu Thurman s katanou běhá mráz po zádech a ještě kolem ní vystaví „prý nejlepší kung-fu film všech dob“ (nemohl jsem si to odpustit, Quentin je prostě srandista), ale jako jasné shrnutí důvodů, proč si Oldboy mohl vcelku snadno vydobýt ve světě kultovní statut. Neexistuje lepší reklama než hlášky velikého QT a neméně velká Velká cena poroty z Cannes, kterou právě Tarantino šéfoval. S tímhle vkladem se vám začnou samy otevírat kinosály všech ras i národností a s ní i cesta k pozornosti mainstremového diváka (i do TOP 250 na IMDb). A pak uplyne nějaký ten pátek a v Americe se vás pokusí zprznit remakem…
Ale neodbíhejme od recenze k sociální kritice a vraťme se k Oldboyovi, k rozervanému příběhu pomsty, který začal kdysi dávno na mostě. I když… sami jistě chápete, že film s puncem totální divočiny nemůže mít přesně definovaný začátek, že víceré startovní bloky a časově roztříštěná dějová struktura sedí k téhle filmové kastě jako tanga mezi půlky. Proto neberme Oldboyovi jeho časová tajemství a nepodstatné kličky a nahlédněme mezi čtyři zdi nevkusně vybaveného pokoje, jenž se stal na dlouhých patnáct let vězením zhýralce Dae-sua. Jen on a nekonečný maratón televizní zábavy. Patnáct let. To snad ani nejde přežít.
V jihokorejském filmu se ovšem dějí různé věci, a tak Dae-su nejen že přežije, ale podaří se mu i pláchnout, sehnat pohlednou postelovou kolegyni, ztlouct pár desítek gangsterů a k tomu ještě začít sbírat střípky, které snad vyjeví motivace i identitu jeho trýznitele. Patnáct let je totiž zatraceně dlouhá doba - takováhle krádež si odplatu zaslouží!
V jádru jednoduchý příběh, v němž se operuje (v duchu nejlepší asijské tradice) s nadčasovými motivy a staletími prověřenými archetypy (bližší specifikace by z děje prozrazovala až příliš), byl scenáristy rozemlet na kousíčky, tak aby dokonale korespondoval s živočišným stylem Park Chan-wooka. Ten se dle hesla „pořád kupředu“ ani na moment nezastaví a tlačí do filmu jednu režijní vykutálenost za druhou. Nápad se valí za nápadem, prolínačky, přehnané detaily, neurvalá i rytmická montáž (využívající výtečného soundtracku), to jsou instrumenty, s nimiž Park Chan-wook řídí úchvatné vizuální manévry, vhodné pro předvídání filmové budoucnosti.
. Uhlazenost nechť si šlechtí v Hollywoodu. Park nemá problém měnit své vyjadřování z minuty na minutu, přeskočit od extrémního počtu střihů k třem minutám bez jediného škubnutí. Přitom by jeho dílko těžko mohl někdo nařknout z bezkoncepčnosti nebo nahodilého střídání formálních postupů. Tak jak se spolu s hlavním hrdinou otřepáváme z šílenství nekonečného žaláře, zklidňuje se i režie Park Chan-wooka, aby v závěru došla k relativně klidnému střídání tragicky romantické a ryze dramatické (snad té nejryzejší) polohy.
Je otázkou osobního diváckého vnímání, jak se vyrovnat s evidentní disproporcí mezi epileptickými vizuály a střídmějším příběhem, jenž vyjma „legalizace“ pomsty a základní věznitelské premisy nevnáší do éteru příliš originalit. Pokud zastáváte klasické dělení, otřepaná fráze, v níž „forma přebíjí obsah“ vám bezpochyby přijde k duhu. Ale v případě Park Chan-wooka všechny ty obrazové vylomeniny nepředstavují jen prázdný manýrismus, a kdykoliv mají ustoupit klasickému, uměřenému vypravěčství - tak jako ve strhující katarzi nataženě na půl hodiny (!) - stane se tak bez větší újmy na divácích i Oldboyově celistvosti.
