. Paprlapá, opona se rozbíhá… Obálka se svrchovaně se tyčící sochou předznamenává hlavní tahák čísla – „Hellboye po beskydsku“, Radegasta, dvojice Prokůpek/Jirků. V akčním, a přeci ne povrchním příběhu se kolem radhošťské sochy s ohmataným pupkem (a jejího odvozu kvůli renovaci) omotává živoucí slovanská mytologie, místní národopis i katastrofa moravských povodní z roku 1997 – podaří se „prachsprostému běsovi“ se štikou v ruce zastavit hněv uraženého boha?
Svůj svět Cyklu 5 příběhem Divoká hadice zacyklil Jiří Zimčík. Jeho vytříbená linka a precisní perspektiva dodávají jedinečnému sci-fi universu nevšední přitažlivost, z bublin se pak line inteligentní cit pro brakovou nadsázku; . dá-li spirála místo hlavy, setkáme se s Cyklem 5 v jedné z dalších publikací edice Motýl.
Jednoaktovky vmezeřili ještě barevný Jiří Grus s pitvou rozvíjející se ideje (Marná snaha), Karla Jerieho Skok, střílející si po corriganovsku z krize superhridnského comicsu (jak je to u nás ostatně populární), a Jiří Husák s jonášovským příběhem o slepém a ztraceném rybáři. Dvěma stripy, těžícími především z trapnosti, přispěl i Kamil Tatar, spoluautor Divokého srdce z Aargh!u a jeden z jeho dvorních letteristů. K recidivistům (strip Realita #3 z minulého Zkratu) se zařadila tichá voda domácí comicsové scény Zuzana Andělová - její diplomová práce Vysoké a nízké (umění) je doprovázena dvacetičetným souborem jednostránkových stripů Veverka a zajíc, které se představily už v prvním Bedemanu a které v tomto Zkratu pokračují – . a doufejme, že ještě pokračovat budou, protože teprve pohromadě budují svérázný, subtilní, slovy stěží zachytitelný mikrosvět – jeden z důkazů, jak dokáže comics budovat atmosféru za použití minima prostředků, ale s maximálním dopadem…
Druhým tahákem čísla je existenciální balada Miguel, v níž se hrdina-básník propadá do zvláštního (svého vlastního?) světa, kde hledá odpovědi na své otázky a na své verše – a zjišťuje, že nepatří ani do změkčilého města, ani do tvrdě přímočaré reality za obydlenou hranicí. Po přečtení mírně surrealistického scífka – jehož atmosféře napůl napomáhá a napůl škodí kresebná proměnlivost jednotlivých panelů – zůstává na jazyku hořká pachuť osamělosti a nepochopení. Ztvárnění Miguelovy pouti má na svém kontě Martin Plško, . tahoun slovenského webzinu com-x2.com a jeden z organizátorů bratislavského Comics salónu; rozhovor s autorem představuje jedinou publicistiku čísla („Rád by bol multižánrovým umelcom jako Leonardo, ale zatiaľ je iba nevyhranený jako Plško.“).
Mírným zavlněním přes bratrskou východní hranici se dostáváme k zahraničním hostům. Stálicí Zkratu je Švéd Lars Sjunnesson, který krom spolupráce s Maxem Anderssonem na Bosenském plackopsovi zásobuje pravidelně (podruhé) Zkrat svými historkami s kočkou Errolem nebo Balíkem Bo. Storka z Errolova pohnutého života i tentokrát traktuje nejisté vztahy mezi páníčkem a jeho mazlíčkem, a kupodivu končí šťastně – jen je to, a to doslova, úlet.
. Na lavičku hostí přibyl Švýcar Helge Reumann s alpskou eko-duchařinou bez názvu, a Belgičan Peter de Poortere s Jezedáčkem. Holinkářovy další, zdařile vypointované a záludně roztomile kreslené stripy, oscilující někde mezi bezmocností Bustera Keatona a černým humorem Red Meatu, najdete na jeho osobní stránce.
Samotným comicsům lze máloco vytknout. Nechybí jim originalita ani důvtip, na své si přijdou něžné duše i milovníci absurdity. Jedinou slabinou projektu je nejistý balanc, nakolik se Zkrat snaží být „domácí“, a tedy se přizpůsobující širšímu vkusu, a nakolik chce být alternativní – což zjevně posice vydavateli bližší, leč ztěžka prodejná. Neuspořádaný výběr comicsů zpochybňuje, nakolik je veden chirurgickou rukou, a nakolik je jen náhodnou směskou toho, co se zrovna sešlo na redakčním stole. . Jeden dva případné neúspěchy tak hrozí čtenáře od časopisu odlákat – což je nebezpečí snadno eliminovatelné např. tématickým zaměřením nebo alespoň ochutnávkou z příštího čísla. To se chystá na počátek příštího roku – a to je důkaz, že Zkrat i přes svůj název není jen dočasným myšlenkovým kolapsem, ale silně motivovaným projektem – což se o řadě jiných domácích počinů říct nedá.
… může si trhnout nohou.
(Martin Přibyl; z úvodníku)
