„…a Sin City je velká, vyžilá, zlobou prolezlá děvka a já jí dávám do těla zase a zase a ta svině pořád nemá dost… Sakra, je skvělý bejt naživu.“
Marv
. Shrnout podstatu comicsové série Sin City (SC) amerického mága Franka Millera znamená rozebrat tak složitou síť detailů, námětů a emocí, že je to téma na disertační práci. Jako u jakéhokoliv velkého uměleckého díla. Pokud se ale pokusíme vypíchnout to nejpodstatnější – SC si hraje s nejarchetypálnějšími postoji, postavami a pocity ukrytými v jádru našeho podvědomí. Teď od začátku.
Americký scénárista a kreslíř Frank Miller (nar. 1957) byl slavný ještě před touto sérií. Podílel se na zlomových událostech, které v 80. letech proměnily tvář amerického comicsu. Bylo to poprvé, co se „bubliny“ pro dospělé mohly vyplazit z hájemství undergroundu a začít bujet tam, kde dosud kralovaly série pro teenagery. Byl to Miller, kdo dovedl superslepce Daredevila k dospělému outfitu a kdo stvořil jeden ze dvou comicsů, které všechny tyto změny přímo zosobňují – Batman: Návrat temného rytíře (1986). Ale k Sin City.
První kniha vznikla roku 1991 a dočkala se ještě pěti sestřiček a jedné sbírky comicsových povídek. Dnes se zdá, že je celá řada již uzavřena, ovšem na druhou stranu přichází stejnojmenný film na kterém se jako režisér podílel i Frank a zdá se, že nás čekají ještě další dvě pokračování pro stříbrné plátno.
„Voněla tak, jak voní jenom andělé. Dokonalá žena. Bohyně. Goldie. Řekla mi, že se jmenuje Goldie.“
Marv
. Sin City oživuje hned dva žánry, které se považují za čistě americké a občas i padesát let za definitivně mrtvé: detektivky „drsné školy“ (hard-boiled school) a film-noir. Zatímco z filmu-noir si bere základní téma jedince drceného společenskými a sociálními okolnostmi, jedince, který nemá žádnou šanci zvítězit, pak „drsná škola“ poskytuje prostředí a rekvizity, především dnešní město plné zla a zločinu v němž vládnou všechny špatné lidské vlastnosti a to na obou stranách „barikády“. Jediné, co chybí, je postava Velkého detektiva, jakým byl třeba Phil Marlowe. To proto, že hrdinové Sin City jsou právě ti, které často označujeme za zločince – samozvaní mstitelé, prostitutky a životní zkrachovalci, jednoduše dno společnosti. Pokud jsou to ve skutečnosti právě ti dobří, kteří zde zosobňují základní lidskou morálku a důstojnost, pak je v tom nutno hledat víc než jen pouhý odraz Millerova pesimistického pohledu na svět.
Hrdinové SC zosobňují těch několik nemnoho statečných, kteří si i v absolutním úpadku snaží udržet svoje vlastní zákony, osobní integritu a přitom se nepřidat na „temnou stranu síly“. To, že tak činí stejnými zbraněmi jako ti, kdo se už jen snaží přežít na úkor ostatních, jen zesiluje celkový výsledný účin na čtenáře a morální apel autorův – když se rozdíl mezi dobrem a zlem zúží tak, že je z pohledu normálního člověka navenek již téměř nerozlišitelný. To vyvolává otázky po tom, co opravdu dělá z člověka dobrého člověka. Odpovědí SC je základní lidská slušnost a čisté pohnutky, které leží za naším konáním.
„Ale já mám u Kadie pití vždycky zadarmo. Jednou jsem jí v něčem píchnul a to se nezapomíná. Nikdo na celým světě neví, kde jsou ty těla zakopaný. Nikdo kromě mě.“
Marv
. Sin City je o hrdinech mimo zákon. Čtenář uzavřený v naší civilizované společnosti toužící po dokonalosti, ale přitom tolik nedokonalé, společnosti v níž jedinec nemůže změnit téměř nic a mnohdy musí být zticha a přivřít oči nad zjevnou nespravedlností, nalézá v Sin City to, čím by chtěl být, ale neodváží se. Muži a ženy v SC bojují za „lásky svého života“, za tu trochu štěstí, kterou jim nemilosrdný osud pohodí, a snaží se milovat a být milováni, ať to stojí cokoliv. Neznají žádné kompromisy, jejich rozhodnutí a názory jsou černobílé, ale přesto ne nerealistické, pouze nám ukazují jak vysokou cenu je občas nutné zaplatit za možnost být jen sám sebou. Jejich činy mnohdy nejsou z našeho pohledu ospravedlnitelné, ale jejich morálka se řídí jen těmi nejsilnějšími a nejčistšími pocity, které známe – láskou, mstou a touhou po spravedlnosti. Vše tu stojí na hraně, je ostře vymezené, zahnané do extrému, ať už jde o životní postoje, lidské archetypy nebo příběhové zápletky. Hrdinové SC jsou nadreální v jedné základní věci: jsou skutečně svobodní ve všeobjímající nesvobodě a skutečně spravedliví ve svém konání, protože jsou prosti toho opravdu špatného v nás – a hlavně, i přes své vnitřní démony toužící po krveprolití a brutalitě, jejich rozhodnutí nikdy nekončí utrpením nevinných.
„Ten plamen, holčičko. Ten nás spálí oba. Na tomhle světě není místo pro plamen, který v nás hoří. Jestli budu muset dnes v noci pro tebe umřít, tak to udělám.“
Dwight McCarthy
. Technická stránka celé série je stejně černobílá jako její obsah. Jasná, ale přesto nikoliv jednoduchá stavba příběhu, nezapomenutelné a do absolutní údernosti vybroušené monology hlavních hrdinů, energií nabušené boje a především vizuálně uchvacující kresba. To všechno je na maximální možné výši. Miller není génius kresby či anatomie, ale je géniem výtvarných nápadů. Podařilo se mu vzhled celé série nastylizovat tak, aby byla odlišná od všeho ostatního, co jste kdy měli možnost vidět. Perfektně si tu hraje se světlem a stínem, siluetami a atmosférou; a navíc dokáže příběh nadávkovat přesně tak, aby co nejvíce umocnil celkový účin všech jeho složek. Sin City se proslavilo i hypertrofováním dvou protikladných příběhotvorných prostředků. Za vizuální složku comicsu kopou skvěle fázované boje a excelentní využití atmosféru budujících beztextových scén. Za tu „literární“ pak přesně vyvážené doprovodné monology, kde obraz je už vlastně jen ilustrací. I v tomto druhém bodě se Miller předvádí jako sebejistý autor, jeho sloh přesně odpovídá promluvám hrdinů hard-boiled school, je strohý, ale přesto zvukomalebný a bohatý. Navíc svým obsahem vždy sedne k té správné části příběhu i kresby. Frank Miller je často označován za autora jednoho příběhu, což je pravdou. Ale to, co dělá, dělá skvěle. Jeho nejslavnější dílo si pak své čtenáře najde se sebevědomou „černobílostí“. Lidé se vůči němu automaticky dělí do dvou skupin: na ty, kteří ho přejdou bez povšimnutí, a ty, které zasáhne. Z jeho samé podstaty ani nelze jinak. Ale ti, již v něm objeví část sebe sama a svých nejniternějších tužeb, si ho už budou pamatovat navždy.
