Kořeny
. Tomanův otec byl z jihočeské Čkyně. Syn tam rád jezdil, o prázdninách. Rájem dětství však mu zůstala plzeňská Homolka a „prérie“ u Radbuzy, „válečné výpravy“ s kluky nad Starý Plzenec, na Ostrou hůrku, Radyni. Četl přitom Foglara, podle Mayova sluhy získal mezi kamarády přezdívku Hadži, a právě tu dá po letech i Božovi Rakovi, hrdinovi svého seriálu o klubu Strážců (1967-1984). Pět hochů tady vylíčených, tak to jsou druzi Tomanova dětství. Zrzek byl Vašík „Bum“ Štekl, budoucí komik. Robin (s čapkou zbojníka Hooda) zas nadšený cyklista Vláďa Bednář. Hezoun Jenda Drábek (vedoucí Strážců a jistá obdoba Mirka Dušína) byl Mirek Liška, ministrant z Jiráskova náměstí. A Kája Drobný s kšiltovkou, to byl skaut Zdeněk Vřešťál, po „únoru“ pak vězněný. A tak vznikly „plzeňské Rychlé šípy“, náš druhý nejdelší chlapecký seriál (176 dílů). I čtvrť Petřina je Petrohradem a Slovanka, toť Slovany.
Mezi dobrodružstvím a ideologií
Ale nepsalo se snadno. Zvlášť závěrečná Kronika Strážců (1981-1984) obsahuje prvky, které byly úlitbou době. Ovšem ohlédněme se třeba za Foglarem. I ten „pustil“ své hochy na stavbu mládeže (1948) - a kdyby komunisté Vpřed nezastavili, nejspíš by v tomto duchu pokračoval (anebo taky ne). Vpřed rozhodně vycházet nesměl a až po deseti letech dostalo šanci právě ABC a v něm posléze Strážci. Jejich návaznost na Rychlé šípy Toman nikdy nepopíral, vždyť i patronem Strážců je „Mirek Dušek, člen kdysi slavného klubu“, nicméně při psaní těžil hlavně ze vzpomínek na Plzeň a Čkyni.
Četba Troskových knih ho prý kdysi přivedla ke zkouškám na elektrotechnické škole na Borech (1943), pro zlou němčinou však skoro pohořel. O prázdninách ho pak totálně nasadili na letišti a do února 1945 i do Škodovky. V dubnu navíc spojenci zasáhli jejich dům na Petrohradě. Prchli na Homolku, k už ženatému Vlastislavovu bratru Karlovi (pozdějšímu novináři). Pár dní... a pumami byly zasypány i Slovany. Vystrašená rodina skončila až na samotě u Třemošné. Ale přišlo osvobození a dostali i byt po Němcích.
Po maturitě (1948) se Toman vrátil do Škodovky, ale psal do Mladé fronty, kde mu radil vedoucí filiální redakce Ludvík Mištera. A vojna (1951)? Zůstal tam, v redakci Rudé zástavy (1953-56)! Tiskli nejen Švandrlíka, ale i Lauba či Lustiga. Toman ovšem „včas utekl“, využil šanci a osobně vymyslil název „ABC mladých techniků a přírodovědců“.
Oči Strany byly na „nový Vpřed“ upřeny, a přece tehdy opisoval i ze švýcarského časopisu Interavia (a šokoval cenzory „nemístnými“ detaily z přehlídky v Moskvě). Komiksy Pif a Pifík se zase kupovaly za koruny od francouzského Vaillantu. A podstatnou akvizicí byl redakci předválečný modelář Hlasatele Vladimír Procházka... Ale jinak šli hodně „s dobou“.
Redakce magická
. V Tomanově povaze se mísí ostych s neústupností a z ABC vlastně NIKDY neodešel. „Vyhoďte Vlastíka dveřmi, vrátí se oknem,“ říkali. „Vyhoďte ho oknem, vrátí se komínem.“ Zůstal od 1. 10. 1956 do 28. 2. 1992 a náklad bez přestání stoupal. Redaktoři jen neseděli v redakci. V dubnu 1959 uspořádali 1. turistický sraz čtenářů v historii dětských časopisů: na Radyni. Setkání pokračovala. Roku 1969 i pod plzeňskou rozhlednou Chlum. A právě tady Toman ve svých čtyřiceti užasle spatřil „oživlé“ dvojníky Strážců a snad i sebe samého...
„Cenzoři naštěstí nečetli ábíčko zevrubně,“ vzpomíná. „Šli po slovech jako SSSR a budování. Hledali vnější známky angažovanosti. Tak jsem je rozmístil! ABC bylo ke čtení.“ Vymyslil hru Volá vesmír (1959) a obnovil Foglarovy čtenářské kluby jako „raketové posádky“. Už se však nelovili bobříci, teď přišlo podávání „důkazů“. I tak musely kluby skončit (1975), neboť „rušily jednotu Pionýra.“
Tomanovo „podpultové ábíčko“ se však mezitím už stalo dětem hotovou magií. Na časopiseckém úhoru ostatně stačívalo málo. Roku 1961 k výtisku přidali aršík zažehlovacích obtisků z NDR a - senzace! Nebo obešli zákaz rádiového ovládání modelů. Jak? Píšťalkou. A došlo i na spolupráci s Foglarem: ocitl se díky Tomanovi v tiráži (1964) jako člen aktivu pro práci se čtenáři, stal se „guvernérem posádek“, pověstná rubrika Z bobří hráze přešla do ábíčka maskována jako Kompas a Toman Foglarovi vydával povídky i knihy, byť necelé (Tábor smůly, Poklad Černého delfína). „Do Pokladu by stačilo sem tam vepsat slovo pionýři a...“ radil. Ale Foglar odmítl.
