Mravenčí mládenec se šátkem na krku vykoukl ze stránek Lidových novin 1. 1. 1933, a vyvíjel se v cyklech Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda bude vojákem, Ferda kope zákopy a Ferda klame nepřítele. Nakladatel Hokr Sekoru (1899-1967) vyzval, ať obrázky transformuje v psaný příběh. Stalo se - a komiks původně pro dospělé byl přetaven v bibli dětí. „Tak jsem se do příhod toho hmyzu začetl, že jsem přejel cíl všech trampů - Luka pod Medníkem,“ vzpomínal dojatě Jiří Grossmann. „Záchranná brzda však vše napravila.“
Oproti seriálu se stala psaná kniha až příliš dětskou. Tolik, že když k jejímu obrazu po autorově smrti přitesávali původní verzi, vyřazovaly se obrázky! 1. výbušné panorama bitvy s tankem a mrtvými mravenci (bezhlavým a sežehlým), 2. zplynování mravenců. 3. bombardování, při němž létají trupy, 4. nemocnice, slepí, beznozí, vozíčkář bez údů, zato s metály, 5. zmizela latrína i Ferda, jenž ji čistí. Nač WC, když on stejně nikde nejí, že ano!
Z historie konejšení
. Klapky očím však nejsou (ani v případě mrňat) pokaždé pravým řešením od Pána Boha. Věděl to i jemný Sekora. A původně tolik nekonejšil, jako se s „haranty“ nemazlili ani jeho předchůdci. On sám byl kromě filmů (Disney, Chaplin) ovlivněn hlavně verši a kresbami Wilhelma Busche (1832-1908) o rošťácích Maxi a Moricovi (1865, česky Vít a Véna, 1959; naposledy Max a Mořic, 2005).
Už tady či ve výboru Žerty, šprýmy, taškařiny (česky 1971) vnímáme Buschův pesimismus, a růžky vytrčuje brutalita. Čertova kvítka jsou trestána, ale jen za přirozenost. A přece se kluci tříští na střípky a onde jsou rozmleti v zrní, sezobáni – inu hrůzy hrůz! – a servírovány dětem. A Ferda? Nu, zprvu se nevyhýbal násilí, jak jsme viděli, ale časem povolil. Už z první beletrizované verze Sekora eliminoval dokonce i kuřáctví. Mravenec tu sice zůstane panem domácím, před baráčkem však točí palci už bez fajfky. A zatímco v původním seriálu opil (po Švejkově vzoru) četníky-škvory tak, až napadli šneka, v psaném příběhu studna mladického anarchismu vyschla. Asi jako Sekora doladil jednání s Beruškou: vždyť původně od Ferdy schytala pěkných pár ran kuličkami z bláta - a jen za to, že mu neodpověděla. V nové verzi ji sice autor taky zabahnil (to si nemohl odpustit), ale pachateli jsou komáři. A až stejnak se jí bahnité odměny dostane až poté, co rudá slečna Ferdovi zcizí vozík a co jej za pouhou herdu hodlá hnát před soud. V první variantě také Mravenec-altruista staví dům housence, zatímco v nové už buduje na říčním dně celou řádku domů (chrostíkovým dětem) a nikomu tím nebere práci, ačkoli původně bral - jsa nekalou konkurencí pana Tesaříka s koncesí, jenž hned po cigánsku blýskl nožem, ale pak se „spokojil“ s tím, že Ferdu nechal (s Beruščinou pomocí) odsoudit k smrti. Oněch pětadvacet rákoskou totiž hrozí Mravenci až v konečné úpravě…
Nicméně nepřehánějme. Sekora byl mírným a krutost tlumil vždy. Hraje si snad Ferda původně na slepou bábu? Pak jen aby mu šlo zavázat oči, mohl být omráčen a jako neviňátko zaspal hrůzy války, které bychom tím pádem skoro chápali jen co jeho vidiny - kdyby Mravenec už vzápětí nepykal za „simulantství“. Čím? Otroctvím, v němž poprvé koná práce, do nichž se jednou bude pouštět dobrovolně a už doma (třetí díl).
. Jedno mi však zůstává divné - a kudy chodím, tudy to hlavou vrtá. Proč nevzal Sekora na milost bezbranné hlemýždě? Copak plže! Ty i chválil. Avšak tvorové s budkou pro něj byli zápecníky, vzteklouny a Přeučily, tedy zlouny, a již v raném seriálu Ferda uvězní šneka jen za to, že plival. A co víc, ještě roku 1947 se ve Ferda cvičí mraveniště zhrozíme pohledu na hlemýždě protknutého kopími. A jiný tu pyká za kšefty s lístky na fotbal: „Chápali se kamenů, klacků a obušků. V šíleném řevu se ozval praskot jeho domku.“ Otřesně návodná kresba následuje: šneček s roztříštěnou ulitou a ulomeným růžkem.
