. Zapomeňme na příběh… Ano, Raoul na souvislé vyprávění rezignoval už po deseti stránkách. A pak... I sám titulní hrdina odpadl a z role aktéra sklouzl do letargie čumila. Tam na pozadí. Za akcí. Přece věřím, že Robert roku 2055 Raoula ještě bude číst, jenže ne už jako historický komentář. Ne coby glosy k mediálnímu obrazu dějin, ale jako názornou ukázku, nakolik mohly peníze vykolejit kariéru jednoho talentu. Muže, který se čerchmantu politiky upsal, ač původně způsobně vytvářel třeba i poetiku časopisu Kometa, kde „místo Neprakty“ kreslil komiksy podle Švandrlíkova Draculova švagra (1970). Zůstalo sice tehdy jen u tří povídek Guláš (Kometa 18), Farářova rada (25) a Přeludy a Vadlejch (27) a literatuře nedominují, nicméně mi připadá, že kdyby Mareš (1972) od té chvíle až dosud už nekreslil nic, než sto dalších Švandrlíkových hororů, udělal by lépe a vzniklo by víc... než Raoul.
Jenže politická satira je nutná a já se před Hrutebovou invencí skláním a oči klopím, a to nejen cudně, anžto je těžký úděl týden co týden vždy seskládat pseudofakta světa okolo, aby to šlo číst. A původní nápad s nijak oči neklopícím Marťanem je nosný, byť už převzatý od Jiránka, protože ten s A. Lukešem a O. Lipským napsal film Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982).
. Diskutujme leda o přemíře neadekvátního vraždění. Je to jistě černý humor, to je, ale až moc upomíná třeba na komedii Šest vražd stačí, maminko! (1994), kde se růžolící hospodyně Kathleen Turnerové občas „nasrala“ a šla a odkrouhla sousedku, že netřídí odpad - a cha, cha, cha! Iritující? Snad, avšak novinář má právo nadsazovat. I vyhrotit. Až do krve. A je i proč, ne? Vždyť víme, jakým bleskosvodem agrese i atavismů bývají krváky a „akčňáky“, vždyť tušíme, nakolik davy zbaví závisti pravidelné vysvlékání celebrit. Raoul nejen v tomto směru dozajista znamená víc, než třeba mystifikační Komárkova rubrika v Magazínu Dnes, která je už vyloženou ztrátou času. To on aspoň Politickým harašením - ale navíc bez skrupulí. Supluje i pořad Stalo se... či Gumáky (které ovšem psával mírumilovný F. R. Čech). Aktuality sice odumřou, jistě, ale druhé a třetí plány ne. A přežije i vidění všech průběžně a „bokem“ neustále parodovaných, ale NEAKTUÁLNÍCH fenoménů.
„Půjčme si ikony, a to všechny na světě. Pak je zohavme.“ Tak lze shrnout heslo tvůrců. Ale je špatné? Ne. Copak by se jinak potkali Profesionálové s Lelíčkem? Tady? Nemocnice s rodinou Smolíkových? Což by Hrutebu zachvátila až ambice pojednávat v uloupených stylech rovnou celé strany (Mach a Šebestová)? Copak by se deštník Kačer Donald mohl jinak surreálně stýkat s šicím strojem Fíkem? Nikdy. A lze už jen pátrat, která ikona ještě nebyla zneužita (tolik jich tudy prošlo) a i tím Raoul vítězí. A permanentní aktualizací schémat už provařených. Že je to postmoderně laciné? Snad, ale i nutnou cenou za nesmrtelnost.
. Je-li regulérním vykrádat Václava Čvrtka a Radka Pilaře (díl 446)? Čtyřlístkového Němečka (116, 371)? A že Manka i Fifinka souloží? Nevím, ale tisícem bodů cením letité zneužívání Jana Tleskače čili parafrázování finální otázky „a co on na to?“. Není to náhodou, že zrovna tato figura „padne“ Hrutebově epopeji lépe než Raoul sám. Román Záhada hlavolamu ostatně vyjímáním ježka nevědomky kamufluje autorovu hrůzu z toho, že byl Tleskač mistrem nejen šmírován (kdo ví, při čem), ale i sexuálně atakován, a tak „naivista“ Foglar onu trudně pudovou realitu světa natolik zalegorizoval, až se nám Jan zjevil jako světec. Pomalu. Anebo jako Marťan, pro někoho. Je proto spíš než Raoul hoden oněch návratů památné otázky a bezelstný dětský pohled Janův na politiku působí věrohodněji než pohled mimozemský.
Navíc, pozor! Foglarovo spoluautorství je širší. Variuje se zde Tleskačův pád z věže (95) i absurdní půdní kostra (110), Dušín se zde stává Klausem (183) a Černí jezdci opět „neumějí prohrávat“ (202), ale z Marešovy kresby trčí i celé původní Fischerovy obrázky (232) a jen je s podivem, že až dosud nebyli „vytěženi“ i Pískloun a Tlouštík. Např. jako pár mladic vyrážejících „za příhodami“.
A což teprve ježek v kleci. Ten byl v Raoulovi utopen ve stoce už dvakrát (146, 306) a Mareš tuto výtvarnou výpůjčku navíc hned na protější stránce stylově vyváží i zcizením Ladova obrázku. Vivat! Vše se prolíná a ve srovnání s Danglárovým Klaushausem (slovenské Echo 1990 - 91) to tedy Raoul vyhrál. Bingo! (snad) - a tento už sedmý samostatný soubor jeho nepříhod obnáší neuvěřitelných 517 dílů. Chybí zde vůbec nějaké?
Všechny letošní. Pak tucet starých. Sedm z nich, těch o české historii, však už obsáhla publikace Šestý Zelený Raoul (1999), a tak tím pádem zatím „knižně“ nevyšel jen díl O tom, jak Vašek zasel vítr a sklidil bouři (11. 11. 1999) a čtyři části Zeleného Raoula Speciál – Causy Václav Havel (19. 12. 2002). Hm, tak to už mi víc chybí rejstřík.
Ani jeden předchozí soubor (1996 – 1999, končily dílem 255) ho přitom nepostrádal a jen tyto sešitové sborníky také ukrývají „pěkné přívažky“. Pexeso, puzzle, kalendář, „oblékací“ manžele Havlovy a pověstný plakát Gotta milujícího Máju. Ne, kdepak, není to literatura. Ale díky zmíněným přesahům se Zelený Robert výsledky zadaného úkolu v budoucnosti pokochá.
