Autor Sin City Frank Miller je jeden z nejlepších angloamerických comicsových scénáristů současnosti a tato série ho proslavila nejvíce. Miller dlouho – z důvodů ztráty kontroly nad finálním produktem – jakékoliv převody na stříbrné plátno odmítal. Když ale režisér Robert Rodriguez (Desperado) úspěšně zfilmoval jednu povídku ze SC a následně si vynutil i Millerovu spoluúčast (!) na režii, bylo rozhodnuto. Též se ukázalo, že kvalita se prodává sama. Když natáčení vyšlo najevo, slavní holywoodští herci – mnozí zarytí fanoušci série – sami nabídli svou účast (hrají tu např. Mickey Rourke, Clive Owen, Elijah Wood, Bruce Willis).
Novodobý film-noir
. Sin City je moderním nástupcem detektivek „drsné školy“ a filmu-noir. Dějištěm příběhů je zločinem a korupcí prolezlé město, hrdiny spodina společnosti. Dobré konce se tu nekonají a štěstí netrvá déle než existence mýdlové bubliny v uragánu. Pokud však na tato pravidla přistoupíte, otevře se před vámi svět plný archetypálních válečníků, „dam, pro které se zabíjí“, syrových příběhů odkrývajících bezvýchodnost lidské existence i nelítostně silných osudů lidí, kteří nemají už co ztratit, ale ještě pořád se odmítají vzdát. Miller si hraje s věcmi ukrytými v nejhlubších vrstvách našeho podvědomí a rozechvívá nás primárními pocity smrti, vítězství a lásky. Navíc to dělá originálně, lépe, než se doteď pokládalo za možné, a přitom uvěřitelně.
Přelomovost filmové adaptace spočívá v přístupu, který by pravděpodobně uvítalo nejvíce fanoušků čehokoliv po celém světě. Originál je na plátno převeden pečlivě bod za bodem, scénu za scénou. Ze šesti samostatných knih a sbírky povídek, které tvoří cyklus Sin City, byly nakonec použity tři comicsové romány plus jedna povídka. Tato díla byla sice „očesána“ o některé scény a texty prokráceny, ale to, co zůstalo, se drží originálu téměř do puntíku. Je to jako byste viděli rozpohybovaný jeden původní comicsový obrázek za druhým. Přesto – bylo všechno toto vynaložené úsilí ospravedlněno nějakým nově získaným uměleckým účinem? Nebo převod do odlišného média nepřinesl nic nového a naopak něco ztratil?
Comics vs. film
V tuzemském odborném tisku (viz. Encyklopedie literárních žánrů, Paseka 2004) stále přežívá nepravdivé tvrzení, že comics je jen jeden z mnoha literárních žánrů. Označení deváté umění se však pro něj nepoužívá neoprávněně. Comics je samostatná umělecká forma stejně jako film, literatura či divadlo. K tomu ho opravňuje používání některých vyprávěcích prostředků, které žádné jiné médium nevlastní. Oproti filmu je to hlavně rychlost „čtení“ a všeobecně „mezery“ mezi jednotlivými obrazovými rámečky.
Zatímco film běží svou konstantní rychlostí, kterou divák nemůže nijak ovlivnit, čtenář comicsu si ji volí sám. Může ji přesně dle svých individuálních specifik „nastavit“ tak, aby optimálně vyhovovala jeho požadavkům a on tím mohl dosáhnout maximálního čtenářského prožitku. Filmař se může pouze snažit, aby se rychlostí střihu i jednotlivých scén zhruba trefil do vkusu co největšího množství lidí. A to právě u filmového Sin City vždy nevyšlo optimálně, zvláště odmlky po nejdůležitějších scénách – u nichž si u originálu mnozí dávali přestávku, aby se s nimi vůbec dokázali srovnat – jsou zde uboze krátké.
. Nejzásadnějším znakem odlišujícím comics od všech ostatních uměleckých forem jsou ale již zmíněné „mezery“. Nejbližší možný konkurent – film – podává pohyb tak, jak ho normálně vnímají lidské oči, jako něco kontinuálního a nepřerušovaného. Comics naopak předkládá sled fixovaných scén a pohyb vzniká teprve ve čtenářově mysli skládáním těchto jednotlivých obrazů. To zapojuje recipientovu fantazii, která si výsledek opět individuálně utváří přesně podle svých nejskrytějších nároků. U filmového Sin City by ztráta tohoto procesu ani nebyla tolik na škodu, kdyby se vše nespojilo s vymizením ještě jiného specifického rysu původního originálu. Řeč je o vizuální stylizaci.
To, co comics „nejviditelněji“ dělí od hraného filmu je právě stylizace kresby. I u hyperrealistických comicsů je čtenářům jasné, že nevidí realitu tak, jak ji normálně vnímají. Z napětí, které vyplývá ze sledování kreslířem „pokřivené“ skutečnosti, pramení velká část poetiky comicsu, které se v této oblasti může rovnat pouze animovaný film. A původní SC vlastní jednu z nejoriginálnějších vizuálních stylizací, kterou v comicsu lze nalézt: jakoby skalpelem vyřezané a často ostře zjednodušené siluety, střídání „pozitivu“ s „negativem“ a vůbec geniálně graficky poskládané scény s nápaditým využitím všech možných hrátek se světlem a stínem. Právě to, ve spojení s ostrými „střihy“ mezi každým jednotlivým rámečkem, dodává celé sérii monumentální sílu. Čtenář je totiž doslova zavalen jednotlivými vizuálně silnými obrazy mezi kterými nejsou žádné pozvolné přechody, pouze ty v jeho mysli.
