Prostor, kde zveřejňovat svá díla, srovnávat se s konkurencí i se vkusem čtenářů – to je to hlavní, co autoři hledají ve „svých“ magazínech. V tom se comicsové ziny neliší od básnických sborníků nebo zájmových a odborných časopisů – modeláři počínaje a kardiochirurgy konče. Synonymem té progresivnější tendence v českém comicsu je brněnská revue Aargh!
Když se co do počtu řekne „pět a půl“, většinou tím mluvčí nemyslí nic valného. V případě Aargh!u je to naopak. Za pět let existence (a celkem pět a půl čísla) se brněnská revue vypracovala z černobílého zinu k bezkonkurenční úrovni, která bez soucitu snese srovnání s prestižními tituly z ostatních oblastí kultury – ba leckdy je i předčí. Magazín samotný i comicsy v něm otištěné sklidily řadu domácích ocenění (od konkrétních autorů přes lettering až po nejlepší domácí počin), první číslo je už teď sběratelským artiklem, a na každé další se netrpělivě čeká. Pomineme-li vliv sličné maskotky magazínu, oděné toliko do nemnoha černých kroužků, je to posice, do které se vypracovat není snadné…
Snad kdesi v pozadí je slyšet lehkou ozvěnu jednoho z výroků Tomáše Prokůpka, že vyhraněný styl CRWe přiměl jiné vydavatele „dělat to“ jinak. Původní záměr poskytovat prostor domácím autorům se ale postupně proměnil. S rozrůstající se sousedskou fanzinovou scénou (ZKRAT, Bedeman, Sorrel) se Aargh! začal orientovat spíše na zahraničí – ať už to jsou poutě po scénách na východ moravské metropole (Rusko, Polsko, bývalá Jugoslávie, plánovaná Ukrajina), presentace nezávislých západních projektů (4Eyes) nebo přetiskování autorů, kteří se navzdory svému „okrajovému“ původu prosadili ve vyspělejších comicsových kulturách. Nejnovější zálibou aarghonautů pak je – krom výběrové domácí produkce – představovat i autory doposud neznámé nebo s comicsem toliko koketující, a mnohdy tak přinášející vlivy „zvenčí“.
Vysoká úroveň revue ovšem netkví jen v tématice – jejím prubířským kamenem je osobní vkus aarghonautů, kteří přes práh tiskárny nepustí druhou ligu. Otázky i námitky z občasných diskusí po conech se točí kolem jediné magnetické hory: „Tiskneme jen to, co se nám líbí.“ Právě to je motor, který táhne Aargh! – a čím extensivnější je záběr magazínu (a kontakty jeho redakce), tím náročnější jsou měřítka. Obsahová a formální vyhraněnost tak mnohdy vede k vyhroceným konfrontacím – čtenář se musí vyrovnávat s koncepty a postupy, které (zejména na mladé české scéně) doposud sotvakdy potkal. Spolu s hloubkovou publicistikou působí každé číslo doslova jako bomba – jako dobře řízený teroristický útok, který situaci v českém comicsu radikálně proměňuje.
. . .
Stát se členem brněnského teroristického komanda už se změnilo v čest – namísto autorských honorářů se v Aargh!u platí prestižním zářezem v bibliografii. Neziskovost celého projektu pomáhá udržet příjemnou cenovou hladinu, vyžaduje ale nemalého úsilí; daní za precisní grafickou úpravu (v režii comicsového barda a kreslícího šéfredaktora Tomáše Kučerovského) i důsažnost publicistiky (pod dozorem scénáristy a píšícího šéfredaktora Tomáše Prokůpka) je delší periodicita. Ta na druhé straně umožňuje dočkat se i déle připravovaných comicsů, nebo pomalu vstřebávat náročnější „formáty“. Jak častou frekvenci teroristických útoků je taky možné přežít?
