. Jen skutečný nenasyta by jej zhltnul naráz, a odměněn by byl tak nanejvýš řádným bolehlavem. Skutečně stojí za to zvolna procházet stránkami sem a tam, vybrat si ten comics, na který mám zrovna chuť, nebo se zahloubat do textu; vrátit se na stránku s obzvláštním výhledem… Jako se zvolna procházet po kopcích…
. Oproti číslu pátému je šestka méně meditativní, a více přitakává jemným zákoutím života. Hřbet vymezuje témata Příběhy z pláže, Ukrajina a Andělé, kterým je ostatně věnován i s bravurou, nadsázkou i kritikou komponovaný text Rostislava Matulíka Nesnesitelná přitažlivost (nejen) padlých andělů. Leč zpátky k pahorkatým metaforám: k vrcholům čísla patří „otvírák“ Jednou za život Lely Geislerové, nebo sytá, hlubinná, existenciální koláž Modlitba scénáristy Lionela Trana (z jehož autorského okruhu pochází i Příliš hlučná samota – odkaz) a výtvarnice Stephane Berry, nebo Židle v pekle, . jeden z příběhů z Mikropole (Wojd-Gawronkiewicz), ilustrovaný i odkazy na doporučenou doprovodnou hudbu. Naopak odpočinková údolí představují lehkoruký odvaz Markuse Witzela Léto na pláži nebo už stálý host Mark Horemans aka Ray Man s osvobozující a hravou bajkou Pláž lumíků. Menší vrcholky, sedla a vyhlídky při cestě pak representuje pestrá směs kratších, spíše atmosférických než epických zahraničních příběhů, ať už z profilované Ukrajiny, pomalu těženého Ruska nebo eruptivního Polska.
. Domácí scénu zastupuje především Saudkova přímořská erotická fantasie Sylterella, která jinak vyšla pouze v sedmdesátých letech v německém časopise Quo Vadimus, Karla Jerieho barevný (a barvitý), vhled do života Andělů, přeladěný v Karlově osobitém postmoderním duchu do sci-fi, a Pavla Čecha stylově nostalgická hříčka na téma nadpozemského dětství Kamarádi; přičemž celostrana, v níž andělé svádějí s ďábly boj o duše na kolbišti lidského davu patří nejen v tomto čísle k velehorám. Kratšími příběhy přispěli i Honza Bažant (Burkele), Tomáš Chlud (Šťastná hodina) a netradičně Tomáš Prokůpek s Klackem a Frackem na scénář Štěpána Kopřivy.
. Publicistiku – extensivní i intensivní, jak je v Aargh!u zvykem – zastupuje rozhovor s čerstvým objevem Lelou Geislerovou, ex-writerem, scénografem a domácí comicsovou raketou Honzou Bažantem a exemplární figurou východního úspěchu na Západě Igorem Barankem. Jeho domovské ukrajinské scéně je věnován i obsáhlý profilový materiál Michaila Kasanědiho, a třetím textem se aarghonauti věnují Saudkovu „Měděnému věku“. (Přičemž se při Mistrově aktuálním zdravotním stavu maně vkrádá otázka, zda první, podobně důkladný pokus o zmapování jeho tvorby nebude zároveň jeho pietním nekrologem…)
. Aargh! je nesnadno kritizovat, když ve svém oboru nemá konkurenci, a mnohdy sám nastavuje měřítka. Reálně hrozí, že širokospektrální kontakty redakce záhy vyzobou to nejlepší z našich comicsových sousedství, a jakémukoliv následníkovi nezbyde než paběrkovat. Editorské laťce Aargh!u odpovídá tak maximálně Inseminátor Jakuba Němečka, a pomalu se rozrůstající renomé zase připomíná vítězné tažení časopisu Umělec nejen Evropou. Prubířským kamenem otištěných comicsů je osobní vkus dua Tomášů Prokůpka a Kučerovského, a pod jejich redakční gilotinou málokdy projdou comicsy na jedno přečtení. Mnohé z nich navíc vzbuzují asociace, touhy po dálkách a dalších příbězích za obzorem. Nechte se (s)vést…