A bohužel, i když film SC je stejně jako originál též téměř bez výjimky černobílý a některé scény, herci či předměty jsou i nastylizovány do původních dvou rozměrů, pořád jde o hraný film. Čtenář vidí pouze mírně upravenou realitu, ne stylizované obrazy, které s ní v podstatě nemají mnoho společného. Tím je ochuzen o jednu z nejúdernějších zbraní původní série, což vynikne právě ve spojení s tím, že ani samotný filmový střih se nepokusil – tedy alespoň v místech, kde by to jinak „kontinuální“ film umožnil – nějak napodobit původní ostré střídání jednotlivých obrazů.
Originál vs. adaptace
Ale pozor: předešlé věty nemají vyvolat dojem, že převod z comicsu do filmu je zákonitě předem odsouzen k neúspěchu, nýbrž pouze, že v něčem je comics ze své podstaty lepší. Ale stejně tak i film má vlastní zbraně, které zas nevlastní comics. Bohužel, podstatně menší náročnost filmu na soustředění diváka – kterému se jednotlivé rozpohybované obrázky skládají v mozku bez jeho vědomého úsilí – dnes už mnohdy není brána jako nějaké pozitivum. A to přesto, že svým konzumentům ve velké většině případů umožňuje nejdokonalejší, protože psychikou jedince takřka neovlivnitelný a tedy i nezkazitelný, zážitek. Další výhodou je živý zvuk, bohužel tuto možnost filmové SC téměř nevyužilo. Další promarněnou šancí je nedostatečné uchopení roztříštěné časové posloupnosti jednotlivých příběhů ze Sin City, kterými je jinak tato série proslulá. Filmové SC, ač se o to snaží, v tom nedosahuje kvalit originálu, a to i když posledním ze spolurežisérů byl sám Quentin Tarantino, tvůrce Pulp Fiction, v němž právě tento prostředek dovedl k dokonalosti. Na jeho obranu však nutno uvést, že v SC režíroval pouze jednu krátkou scénu.
. Ale posuňme se dál. Původní série je známá použitím dvou extrémů. Na jedné straně bitevní scény, které Frank Miller nápaditým fázováním roztahuje na mnoho stránek a tím jim dodává patřičnou „šťávu“. Na straně druhé naopak dlouhé monology často doprovázející jediný celostránkový obrázek. Ve filmové adaptaci je obojí naprosto nevyužito. Boje, které jsou v originále pokud jde o čas ve skutečnosti velmi krátké, se nikdo ve filmové verzi nepokusil rozvést nějakým specifickým filmovým prostředkem, např. několikanásobným zopakováním. Ve výsledku tedy zaplňují jen zlomek celkového času a tím film ochuzují o jeden z hlavních čtenářských magnetů. Precizně literárně nastylizované monology hlavních hrdinů, z kterých pramení velká část obliby originálu, jsou zas podstatně zkráceny. Důvodem určitě byla snaha udržet film na snesitelné délce, ale hlavní příčina bohužel znovu tkví v jednom z nedostatků filmu jako vyprávěcího média – tolik textu, zvláště pak monologického, je pro něj neúnosné.
Poněkud jinou otázkou je, proč se režiséři uchýlili k některým evidentním změnám oproti originálu. Pominout lze ty praktického rázu vynucené především použitím pouze části původních knih. Z toho pramení nutnost některých zjednodušení, např. spojení dvou vedlejších postav do jediné. Co však zarytí fanoušci comicsové předlohy nikdy neodpustí, jsou drobné odchylky, které se nedají ničím vysvětlit. U obvyklé volné adaptace by takováto výtka samozřejmě nebyla relevantní, ale pokud se tvůrci snaží o co nejpřesnější převod, neměli by dělat změny tam, kde to není zcela opodstatněné.
A konečně si tvůrčí tým pod sebou podtrhává stoličku, když se snaží původně realistické sérii dodat nádech nadsázky. Je pravdou, že její hrdinové často dělají věci na hranicích lidských možností, ale nepřekračují je. Tvůrci však zřejmě měli obavu, že by to divákům již přišlo neuvěřitelné a tak schválně některé scény nastylizovali do nadreálného nadlidského rozměru. Bohužel u českého recipienta tím vyvolají spíše jen smích a kroucení hlavami nad takovými „šílenostmi“. Je ale i možné, že zde jen zapracoval strach z americké cenzury (což by právě u těchto autorů bylo dosti tragické) a vše je jen ochranným štítem: podívej se, drahý cenzore, to, co je zde zobrazováno, je zjevná nadsázka a nehrozí tedy možnost, že by se tím někdo – jak by bylo možné u striktně realistického podání – inspiroval. Tuto teorii by bohužel potvrzovalo i to, že ve filmu jsou oblečením či stíny „vyretušovány“ všechny v comicsu bohorovně odhalené intimní partie.
A řešení…?
