. John Doe se tedy náhle ocitá v prapodivně (ne)funkčním nebo snad nelidském světě – v podobném „propadu“, jaký známe z Alenky nebo Gaimanova Nikdykde. Ostatně ani motiv „poslední svého druhu“ není neobvyklý, a to ani pro sci-fi, ani pro comics. Kárání za příbuznost motivů však není na místě – a tak či onak, samotné zpracování příběhu dostatečně autentické na to, aby případné volné inspirace přestaly být důležité, a objem původních nápadů případné motivické návaznosti spolehlivě tlumí… Autorskou originalitu ostatně Matěj Němeček, vystudovaný scénograf a autor loutkového divadla, prokazuje dostatečně i na jiných projektech – Infekci ve Zkratu 2 nebo příběhu Hope v Kontrabandu.
. Ani samotný John Doe není českým čtenářům neznámý – prvních několik stran vyšlo v experimentálním magazínu Pot ještě pod hlavičkou Motu. Po chvilce bezdomovectví po zániku Potu nakonec našel své útočiště pod střechou nezávislého brněnského ZKRATu Martina Přibyla, kde vyšel coby druhý sešit mimo pravidelnou řadu. Příběhu výrazně prospěla změna formátu – zatímco rozšafná práce s prostorem vyznívala na formátu A4 až zbytečně, v polovičním formátu naopak působí „jen“ klidně, tiše, ba poeticky…
A John Doe v sobě poetiku rozhodně nezapře – byť se odehrává v ryze sci-fi reáliích, kde vládnou ufoni a jeho manželka je (dámy prominou) na baterky, volné tempo vyprávění, nesvázanost rámečky i fantazijní hra s inverzními políčky jako by formovaly comicsový ekvivalent volného verše…
. Spolu s podprahově plynoucí vnímavostí k detailu a lidskostí příběhu máme před sebou „poezii v próze“ v comicsu… Chybou by bylo nechat při čtení se strhnout jistou porcí akčnosti, nebo žehrat, že některé stránky nejsou kompozičně příliš srozumitelné – to mnohem větší zábavu přináší něžné hlásečky, galantní ironie a vkusné drobnosti…
Němečkovo vyprávění graduje pozvolna, a láme se s potřebnou nečekaností. Zrychlený závěr se hyperbolicky vrací zpět na začátek, a z postavy, kterou už jsme poznali a přijali za svou – aby ne, když je to poslední člověk! – se znovu stává otazník. Na straně druhé má tento scénáristický fígl možná nezamýšlené důsledky – pointa je uzavřená, leč otevírající, a rozmach otázek i rozklenutý svět jako by vyžadovaly pokračování; útlý sešitek tak působí spíše jako prolog. . Po jeho dočtení zůstává doeovský vesmír otevřený, očekávající další naplnění – a ruce čtenářovy přitom prázdné…
P. S. Samotný původ jména John Doe i možnou interpretaci označení hlavní postavy ponechávám p. t. čtenáři. Pointa osvětlí jeho případnost.