Po oslavných chorálech na adresu režiséra si zaslouží pochvalné gesto i jeho herci (ačkoliv hodnotit strnulé či emočně přepjaté asijské tváře nepatří zrovna k mým koníčkům - upřímně řečeno, nevzpomenu si na dobrý film made in Asia s alespoň podprůměrnými herci). Oldboy proti sobě staví dva kontrastní typy: Řezníka s rozhozenou kšticí v podání Choi Min-sika, kterému jde klaustrofobický amok stejně dobře jako vylamování zubů, doplňuje prototyp mrazivě chladného záporáka (?) á la Yu Ji-tae. Chlápka bez emocí, bez lítosti, jenž v uměřeném kvádru vykonává, co dle morálních zákonů vykonat má. Oba válí precizně a bez námitek. Stačí? :-)
. Oldboy je jedním z hrstky filmů, které dokáží plnit divácké sny. Ne, na lesbickou scénu mezi vyzrálou krásou Nicole Kidman a žhavým mládím Elishy Cuthbert si budeme muset ještě chvíli počkat, ale proč se pro jednou nespokojit „pouze“ s tříminutovou bitkou na jeden záběr, během níž Dae-su zmasakruje kladívkem dobrou dvacítku potížistů. I takhle vypadá krása. Oldboy s její pomocí navíc dokazuje, že stará pravda o světě filmu, který dokážeme milovat i přes jeho iluzornost stejně jako realitu, neztrácí nic ze své pravdy. Napodruhé si totiž během bitky snadno všimnete řady nesrovnalostí a technických nedodělků. Ten úžasný pocit naplněný až po okraj mámivou efektností, který jste s Oldboyem zažili tenkrát poprvé, vám už ale nikdo nevezme.
Oldboy
Země: Jižní Korea
Rok výroby: 2003
Délka: 120 minut
Hrají: Choi Min-Sik, Kang Hye-Jeong, Yu Ji-Tae
Režie: Park Chan-Wook
V českých kinech od: 5. května 2005
Autor recenze je redaktorem Filmpub.cz.
. A právě z téhle bublající líhně na extravagantní a konvencemi nesvázané talenty vyběhl Park Chan-wook (mezi příznivci důvěrně známý třeba jako autor Sympathy for Mr. Vengeance) se svou vizuální zběsilostí, která v Cannes 2004 uchvátila samotného Quentina Tarantina. Tuhle poznámku neříkám z obdivu k chlapíkovi, kterému při pohledu na Umu Thurman s katanou běhá mráz po zádech a ještě kolem ní vystaví „prý nejlepší kung-fu film všech dob“ (nemohl jsem si to odpustit, Quentin je prostě srandista), ale jako jasné shrnutí důvodů, proč si Oldboy mohl vcelku snadno vydobýt ve světě kultovní statut. Neexistuje lepší reklama než hlášky velikého QT a neméně velká Velká cena poroty z Cannes, kterou právě Tarantino šéfoval. S tímhle vkladem se vám začnou samy otevírat kinosály všech ras i národností a s ní i cesta k pozornosti mainstremového diváka (i do TOP 250 na IMDb). A pak uplyne nějaký ten pátek a v Americe se vás pokusí zprznit remakem…
Ale neodbíhejme od recenze k sociální kritice a vraťme se k Oldboyovi, k rozervanému příběhu pomsty, který začal kdysi dávno na mostě. I když… sami jistě chápete, že film s puncem totální divočiny nemůže mít přesně definovaný začátek, že víceré startovní bloky a časově roztříštěná dějová struktura sedí k téhle filmové kastě jako tanga mezi půlky. Proto neberme Oldboyovi jeho časová tajemství a nepodstatné kličky a nahlédněme mezi čtyři zdi nevkusně vybaveného pokoje, jenž se stal na dlouhých patnáct let vězením zhýralce Dae-sua. Jen on a nekonečný maratón televizní zábavy. Patnáct let. To snad ani nejde přežít.
V jihokorejském filmu se ovšem dějí různé věci, a tak Dae-su nejen že přežije, ale podaří se mu i pláchnout, sehnat pohlednou postelovou kolegyni, ztlouct pár desítek gangsterů a k tomu ještě začít sbírat střípky, které snad vyjeví motivace i identitu jeho trýznitele. Patnáct let je totiž zatraceně dlouhá doba - takováhle krádež si odplatu zaslouží!
