Série vycházela u DC Comics v letech 1986-1987. Děj komiksu je zasazen do alternativní historie USA, kde superhrdinové pomohli Spojeným státům vyhrát válku ve Vietnamu. Moore se podíval na mýtus superhrdinů z jiného úhlu. Jak sám řekl: „Chtěli jsme Supermana otočit o 180 stupňů, chtěli jsme drama, a ne komedii.“ Vytvořil tak rozporuplné a kontroverzní postavy. Otázkou zůstává, zda se ještě jedná o superhrdiny? Pokud otočíte celý superhrdinský mýtus na hlavu, nestanou se z hrdinů padouši? Kde je hranice mezi dobrem a zlem? Tyto otázky nepřímo položil Moore ve svém komiksu a nechává na čtenáři, aby si určil vlastní hranici, co je ochoten akceptovat a co již nikoliv.
Kreslená minisérie čítající dvanáct sešitů byla publikem nadšeně přijata a to díky rafinovanému scénáři. Watchmeni jsou v encyklopediích (1001 komiksů, Wikipedie) popisováni jako dekonstrukce superhrdinského žánru, což je výstižné. Alan Moore po rozporech ohledně autorských práv odešel od DC a na komiksovém prequelu Before Watchmen vydaném v roce 2012 se již nepodílel.
Předmětem recenze je komiksová kniha ze série Before Watchmen, čítající 37 sešitů. V této knize najdete komiksy Před Strážci: Komediant č.1-6 a Rorschach č.1-4. Z mého pohledu se na stránkách jedné knihy sešli dvě opravdu rozporuplné postavy. Příběh a scénář komiksu napsal Brian Azzarello, známý ze série 100 nábojů a ilustrace vyvedli J. G. Jones (Komediant) a Lee Bermejo (Rorschach). Komiks přeložil Viktor Janiš.
Začnu drobným spoilerem z původního komiksu. Vzhledem k tomu, že se scéna odehraje v úvodu a kreslený příběh je poměrně znám (byl také zfilmován v roce 2009), se nejedná o svatokrádež. Strážci Alana Moorea začínají vraždou Edwarda Blakea - Komedianta, tak a je to venku. Ostatní hrdinové ho po zbytek komiksu oživují ve vlastních vzpomínkách formou retrospektivy. O tom, že to nebyl žádný kladný hrdina a rozhodně už ne superhrdina, netřeba diskutovat. On to byl vlastně zmetek, ale v Moorově komiksu zafungoval jako protiklad dobrých povahových rysů některých členů týmu. Je jasné, že ho vraždění vždy tak nějak přitahovalo a pokud mohl maskovat své psychopatické sklony pod vlajkou USA nebo je ukládat do složky přísně tajné, ještě to z něj nedělá superhrdinu. Zde se povedl onen obrat o 180 stupňů. Za jiných okolností a jinde by se dal považovat za superpadoucha. Regulérní asociální zmetek.
Proto jsem byl celkem zvědav, jak s postavou Komedianta naloží Brian Azzarello. Už jen z podstaty slova prequel, kdy se jedná o příběh, jež předchází ději dříve uveřejněného díla, dostal do rukou dobré karty. Sice ohraničené původním komiksem, ale z mého pohledu jde dokonce o esa. Temnou morálku skvěle popsal již zmiňovaný Moore právě formou flashbacků. Jeho dílo je zajímavé v tom, že se nejedná pouze o „pravdu“ jednoho člověka, ale o odlišné vnímání několika jedinců.
Azzarello vsazuje první část Komedianta do doby Johna Fitzgeralda Kennedyho (JFK). Je to ten správný týpek pro ty nesprávné věci a s rodinou prezidenta JFK jsou si blízcí. Příběh se točí okolo let vlády JFK v Bílém domě, atentátu v Dallasu s nutným přesahem, až k jeho bratrovi Robertovi. Azzarello rozvíjí konspirační teorii, která se slušně čte a vše dává do dobových souvislostí. Další část Komedianta (Edwarda Blakea) se odehrává ve Vietnamu a ta je prostě špatná. Chvílemi jsem měl pocit, jako by si Azzarello dával s Moorem pomyslnou páku, kdo napíše většího bouchače a stroj na zabíjení.
Už Moore předvedl, že Komediant má Temného společníka a nemá cenu násobit jeho oběti žádným číslem. On je prostě podvodník co pracuje pro vládu pokud se to hodí, když ne, stává se masovým vrahem, obětním beránkem. Moore stvořil psychopata, kterého dokázal bravurně maskovat jako dekonstruovaného superhrdinu díky jeho příslušnosti k týmu Strážců. Nicméně, Azzarellova verze Edwarda Blakea alias Komedianta se na hony vymyká superhrdinskému mýtu. Pokud je představen jako figura v samostatném příběhu, je evidentní, že je magor. Azzarello nedokázal zužitkovat ony zmíněné karty a pouze tlačil nepřijatelně na pilu tak, že se celá džungle Vietnamu zalila krví žen a dětí. Myslím, že se měl vydat opačnou cestou a najít v této postavě něco lidského. Něco, prostě něco.