Mravenčí návraty
. Po klasické trilogii (1936-38) se Ferda vrátil ve svém Slabikáři (1939), byť tu prožil jen dvě nové příhody (ale celou abecedou provázel) a v seriálu Kousky mládence Ferdy Mravence (1950). Pak brojil v agitce Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951) a v ideologicky osvětovém „válečném románu“ Mravenci se nedají (1954). A jeho příhody najdete i v O psu vzduchoplavci (1961, jednu) a ve Vesele s Ondřejem Sekorou (1999, šest). Již roku 1958 však Sekora znovu přepracoval první díl ságy a roku 1962 i část druhou, a to tak, že např. rezatí mravenci přišli o své skautství... A co „malý Minotaurus“ našich dětí, mravkolev? I tady se konejšilo: už nedostal nažráno, zatímco před válkou ještě klidně baštil brouka klikoroha. Po zažívacích procesech totiž Sekora vyeliminoval i samu Smrt. Ne ovšem poprvé. Už nejposlednější z řady Ferdových herkulovských prací (u hrobaříka) se vyskytuje jen a jen v původním komiksu: z první knihy zmizela a Sekora dál a dál unikal do říše hmyzu nejen před syrovostí světa (a Busche), nýbrž i před hrozným naturalismem Josefa Haise Týneckého (1885-1964), svého literárně zdatnějšího předchůdce.
Ten Bratry mravence (1920) zdramatizoval až roku 1935, tedy přesně jedno léto před prvním knižním vydáním Ferdy, a v jeho Na pasece (1920) čteme: „Larva mouchy pestřenky se podobá pijavici. Zahlédne-li ubohou, nic netušící mšici, bez milosti ji nabodne, vysaje - a kůžičku odhodí. Ta má ale důkladný apetit! Hoduje celý den a na posezení vycucne i třicet mšic, jednu z nichž jsem onehdy zahlédl na svlačci. Spokojeně hýbala tykadélky, sluníčko svítilo, paseka hřála, když tu... Mšicomar. Postavil se před ni, ohnul zadeček a já zahlédl, jak jí vrazil ostré kladélko do zad. Vajíčko časem dospělo v larvu a ubohá mšice, kroutíc se bolestí, zatínala křečovitě nohy do rostliny. Za pár dní tam seděla ještě, ale už zduřelá, nehybná, nejevící známky života. Larva ji vyhlodala od hlavy k patě. Udělala si v jejím břiše zámotek, změnila se v nového Mšicomara. A ten si jednou ráno ve hřbetě podivného příbytku vykrouhal otvůrek a frr, vyletěl v dál radostného světa, zatímco mšice s okrouhlým okénečkem tam visí podnes.“ Tak! Vida. I přes takovou působivost Sekorovo dílo zcela zastřelo rozsáhlý Haisův přírodní cyklus i svět jeho dvorního ilustrátora Otakara Štáfla známého i obrázky ke slavné knize Brundibár, král čmeláků z pera J. F. Leeminga (česky naposled 1991). Ale nikdy neříkej nikdy a čas Haisových knih se ještě může vrátit, i když už léta zůstává u jediné reedice (Na pasece, 1992). Hais nadarmo není i autorem Dobrodružství včelky Aly (1928), tohoto českého ekvivalentu k německé Máje. A právě srovnáním Ferdy s Májou skončeme.
Puntíky a proužky
. Die Biene Maja und ihre Abenteuer (1912 – sic!, česky 1921 jako Včelka Mája a její příhody) od Hamburčana Waldemara Bonselse je podobenstvím o touze jedince vyčlenit se z „výroby“ (v tomto případě výroby medu) a objevovat svět. A tak Mája vylétá. Z úlu. Na rozdíl od ní je Ferda z mraveniště vytažen nedobrovolně, nicméně nesporně kvůli frajeřině šátku. I on byl solitér, i on se však nakonec pokorně vrátí ke kolektivu. Ale aspoň si ho neoblíbil Hitler… Mája se stala součástí Goebbelsovy propagandy a sršni rasou, s níž se ve finále mocně zatočí. „Ve jménu roje,“ čteme. „Ve jménu královny. Braňte říši!“ Prazvláštní bestseller... Byl z němčiny přeložen do čtyřiceti jazyků a autor připsal pokračování Národ z oblaků. Jaký paradox, že nacisti veřejně pálili ostatní jeho díla (s výjimkou Indické cesty, česky 1933)...
Těžiště Májina příběhu tkví ovšem zcela jinde, než je tomu u Ferdy. Je jím včelčino překvapené pozorování děvčátka, nejprve v trávě (a ve svetru) spícího, pak i celý den doma trávícího... Jinak však Bonsels něhyplný moc nebyl, a tak tu děti dodnes čtou o umučení žáby chlapcem, o trhání křidélek, nožiček... „Ta má odtržená se dál hýbala,“ vzpomíná pavouk. „Člověk ji podložil papírem a díval se.“ „Prosím, zab mě. Hned!“ škemrá Mája v pavučině jeho druha. „Není spěch. Jen si tě dám do stínu. Moc bys vyschla.“ A osud mušáka Kryštofa? Žába mu nejprve spolkne bratříčka, pak on sám padne do „jak nože ostrých chapadel“ Májiny rádkyně Kasandry (vážky) a vydá „žalostný nářek“, jemuž se vážka jen „pobaveně usmívá“. „Nic ti neudělal,“ křičí Mája. „Je tak milý.“ „Máš pravdu. Milý,“ řekla Kasandra a zakousla se mu do hlavy. S hlasitým chroustáním a mlaskáním si pochutnávala. Mája se ohlédla, ale ani stopy už nebylo po Janu Kryštofovi...“
Tak proti tomu je český Ferda dozajista sterilně konejšivým…