V jádru jednoduchý příběh, v němž se operuje (v duchu nejlepší asijské tradice) s nadčasovými motivy a staletími prověřenými archetypy (bližší specifikace by z děje prozrazovala až příliš), byl scenáristy rozemlet na kousíčky, tak aby dokonale korespondoval s živočišným stylem Park Chan-wooka. Ten se dle hesla „pořád kupředu“ ani na moment nezastaví a tlačí do filmu jednu režijní vykutálenost za druhou. Nápad se valí za nápadem, prolínačky, přehnané detaily, neurvalá i rytmická montáž (využívající výtečného soundtracku), to jsou instrumenty, s nimiž Park Chan-wook řídí úchvatné vizuální manévry, vhodné pro předvídání filmové budoucnosti.
. Uhlazenost nechť si šlechtí v Hollywoodu. Park nemá problém měnit své vyjadřování z minuty na minutu, přeskočit od extrémního počtu střihů k třem minutám bez jediného škubnutí. Přitom by jeho dílko těžko mohl někdo nařknout z bezkoncepčnosti nebo nahodilého střídání formálních postupů. Tak jak se spolu s hlavním hrdinou otřepáváme z šílenství nekonečného žaláře, zklidňuje se i režie Park Chan-wooka, aby v závěru došla k relativně klidnému střídání tragicky romantické a ryze dramatické (snad té nejryzejší) polohy.
Je otázkou osobního diváckého vnímání, jak se vyrovnat s evidentní disproporcí mezi epileptickými vizuály a střídmějším příběhem, jenž vyjma „legalizace“ pomsty a základní věznitelské premisy nevnáší do éteru příliš originalit. Pokud zastáváte klasické dělení, otřepaná fráze, v níž „forma přebíjí obsah“ vám bezpochyby přijde k duhu. Ale v případě Park Chan-wooka všechny ty obrazové vylomeniny nepředstavují jen prázdný manýrismus, a kdykoliv mají ustoupit klasickému, uměřenému vypravěčství - tak jako ve strhující katarzi nataženě na půl hodiny (!) - stane se tak bez větší újmy na divácích i Oldboyově celistvosti.
Po oslavných chorálech na adresu režiséra si zaslouží pochvalné gesto i jeho herci (ačkoliv hodnotit strnulé či emočně přepjaté asijské tváře nepatří zrovna k mým koníčkům - upřímně řečeno, nevzpomenu si na dobrý film made in Asia s alespoň podprůměrnými herci). Oldboy proti sobě staví dva kontrastní typy: Řezníka s rozhozenou kšticí v podání Choi Min-sika, kterému jde klaustrofobický amok stejně dobře jako vylamování zubů, doplňuje prototyp mrazivě chladného záporáka (?) á la Yu Ji-tae. Chlápka bez emocí, bez lítosti, jenž v uměřeném kvádru vykonává, co dle morálních zákonů vykonat má. Oba válí precizně a bez námitek. Stačí? :-)
. Oldboy je jedním z hrstky filmů, které dokáží plnit divácké sny. Ne, na lesbickou scénu mezi vyzrálou krásou Nicole Kidman a žhavým mládím Elishy Cuthbert si budeme muset ještě chvíli počkat, ale proč se pro jednou nespokojit „pouze“ s tříminutovou bitkou na jeden záběr, během níž Dae-su zmasakruje kladívkem dobrou dvacítku potížistů. I takhle vypadá krása. Oldboy s její pomocí navíc dokazuje, že stará pravda o světě filmu, který dokážeme milovat i přes jeho iluzornost stejně jako realitu, neztrácí nic ze své pravdy. Napodruhé si totiž během bitky snadno všimnete řady nesrovnalostí a technických nedodělků. Ten úžasný pocit naplněný až po okraj mámivou efektností, který jste s Oldboyem zažili tenkrát poprvé, vám už ale nikdo nevezme.
Oldboy
Země: Jižní Korea
Rok výroby: 2003
Délka: 120 minut
Hrají: Choi Min-Sik, Kang Hye-Jeong, Yu Ji-Tae
Režie: Park Chan-Wook
V českých kinech od: 5. května 2005
Autor recenze je redaktorem Filmpub.cz.
