
Pokud píši, že se jedná o retro nebo knihy pro pamětníky, nerad bych vzbudil v někom dojem, že se jedná pouze o nostalgické dílo pro současné generace tatínků či maminek. Možná i dědečků a babiček. Tak tomu rozhodně není, výše uvedené tituly vycházely v periodikách před rokem 1989 a některá masmédia z různých důvodů manipulují s veřejným míněním natolik, že se snaží vyvolat dojem, že před tímto zlomovým rokem u nás kvalitní kreslený příběh neexistoval. Legendární hláškou současné propagandy je ta, která tvrdí, že byl pouze Čtyřlístek a pak, ...no údajně nic.
Vrstevníky a pamětníky nemusím přesvědčovat, ti ví své, ale rád bych apeloval na mladší generaci, potažmo generace, že i naše země má své bohaté komiksové dědictví. Kreslené klenoty, které nenesou žádné ideologické zabarvení, i když např. Velká kniha komiksů s pionýrskými Strážci zmizela z pultů takovým způsobem, o kterém může zaoceánský mainstream pouze přemýšlet. A kde začít jinde s manipulací, než u dětí, samozřejmě v dobrém myšleno, a s knihou plnou komiksů Karla Franty.
Karel Franta se řadí mezi naše nejúspěšnější kreslíře dětských knih, krom ocenění Grand Prix organizace UNICEF z roku 1986 jsou mnohem důležitější ankety, než které hodnotila odborná dospělá populace. Jsou to ankety, které uspořádaly dětské časopisy pro své malé respondenty-čtenáře a tam rozhodně bodoval. Není podle mého skromného úsudku většího ocenění pro kreslíře dětské knihy, než to, které mu udělí samy děti.
Dětská duše se nenechá ošálit žádným prestižním oceněním, tu musí autor zasáhnout přímo do srdíčka. Vlastně je to tak, že určitá PR oddělení již před drahnou dobou pochopila moc dětského publika a pokud to s tvorbou pro mládež myslí opravdu vážně, vybírají první recenzenty právě z jejich řad. Dětská duše je ve své ryzí formě totiž zcela nevinná a nemá postranní úmysly, jako je reklama nebo poškození „dobrého jména“ autora u kterého už musí dospělý jedinec dlouze přemýšlet, jak to zaobalit, aby nebyl jeho subjektivní názor na žalobu.
Jeden menší příklad. V neděli jsme seděli s rodinou u televize a děda mého syna, jak už je jeho dobrým nebo spíš špatným zvykem, přepínal kanály. Zastavil se u jakéhosi ošklivého medvídka s tím, že by se to mohlo dětem líbit. Byl to Kuky a synátor po chvilce prohlásil „dědo, to se mi vůůůbec nelíbí, vypni to.“ Tak je to jednoduché a tak je dětské myšlení přímočaré. Děti jsou rozhodně ti nejlepší a také nejtvrdší recenzenti. Pokud tedy Karel Franta vycházel z jejich průzkumů jako jasný vítěz, netřeba už nic dodávat.
Obsahem Knihy komiksů Karla Franty jsou poprvé v souborné podobě vydané komiksy, které publikoval jako kreslíř a scénárista v 60. a 70. letech v časopisech Ohníček, Pionýr a Sluníčko. Jsou to:
Malý Vinnetou
SOS
Strašidýlko KUK
Návštěva z pralesa aneb Tarzan, synek divočiny
Publikace je doplněna obrazovým materiálem a doslovem Tomáše Prokůpka.
První ze sérií v knize je asi nejpopulárnější Malý Vinnetou. Sám Karel Franta v souvislost s malým Viňtou napsal, že po uvedení koprodukčního filmu Poklad na stříbrném jezeře v roce 1964, kdy odstartovala nová vlna zájmu o dílo Karla Maye, se mu zalíbila představa, že by měl vlastní komiksovou postavu a nechal se inspirovat. Těžko lze posuzovat, nakolik se jedná o jeho vlastní postavu, když duševním otcem Vinnetoua je Karel May.
Za jeho skutečně vlastní postavu považuji Strašidýlko KUK. Nicméně nespornou pravdou je, že mnohem většího ohlasu dosáhl u dětského publika právě s Viňtou. Je to zcela pochopitelné. Osobně mé paměti nesahají do dob, kdy v roce 1965 začal vycházet na stránkách Ohníčku, nicméně knihám Karla Maye jsem v určitém věku také podlehl a bylo to dáno i řadou filmů, které celkem pravidelně vysílala televize. Hysterii kolem díla Karla Maye lze přirovnat k Harry Potter mánii v současnosti. Pokud půjdete na dětský karneval, jistě si budete připadat jako na dušičkovém bále, bohužel na malého Vinnetou už asi nenarazíte.
Pokračování článku za týden.