Pevný postoj? Ano, nicméně psát pionýrský seriál Kulišáci (ABC 1963-1966) „muži v klatbě“ nevadilo, přičemž právě Toman je neuvedeným spoluautorem řady dílů, hlavně těch s děvčaty. Právě „hloupých holek“ se ovšem Foglar v půli komiksu obratně zbavil a posléze dílo upravil na nové díly Rychlých šípů... Když ABC po převratu udělovalo Řád dětského úsměvu, navržen byl třeba i výtečný plzenecký učitel Martin Chval, ale dekorován právě Foglar.
Pavouk uprostřed pavučiny
. „Tomanův“ časopis však za desetiletí podchytil či přímo podnítil X dalších fenoménů. Vylepšili třeba americké „bedničky od mýdla“ a nastala zlatá éra minikár (mé dětství). Po roce 1972 pak i éra vystřihovacích modelů (světově raritní). A „Batličkou ábíčka“ byl PhDr. Jaroslav Fencl (1922), dodavatel krátkých povídek. Sám Vlastislav Toman zbeletrizoval Strážce (knihy Trampoty s kapitánem, 1971, a Trampoty na pokračování, 1987) a „doplnil“ je posléze i sci-fi komiksem Strážci IKS (2000-2003) o putování časem a po zemích Evropské unie. Sci-fi bývala jeho parketou vždycky, už u prvního komiksu Za tajemstvím hlubin (1957). Tam šlo ovšem ještě spíš o ilustrované povídání (seriály byly v nemilosti) a dost zachránil i výtvarník Liďák (Haďák). Ale Toman se učil a s pozdějším emigrantem Janem Kristoforim stvořil Zajatce Torů (1965-66). Unikátem pak zůstává jeho původní pokračování Doylova pravěkého Ztraceného světa (Druhá výprava, 1979-1980); děti fascinoval zpracováním hned tří - za komunismu nikdy nevydaných - románů E. R. Burroughse o „hrdinovi dvou světů“ Johnu Carterovi (1968-71) a nadchl i vůbec nejdelším českým sci-fi komiksem o Kruanovi (od 1973)... Tenkrát mu totiž Burroughsovi dědici zakázali psát a vydat seriál podle Tarzana, a tak nazloben hmátl po vlastní prvotině Příchod bohů (1966). Ta dikcí upomíná na Bradburyho Marťanskou kroniku, je však technicistní. Právě dvě z jejích povídek tehdy rozvedl do dvou ročníků ABC a navázal i sérií třetí. Kruan ze Žluté planety se tak stal jakousi obdobou francouzského pračlověka Rahana a ovšem i českou variantou „kapitána Cartera, bojovníka z Marsu“. Uspěl - a vrací se dodnes (Kruanova cesta, 1988-89, Kruan a bohyně, 1995-97, Kruan a Pozemšťané, 1998-99).
V. T., v. r.
Vlastimil Toman v ABC zřejmě vytěžil maximum z konstelace nastavené starým režimem. Vlka nechával nažrat, ábíčko vzkvétalo a za hranicemi jistě byly podobně seriózní časopisy, ale jen stopového nákladu - anebo vysokého, ale zase neseriózní. A že zuby nehty se držící šéfredaktor přes třicet let lavíroval? Někdo to asi „pro ty děti“ dělat musel. Kdopak ví. „A oni inspirují naši mládež,“ ukazovali prstem svazáci (i soudruzi Himl a Fojtík), zatímco soudruh Toman si pokorně odíral hřbet. „Ale neohnul,“ míní.
Pravdou však je, že „v předklonu“ se zrodila už celá původní redakce. Ale tematika je zachraňovala, protože „mladým technikům“ vskutku patřili, i přírodovědcům, a ne, to nešlo ožulit. Sdíleli ovšem státní linii „vědeckotechnického rozvoje“, a zvlášť po roce 1970 se stala ta čtyři slova taky takovým „magickým“ zaklínadlem. Jako ABC samo.
Do důchodu šel Toman po úvodem citovaném dotazu: „Když už konečně odejde?“ Již deset let tou dobou očekával i operaci oboustranného šedého zákalu, a ta se roku 1992 povedla. „Šeď, která mi zrak postupně zakalila v uplynulém desetiletí, jako by přede mnou skrývala spoustu drobností, ale zejména jasný pohled do dálky,“ píše Toman s určitou úlevou v knize Můj život s ABC (2005), a právě renomované oči se mu staly tou nejčistší „výzvou k další práci“ - a opět nejen pro ABC.
