. Když se zašpiní dejme tomu prostěradlo, je třeba flek odstranit. Co by si o nás návštěva pomyslela? Když si ale toto převedeme do lidských rozměrů a připustíme jisté drsnější praktiky, tak také ve světě vrcholného businessu (především nelegálního) si vrchnost také nemůže takovéto „lidské fleky“ dovolit. Zvlášť v tak atraktivní době, jakými byla krásná třicátá léta minulého století v USA - v dobách rozkvětu gangsterských kšeftů. Luca Torelli, neboli Torpedo, se živí odstraňováním takových lidských skvrn…
Torpedův svět je drsný, temný a vrcholně cynický. Když zakopnete, nikdo vám nepodá ruku, naopak vám s grácií ještě prošlápne hřbet. A takový je přesně i hlavní hrdina série, jinak by nepřežil. Také on ale dělá chyby a občas na svou schovívavost doplácí nepříjemnými zkušenostmi. Teď to možná vypadá, že vám tady vyprávím o legendární noirové sérii Sin City. Opravdu ne, podobnost je čistě minimální, pouze v oné syrovosti a černobílém, noirovém prostředí. Rozdíly jsou markantní. Ať v propracovanosti, kresbě či struktuře příběhů, ale i v tom nejdůležitějším: Torpedo je přes svou strohou drsnost především nadhledová zábavovka s cílem čtenáře pobavit. Dočkáme se suchého cynického humoru, ale i to se počítá.
. Torpedo se objevoval se ještě v časech staré dobré Crwe (poprvé Crew 11 a příběh Tic-tac), kde navazoval na kraťasy typu Hombrého či Johnyho Nema. A Torpedovi vděčíme za objev elitních domácích kreslířů typu Gruse, Včelky či Plška – to musíme zabřednout hluboko do minulosti, až roku 1999, kdy se v Crwi číslo 14 objevily výsledky soutěže Zemřít znamená nežít. Ten scénář, podle kterého se kreslilo, byl Torpedo…
Nakladatelství Netopejr dokáže jednoho překvapit. A to nejen koupí knihkupectví Krakatit, ale především zajímavými tituly, například nedávno Vraždy a housle (Violent Cases) Neila Gaimana a Davea McKeana. Ale když jsem se dozvěděl co že se to chystají vydat nyní, zůstal jsem opařeně stát, mysle si něco o vydavatelské sebevraždě (tou je ale ostatně vlastně jakýkoliv comics vydávaný v našich končinách). Nemyslím si, že by se tento titul opravdu prodával v závratných číslech, zvlášť když v Crwi vyšlo mnohem více příběhů, u kterých by prodejnost byla pravděpodobnější (ať veteráni typu Loba, soudce Dredda či nové objevy typu Blacksad, Planetary, 100 kulek atd.).
. Věnujme se ale samotné knize. Scénáristou všech Torpedových příběhů je jedno z nejznámějších španělských comicsových es, Enrique Sanchéz Abuli. Kromě Torpeda například napsal 13 Relatos Negros, De Vuelta a Casa či Historias Negras. Jeho stylem jsou především cynicko-humorné příběhy, plné krásných, spoře oblečených žen a drsných chlapů. Tím nejdrsnějším je samozřejmě hlavní hrdina, i když Abuli dokáže celou sérii odlehčit i zesměšněním titulní postavy… Úsměv vyvolávají nejen samotné situace, dialogy či pointy, ale také žargon lidí z mokré čtvrti – v podání překladatele humpolácká čeština i se sprostými slovy (Bejval jeden práskač, Chlap, co se nedal vojebat či Černoch, kterej třeštil bělma). Pochvalu za překlad - i když se nedočkáme novotvarových sprosťáren, které známe od Štěpána Kopřivy či Pavla Dorta - si zaslouží Pavel Straka. (Ostatně na vydání této publikace se podílel crwácká redakční elita, tedy Jirka Pavlovský spolu s již zmíněným Štěpánem Kopřivou.)
Zápletky jsou VĚTŠINOU nápadité s humornou pointou. To „většinou“ zdůrazňuji zcela záměrně. Protože když čtete jeden příběh začas v Crwi, určitě se bavíte více, než s knihou v které je nahuštěných 15 povídek stejného ražení, když se bavíc do těchto příběhů vkrádá občasné opakování point či vtípků. Při četbě se pak objevuje nuda, a je opravdu lepší číst postupně, například po cyklech. Patnáct Torpedových příběhů je totiž rozděleno do tří cyklů, s tím, že ten první je ještě rozdělen na dvě části, z nichž každou kreslí jiný kreslíř. Atraktivitě dodává především ale cyklus prostřední Jak ten čas letí. V něm máme možnost sledovat vůbec vznik Torpeda, tedy přerod mladičkého čističe bot v nelítostného zabijáka. (Příjemnou zprávou je, že z těchto patnácti příběhů se v Crwi objevil jen jediný, i když mám takový neblahý pocit, že ty z Crwe patřily k těm nejsilnějším.)
. O jednoduchou a účelovou kresbu se ve většině příběhů postaral další španělský veterán Jordi Bernet (Dan Lacombe, Sandran či třeba také u nás vycházevší Bonelliho Tex). Jeho kresba sice k jednoduchým příběhům sedne, ale nečekejme žádné mazlení se s tužkou či nějaké pracnější a složitější si prokreslení; tady vede Bernetova naprostá vykreslenost. Občas se sice snaží zaujmout čtenáře neobvyklým záběrem či detailem, ale stejně nakonec nejčastěji se dočkáme typických gangsterských klišé, kterým vévodí krásné a vnadné dívky (většinou třesoucí se strachy) a samozřejmě drsní muži v nelítostných soubojích. (V jedné kapitole, která se odehrává v kině, působí velmi pěkně stránka, kde jsou záběry na plátno a na něm vidíme opravdové fotky z Frankensteina třicátých let.)
První dva příběhy nakreslil Alex Toth (Atom či Green Latern). Jeho kresba je o hodně jednoduší, ale můžeme si všimnout skvělého vystínování; jeho kresbu bych přirovnal spíše k takovému Bruci Timovi. Díky jednoduší kresbě poměrně snadno rozdíl mezi kreslíři rozeznáte, a to nejen díky tomu, že každý z nich používá na text jiný druh bublin…
Torpedo je starší comics, nedočkáme se sice něčeho převratného, ani v kresbě, ani ve scénáři. Přesto rozhodně patří na poli zábavných comicsů k tomu lepšímu evropskému standardu. Nehrozí žádné složité příběhy, zato pokud máte rádi suchý a černý humor, tak je velmi pravděpodobné, že Torpedo vyšel právě pro vás. Jak už zmiňoval Jiří Pavlovský, on si totiž hlavní hrdina série mnoho nezadá v nelítostnosti s dnes již poněkud přeceňovaným Lobem…