Zmínil jsem Temného pasažéra, kterého jsem si vypůjčil z knihy Dexter Jeffa Lindsaye a ze stejnojmenného seriálu. Pohnutky hlavního hrdiny chápu a začal jsem mu i fandit. Bohužel Komedianta v podání Azzarella nechápu a domnívám se, že by měl být vyškrtnut ze světa superhrdinů.
Další postava, která dostala v knize prostor je Rorschach. Je to Strážce nosící klobouk a masku s obrazci, které se neustále přelévají v různé tvary. Něco na způsob jmenovce, tvůrce Rorschachova testu inkoustových skvrn, jež je jedna z psychologických metod používaných k rozboru osobnosti. Z toho pramení i hrdinova nátura, svět vidí pouze černobíle a nedokáže přijmout kompromis. Buď je něco dobře, nebo špatně, žádná šedá pro něj neexistuje. Je to sice krátkozraké, ale zařazuje ho to do světa superhrdinů více než Komedianta, neboť nedokáže učinit ústupek a vždy učiní to, o čem je přesvědčen, že je správné. Snad proto si Rorschach (Walter Kovacs) nikdy s politiky netykal.
V prequelu Rorschach sledujeme dvě paralelní linie, které se musí nutně spojit. Jedna z nich popisuje nikdy nekončící boj Rorschacha se zlem a příběh masového vraha. Jelikož je to jasné zadání, černá vs. bílá, ocitá se vrah v hledáčku superhrdiny, který opět nemá žádné nadpřirozené schopnosti. Co z něj činní hrdinu, je jeho nezdolná vůle a maska s kloboukem. Toť vše. Vůle a maska, nepotřebuje se ukrývat pod sukně strýčka Sama jako Komediant. Pro mě je to samostatně použitelná postava, která má jasné morální zásady.
Sám se dopustím klišé a budu se opakovat ohledně antihrdiny Dextera Morgana, tuším, že potřetí. Dexter je kompulzivní vrah z policejních řad. Řeší stejné sériové zabijáky jako je on, jen s tím rozdílem, že má jakýsi etický kodex, podobně jako Rorschach. Tudíž je mohu oba přijmout, neboť stojí na straně dobra a berou spravedlnost do vlastních rukou tam, kde je justice mnohdy slepá a pouští vrahy na svobodu.
Čekal jsem temný příběh plný zkaženosti, špíny, moči, potkanů, drog, prostitutek, pasáků, beznaděje a prohnilého světa, jako je bolavý zub. Toho jsem se dočkal v deníku Rorschacha. Potud komiks splňuje mé předpoklady, byl jsem na to připraven a očekával jsem skutečný noir děj. Také jsem počítal, že pokud se v obrázkovém vyprávění objevila vraždící bestie, tak to bude napínák jako kšandy. Mé domněnky se bohužel nesplnily. Předpoklad, že bude Azzarello dávkovat čtenáři různé indicie ohledně sériového vraha, byl mylný. Příběh vraha, kterým prequel započal, byl odsunut na druhou kolej a dostal se na periférii zájmu. Samozřejmě ne mého, ale scénáristy. Děj měl našlápnut vysoko, ale byl zabit stejně, jako nádherné slečny v příběhu.
Vizuálně je komiks na slušné úrovni. Dílo obou ilustrátorů nevybočuje z toho, na co jsme uvyklí z amerického mainstreamu. Kompozice jsou v pořádku a postavy anatomicky správné. Práce koloristů slušně doplňuje, nebo lépe řečeno vyplňuje, kontury J. G. Jonese a Lee Bermeja. Líbí se mi použití barev v příběhu Rorschach, o které se postarala Barbara Ciardová. Její barevné pojetí dokonale sedne špinavému velkoměstu. Všechny ty efekty, jako je déšť, smog, odrazy neonu v kalužích, pára valící se z kanálu, vytváří hutnou atmosféru, která by se dala krájet a ono se tam krájí.
Jak je vidět na příkladu DC, nestačí být držitelem autorských práv, který snáší zlatá vejce, jako je tomu u Strážců. Také k úspěchu nepostačuje dostatek finančních prostředků k zaplacení kvalitních ilustrátorů a scénáristů zvučných jmen. Brian Azzarello napsal zcela průměrný a místy již podprůměrný scénář. Zřejmý kontrast mezi Alanem Moorem a Brianem Azzarellem je pro mě o to patrnější, neboť jsem si před touto recenzí přečetl původní komiks Watchmen (Strážci). K superhrdinskému mýtu nemám vyhraněný názor. V čem mám ovšem jasno, je to, že chci dostávat kvalitní příběh a ten mi Azzarello nenabídl.
