Další v knize je cyklus SOS. Vycházel v Pionýru od září 1967 a Karel Franta ho tématicky věnoval své velké lásce, mořím a příběhům, které se k nim vážou. Cyklus je retrospektivní vyprávění námořníků, co velkolepého zažili na zaoceánských plavbách. Příběhy jsou plné zveličování, přehánění, což k hospodskému tlachání námořníku neodmyslitelně patří. Můžete se tak na vlnách Frantova vyprávění dostat do matky bouří, z hudebních nástrojů postavit loď, na chůdách přejít moře suchou nohou jako Ježíš, nechat chobotnici za trest veslovat až do Prahy, nebo dokonce vypustit špuntem moře jako vanu! V jeho scénářích se zračí úžasná dětská naivita, kterou podtrhuje hravá kresba.
Hravost, ano to je to slovo, které jsem celou dobu hledal. Hravost, představte si, že celé jeho dílo je hra. Dětská hra, která nemá žádné jasně dané mantinely a je bezbřehá. Nyní již jasněji chápu jeho popularitu u dětského publika. Většina dospělých jedinců zapomíná, jaké to je hrát si, prostě to neumí, nedokážou a nechtějí. Zapomněli být dětmi a nechali se spoutat řetězy uspěchané nemocné civilizace, jež se neustále žene za pochybnými hodnotami, jako jsou osobní úspěch, kariéra a peníze. Pokuste se to všechno jednoho dne nechat plavat a posaďte se mezi své děti. Tlačte auto, postavte hrad z písku, hrajte si na indiány nebo chovejte panenku. Za to rozzářené dětské oči stojí a tu jiskru v nich si ničím nekoupíte. Není na světě hračka, ani tablet, který by uplatil dítě, mimo trochy vašeho času. Všechna ta technická udělátka jsou falešné modly. Váš čas, to je to, co děti chtějí.
Strašidýlko KUK je v pořadí třetí série obsažená v knize. V roce 1969 vyhlásilo Sluníčko soutěž, v které dalo malým čtenářům na výběr devět postav od devíti výtvarníků. O dva měsíce později bylo jasné, vítězem se stalo Strašidýlko KUK! Osobně se přes propast let k hlasování připojuji a jak jsem již uvedl, považuji KUKa za autorovu skutečně vlastní postavu, takovou, kterou toužil vytvořit. Neboť emoce kolem Vinnetou již opadly a kdo z dětí vlastně ještě dnes ví, kdo je Karel May? KUK vznikal opět podle vlastního autorova scénáře. Příběhy jsou plné legrace, nápadů a té správné dávky strachu.
Karel Franta pochopil, že strach se musí dětem dávkovat ve správném poměru, ani moc a ani málo. Dítě se nesmí v noci samo bát, ale zároveň musí mít na paměti, že život není jen hra a že i v reálném světě jsou bubáci. V této souvislost mě napadá film Ať žijí duchové! z roku 1977. Perfektně namícháno z velké porce zábavy i strachu. Protřepat, nemíchat! Naprosto jedinečné a nadčasové. Přesně takový je i KUK. Příběhy zeleného střapatého strašidýlka jsou zasazeny do českých reálií a jsou plné krásných původních českých jmen a tradic.
Na str. 153 v příběhu KUK a nebohá koza potěším šéfredaktora komiks.cz, neboť se všichni dozvědí, že u Holečků mají prázdný chlívek. KUK je pro mě jednoznačně to nejlepší a původní v knize.
Knihu uzavírá Návštěva z pralesa aneb Tarzan, synek divočiny (Pionýr 1975-1976). Zde jsem při četbě udělal chybu a mezi KUKem a Tarzanem, jsem si přečetl doslov Tomáše Prokůpka. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že tam autor ukryl spoustu narážek na
„rockovou hudbu, superhrdinský komiks, čitelný na zádech Tarzanova úboru, kde stojí napsáno SUPER, tak i z jeho mimořádných tělesných dispozic“.
Osobně nemám podobné, zpětné vykládání falešného hrdinství rád. Každá rádoby tuzemská celebritka, která za čtyřicet let socialismu neslezla z televizní obrazovky, vám dnes bude vyprávět jak „bojovala“ a tady a tu vložila zakázané slůvko. Pro mě je to falešné. Stejně jako nesmyslné tvrzení s Čtyřlístkem o jediném komiksu před rokem 1989. Ono to pak skoro vypadá, že komunisté byli neskuteční hlupáci a každý publikující autor nad nimi bravurně zvítězil.
Četl jsem podobné „hrdinské“ kousky o Foglarovi, Saudkovi, dokonce i o Vzpouře mozků od Václava Šorela. Faktem je, že každý z těchto autorů i za „tvrdé totality“ publikoval v rozličných časových intervalech. Už jen z definice slova totalita je to nesmysl. Buď to nebylo vždy tak horké, jak se tvrdí, nebo se hledá hrdinství i tam, kde není a nebylo. Tarzan nosí v komiksu červený oblek s nápisem Super, nemohlo by to třeba znamenat, že komunisté jsou super?
Myslím, že podobné zasvěcené úvahy do knih pro děti nepatří. To se už dostáváme ze světa dětských her a nevinnosti do světa dospěláckých nesmyslů a účelového blábolení. Pokud by to bylo uvedeno v úvodu knihy, je i dost možné, že bych ji zaklapl a ochudil se o výborný obsah. Nebudu tvrdit, že to tak nebylo myšleno, ale podobná prohlášení ve mně spolehlivě vyvolávají alergii podobnou té hlášce o banánech. Ano, nebyly banány, za to vám spolehlivě potvrdím, že u každé strouhy rostla jablka a hrušky a to i bez posvěcení Evropské unie.
Závěrem musím uznat, že na mě dílo Karla Franty v podobě této ucelené knihy nesmírně zapůsobilo. Nejsem přímým pamětníkem všech publikovaných kousků v knize, ačkoliv jsem měl možnost v průběhu let se s dílem autora seznámit. Je to jeho původní ryze česká tvorba, která mě uchvátila a jeho HRAVOST.
Samozřejmě, jsem si vědom, že Vinnetou a Tarzan jsou převzaté postavy. Většinou, když píši recenzi, mám jasnou představu o procentuálním hodnocení knihy, které ihned v úvodu článku vepíši. Tentokrát jsem popustil uzdu automatickému psaní, a když jsem se dostal až sem, uvědomil jsem si, že musím hodnocení Knihy komiksů změnit na plný počet. Je to rozhodně kniha s kterou seznámím své děti a pokud mi jednou utečou k superhrdinům, nemusím mít výčitky, že jsem je nevedl k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo.
